Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
15 C 246/2020-18
Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem titul: Ing. Vladimírem Doležalem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupené advokátem titul jméno příjmení, IČO
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného, okres obec
o zaplacení 675 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 675 Kč a částky 60,29 Kč.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 675 Kč a částky 60,29 Kč. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení televizního poplatku podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, (dále jen„ ZRTP“) za období měsíců září 2019 až leden 2020 po 135 Kč měsíčně, tj. cekem 675 Kč, uplatněný žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne datum. Žalobkyně hodnotila, že žalovaný je poplatníkem tohoto poplatku, neboť podle žalobních tvrzení nereagoval v zákonné lhůtě na písemnou výzvu žalobkyně, jakožto provozovatelky televizního vysílání ze zákona. Proto jej žalobkyně zařadila do evidence poplatníků s povinností hradit televizní poplatky podle § 3 odst. 4 ZRTP. Tímto jednáním se žalovaný stal poplatníkem televizního poplatku ze zákona a vznikla mu povinnost platit v souladu se ZRTP televizní poplatek ve stanovené výši. Ač řádně přihlášený, nedostál však své zákonné poplatkové povinnosti ohledně žalovaných poplatků. Stejnou žalobou se žalobkyně proto domáhala také zaplacení zákonného úroku z prodlení z těchto poplatků v kapitalizované výši 60,29 Kč za období od šestnáctého dne kalendářního měsíce, za který měl být příslušný poplatek placen až do 15. října 2020.
Pravomoc soudu k rozhodnutí o poplatkové povinnosti je zakotvena v § 10 ZRTP.
Protože předmětem žaloby je plnění veřejnoprávní povinnosti platit poplatek, svědčí žalovanému pasivní legitimace v tomto„ sporu“ jen tehdy, je-li poplatníkem nebo plátcem předmětného poplatku. ZRTV zná pouze kategorii poplatníka. Tím je podle jeho § 3 odst. 2 fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle odst. 4 téhož ustanovení také platí, že jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka televizního poplatku s povinností platit, pokud České televizi po její písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak... Z uvedeného je zřejmé, že poplatníkem je buď vlastník či déle dobý (nad dobu jednoho měsíce) držitel televizního přijímače, anebo je za něj považován odběratel elektřiny, který není přihlášen v evidenci poplatníků televizního poplatku. Tato poněkud nesourodá konstrukce dostává srozumitelnější význam teprve ustanovením § 8 odst. 2 ZRTP podle nějž je poplatník povinen oznámit provozovateli vysílání ze zákona, popřípadě pověřené osobě, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal... Tzn. že poplatníkem televizního poplatku je každý vlastník či držitel televizního přijímače a ten je povinen se jako poplatník evidovat. Za poplatníka se pak považuje i osoba takto neevidovaná, je-li odběratelem elektřiny.
V daném případě žalobkyně neoznačila žalovaného za poplatníka z titulu držby televizního přijímače, tedy ve smyslu § 3 odst. 2 ZRTP. Nezmiňovala se však ani o tom, že by žalovaný měl být odběratelkou elektřiny. Pouze uvedla, že žalovaného k něčemu písmeně vyzvala a ten na výzvu nijak nereagoval. Mohlo se jednat o výzvu k čestnému prohlášení, neboť o něm pojednává citace § 3 odst. 4 ZRTP, kterou žalobkyně obecně použila. Skutečnosti, pro které by ovšem žalovaný měl cokoli čestně prohlašovat žalobkyně neuvedla.
Z právního úvah žalobkyně je zřejmé, že poplatkovou povinnost žalovaného spojuje s jeho zaevidováním do evidence poplatníků. V této souvislosti se žalobkyně zmiňovala o řádném přihlášení. A protože status poplatníka byl žalobkyní spojován také s určitým jednáním, tedy aktivní činností, měla žalobkyně na mysli zjevně právě ono přihlášení, jakožto úkon žalobkyně. O jakémkoli jednání žalovaného v tomto směru totiž nebylo nic tvrzeno. Poplatníkem tedy měl žalovaný zřejmě být proto, že je jako poplatník řádně evidován na základě přihlášení žalobkyně Taková úvaha se zřejmě opírá o § 8 odst. 8 ZRTP, v němž je zakotvena také povinnost poplatníka se z této evidence odhlásit, přestane-li být poplatníkem. Zákon však zjevně nespojuje vznik a zánik postavení poplatníka s evidencí poplatníků, nýbrž jen s držbou televizního přijímače, nebo s pasivitou odběratele elektřiny (podrobněji viz výše). Proto také stanoví, že lhůta pro splnění odhlášky z evidence poplatníků začne běžet od doby, kdy zaevidovaný přestal být poplatníkem, byť nepřesně přitom současně označuje osoby povinné k odhlášení jako poplatníky, ačkoli odhlašovaný vlastně poplatníkem již není.
Tyto úvahy ovšem mají ve vztahu k projednávané věci jen akademický charakter, protože skutková tvrzení neumožňují žalobě vyhovět ani z jednoho pohledu, tj. z pohledu získání či zániku postavení poplatníka buď nabytím či pozbytím držby přijímače, či odběrem elektřiny. Žalobkyně totiž nic o držbě přijímače či odběru elektřiny žalovaným netvrdila, ačkoli jí tuto povinnost ukládá ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Význam pochopitelně nemá ani tvrzené přihlášení žalovaného do příslušné evidence. Nebylo totiž tvrzeno, že by to byl právě žalovaný, kdo oznámil žalobkyni, že se stal poplatníkem, jak mu při splnění výše uvedených podmínek ukládá § 8 odst. 2 ZRTV. Jestliže by takové oznámení žalovaného existovalo, pak by zřejmě na jeho základě bylo možné žalovaného označit za poplatníka (např. právě proto, že drží televizní přijímač), pokud by netvrdil a neprokázal neexistenci podmínek, jež jej jako poplatníka určují. Žalobkyně (opět v rozporu s § 101 odst. 1 písm. a) OSŘ) ovšem netvrdila nic o aktivním jednání žalovaného, spočívajícím v přihlášení. Jeho nahrazení přihlášením žalobkyní nemůže mít z podstaty věci žádný význam, pokud není podpořeno existencí zákonem stanovených podmínek pro vznik postavení poplatníka (držba přijímač nebo odběr elektřiny). Proto ani tento pohled neumožňuje žalovaného jako poplatníka hodnotit.
Jelikož ze žalobních tvrzení nebylo možné dovodit povinnost žalovaného k placení předmětného poplatku, soud výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 675 Kč. Protože nebylo zjištěno ani prodlení žalovaného s placením, nelze dovodit ani povinnost žalovaného k placení příslušenství z této„ pohledávky“, spočívající v úroku z prodlení. Soud proto výrokem I. zamítl žalobu i v tomto rozsahu.
Při rozhodování o nákladech řízení pod bodem II. výroku soud vycházel z ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. Protože zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 OSŘ).