Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 186/2021-26
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Zavadilovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 23 309 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 540 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 540 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 10 769 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 748,02 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 457,95 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 020,60 Kč od datum do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 13 020,60 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 191 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 540 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 540 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do částky 10 769 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 748,02 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 457,95 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 020,60 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 13 020,60 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 191 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdce (právnická osoba) uzavřel dne datum se žalovaným smlouvu o půjčce znějící na částku 14 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný dále zavázal zaplatit spolu s půjčkou poplatek ve výši 2 504 Kč (úrok), 5 652 Kč (odměna za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení) a 4 127 Kč (vedení zákaznického účtu a komfortní splácení). Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku vč. poplatků v 60 týdenních splátkách po 439 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, a to s účinností k témuž dni. Žalovaný zaplatil celkem částku 1 460 Kč. Ke dni postoupení činila pohledávka částku 13 020,60 Kč na jistině, 10 288,40 Kč na poplatku, žalobkyně dále požaduje smluvní úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny a úrok z prodlení, částečně kapitalizované. Žalobkyně o úhradě dlužné částky žalovaného upomínala. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně prostřednictvím vyplnění formuláře, tzv. zákaznické karty, a žalovaným doložených listin v zákaznické kartě uvedených.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. ”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
3. Soud provedl dokazování smlouvou o půjčce ze dne datum, smluvními podmínkami, smlouvou o postoupení pohledávek, oznámením o postoupení pohledávek ze dne datum vč. podacího lístku ze dne datum, zákaznickou kartou, tabulkou umoření a předžalobní výzvou k úhradě ze dne datum vč. podacího lístku ze dne datum.
4. Ze shora provedených důkazů zjistil soud následující skutkový stav: Dne datum právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce, na základě nichž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému v hotovosti částku 14 000 Kč, a tak učinil, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku společně s poplatkem ve výši 12 283 Kč, tj. celkem se zavázal vrátit 26 283 Kč. Poplatek se skládá z úroku, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost, flexibilní splácení, vedení zákaznického účtu a komfortní splácení, jak je rozepsáno v odst. 1 tohoto rozsudku. Dlužná částka měla být splacena v 60 pravidelných týdenních splátkách po 439 Kč (poslední 382 Kč) s tím, že první splátka byla splatná 7. den od data uzavření smlouvy. Z žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný uhradil celkem částku 1 460 Kč, platby byly částečně započteny na jistinu a částečně na poplatky. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávky postoupena žalobkyni. Žalobkyně žalovaného o úhradu dlužných částek upomínala.
5. Žalobkyně (resp. právní předchůdce žalobkyně) zjišťovala od žalovaného jeho úvěruschopnost vyplněním zákaznické karty s tím, že žalovaný měl jediný příjem - pracoval jako operátor výroby na plný pracovní úvazek u právnická osoba – anonymizována dvě slova s měsíčním čistým příjmem 9 849 Kč. Dále uvedl příjem 15 300 Kč a příjmy domácnosti 12 800 Kč, bez doložení. Bydlel v nájmu, byl svobodný s jedním nezaopatřeným dítětem, vyučen, celkové výdaje činily měsíčně částku 3 000 Kč. V kartě bylo zaškrtnuto, že žalovaný předložil dvě výplatní pásky za 4 a 5 měsíc bez uvedení roku a pracovní smlouvu ze dne datum.
6. Sjednání úvěru je třeba posoudit podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a také podle zákona číslo Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZsÚ“), neboť v daném případě jde zjevně o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.
7. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 ZsÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Zakotvením § 86 ZsÚ do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (čl. 8).
9. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
12. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku . Jak pregnantně rozvedl Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 5. 1. 2021, č. j. 22 Co 230/2020 - 156, v němž vystupovala žalobkyně také na straně žalující:„ Vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).“ Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.
13. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 . V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).
14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“
15. S ohledem na shora uvedené tak soud předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného vyplněním zákaznické karty, předložena byla při sepisu zákaznické kary pracovní smlouva z března 2018 (tj. žalovaný byl zaměstnán 4. měsíc ke dni uzavření úvěru) a výplatní pásky za měsíc 4 a 5 (pravděpodobně za rok 2018). Uvedený„ další příjem domácnosti“ bez doložení je pouhé tvrzení. Dále nebyly blíže zkoumány výdaje žalovaného. Např., jaké konkrétní výdaje žalovaný vynakládal na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Za tímto účelem nebyl vyžádán např. úplný výpis z běžného účtu žalovaného. Neověření výdajů uváděných ze strany žalovaného právním předchůdcem žalobkyně tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Poskytovatel úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně.
16. Právní předchůdce žalobkyně však poskytl žalovanému peněžní prostředky, které žalovaný v plném rozsahu nevrátil. Žalovaný se tak na úkor právního předchůdce žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně, bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 12 540 Kč (14 000 Kč – 1 460 Kč, zaplacené žalovaným), žalobkyni také vrátit, co do této částky bylo žalobě vyhověno. Žalobě ale soud nevyhověl v ostatních nárocích s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalovanému rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částky, o niž se žalovaný bezdůvodně obohatil, úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , a to a to od datum, neboť ve výzvě podle § 1958 o. z. ze dne datum podané poštovní přepravě dne 14. 2 2020 byl žalovaný žalobkyní vyzván k zaplacení do deseti dnů ode dne doručení výzvy, domněnka doručení ve smyslu § 573 o. z. nastala dne datum, od datum v souladu s uvedenou výzvou tak je v prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.).
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. Vycházel přitom ze skutečnosti, že žalobkyně nebyla ve sporu plně úspěšná. Soud tak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení pouze v poměrné části, neboť předmětem řízení bylo (bez příslušenství) zaplacení částky 23 309 Kč, žalobkyně byla úspěšná pouze v částce 12 540 Kč. Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobkyně ve výši 54 %) odečíst její neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany ve výši 46 %). Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 8 %, pak má žalobkyně právo, aby jí žalovaný nahradil poměrnou část nákladů vynaložených při účelném uplatňování práva u soudu. Tato částka nákladů řízení zaokrouhlená na celé koruny pak činí 191 Kč (tzn. poměrná část nákladů řízení v celkové výši 2 385 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 933 Kč a z nákladů zastoupení, tj. z odměny za zastupování advokátem kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 23 309 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč, neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty). V souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. pak soud stanovil ve výroku III. rovněž třídenní lhůtu k plnění, ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.