Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 C 189/2021-34

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 7 875,27 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 900 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 3 975,27 Kč, co do zákonného úrok z prodlení z částky 3 975,27 Kč od 15. 6. 2019 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení z částky 3 900 Kč od 15. 6. 2019 do 8. 2. 2021.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 900 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 3 975,27 Kč, co do zákonného úrok z prodlení z částky 3 975,27 Kč od 15. 6. 2019 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení z částky 3 900 Kč od 15. 6. 2019 do 8. 2. 2021. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 4. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 7 875,27 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 875,27 Kč od 15. 6. 2019 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 14. 6. 2019 se společností právnická osoba smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši 3 900 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit a uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 975,27 Kč. Pohledávku za žalovaným postoupila původní věřitelka na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2021.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu , (dále jen ) za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště uvedené v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. ). Žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly zaslány žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu i předvolání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením odst. odst. 2 ve spojení s  , a to ke dni 19. 7. 2021. Žalobkyně ani žalovaný se k jednání nedostavili, a proto soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti dle

3. Přes výzvu soudu žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle , 3

4. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitelka společnost právnická osoba poskytla žalovanému dne 17. 5. 2019 peněžní prostředky ve výši 3 900 Kč na základě smlouvy o úvěru sjednané přes internet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnutý úvěr a zaplatit poplatek ve výši 3 975,27 Kč. Splatnost úvěru byla stanovena na 28 dní. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud ničeho neuhradil.

5. Soud věc posoudil dle , (dále jen o. z) a rovněž dle , o spotřebitelském úvěru, platném a účinném ke dni sjednání smlouvy o úvěru.

6. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle i ustanovení , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. ,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soud dvůr ve věci C- 79/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.

7. Jak bylo uvedeno shora, žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěru splácet. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Soud má tedy za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná.

8. Původní věřitel poskytl žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy ve výši 3 900 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyl platně sjednán ani poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 975,27 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni, na níž byla pohledávka platně postoupena, jistinu ve výši 3 900 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z., a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

9. V souladu se zákonem, a to konkrétně s ustanovením § 1970 o. z., je nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení. Soud nemohl vycházet ze splatnosti úvěru sjednané v neplatné smlouvě o úvěru. Jak vyplývá z ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., splatnost pohledávky nastává na základě výzvy věřitele (resp. uplynutím přiměřené lhůty od doručení takové výzvy). Z podacího lístku na č.l. 23 spisu vyplývá, že původní věřitelka odeslala žalovanému oznámení o postoupení pohledávky obsahující výzvu k plnění dne 2. 2. 2021, a to na poslední známou adresu žalovaného. Výzva se tak dostala do dispozice žalovaného třetím dnem, tj. dnem 5. 2. 2021. Žalovaný měl dlužnou částku uhradit do tří dnů, tj. do 8. 2. 2021, pokud tak neučinil, ocitl se dnem 9. 2. 2021 v prodlení s úhradou dluhu. Od tohoto data pak byly žalobkyni přiznány úroky z prodlení dle o. z., a to ve výši stanovené , přičemž ve zbývajícím rozsahu byly úroky z prodlení zamítnuty.

10. Úspěch žalobkyně a žalovaného ve sporu byl shodný, a proto soud rozhodl dle tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

11. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení věta první po středník

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.