Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 297/2020-39
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 3.000 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná celé jméno žalované je povinna zaplatit žalobci částku 3.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 14.6.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Pro úroky z prodlení za dobu od 31.12.2017 do 13.6.2021 se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 1.489 Kč k rukám Mgr. jméno jméno, AK obec, ulice a číslo, do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobci částku 3.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 14.6.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Pro úroky z prodlení za dobu od 31.12.2017 do 13.6.2021 se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 1.489 Kč k rukám Mgr. [jméno] [jméno], AK [obec], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 3.000 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 31.12.2017 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaná uzavřela se společností právnická osoba (německá obchodní společnost, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru) dne 28.11.2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 3.000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 30.12.2017. Právní předchůdce žalobce poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky webová adresa), na které se žalovaná zaregistrovala zadáním osobních údajů (včetně tel. čísla a e-mailové adresy). Po dokončení registrace zaslala žalovaná žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření platební schopnosti žalované jí byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy (smlouva o úvěru s navrhovanou výší úvěru 3.000 Kč a splatností dne 30.12.2017). Úvěr byl poskytnut z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované. Úvěr byl žalované prokazatelně poskytnut (jak je patrné z výpisu z bankovního účtu) a žalovaná byla prokazatelně upomínána k úhradě dluhu upomínkami původního věřitele a upomínkou prostřednictvím právního zástupce žalobce (22.1.2020). Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 3.000 Kč právnická osoba uzavřela s žalobcem dne 16.12.2019 smlouvu o postoupení pohledávek.
Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16.12.2019 právnická osoba anonymizována dvě slova postoupila pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 22.1.2020.
V podání ze dne 18.7.2021 žalobce doplnil, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost žalované nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Konkrétně do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí. Věřitel dále provedl lustraci dokladu totožnosti předložené dlužníkem v databázi neplatných dokladů. K jednání soudu se právní zástupce žalobce omluvil.
Žalovaná se k jednání soudu nedostavila. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř. ). K jednání soudu se nedostavila a ani svou nepřítomnost neomluvila. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v její nepřítomnosti.
Soud provedl důkaz listino u označenou jako smlouva o úvěru datovanou 28.11.2017, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, dokladem o úvěru, výpisem z účtu, oznámením o postoupení pohledávky a výzvou k úhradě před podáním žaloby. Na základě provedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru. Podle potvrzení o provedené platbě byla z účtu právního předchůdce žalobce převedena částka 3.000 Kč na účet č. bankovní účet. Podle zprávy air/banky byla v listopadu 2017 připsána částka 3.000 Kč a majitelem účtu je žalovaná. Listino u ze dne 22.1.2020 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobce.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (anonymizováno právnická osoba anonymizováno), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to z důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Dle tvrzení žalobce původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalované nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (do insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí a provedl lustraci dokladu totožnosti předložené dlužníkem v databázi neplatných dokladů). Žalobce netvrdil a z žádného dokladu, který byl soudu předložen, nevyplynulo, že by se právní předchůdce žalobce zajímal o příjmy a výdaje žalované, případně, že by si příjmy a výdaje žalované nějakým způsobem ověřoval. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr, aniž by řádně prověřil schopnost žalované úvěr splatit, kdy se nezajímal o příjmy a výdaje žalované. S ohledem na tuto skutečnost (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalované poskytnutý úvěr splatit. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9Co 109/2020 ).
Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.).
Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst.2 obč.zák. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 3.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyla žalovaná smluvně zavázána ke smluvním povinnostem. Soud má za prokázané, že žalované byla poskytnuta částka 3.000 Kč, tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je žalovaná povinna podle § 2991 odst.1 obč.zák. vydat. Soud proto žalované uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 3.000 Kč.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla žalované doručena dne 12.6.2021. Nárok se stal splatným 13.6.2021 a žalovaná se dostala do prodlení od 14.6.2021. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 14.6.2021 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaného příslušenství žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst.3 o.s.ř. , kdy žalobce měl neúspěch v poměrně nepatrné části týkající se příslušenství pohledávky a proto mu soud přiznal náklady v plné výši. Řízení bylo zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (návrh byl podaný na ustáleném vzoru uplatněný opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) je žalováno peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč, soud proto ve věci nákladů řízení postupoval dle vyhl. č. 177/1969Sb. (dále jen advokátní tarif) ve znění účinném od 1.7.2014 Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) , d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby) po 200 Kč (§ 14b odst.1 bod 1 advokátního tarifu), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) , d) advokátního tarifu) po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 189 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř. ) Celkem částku 1.489 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání dle § 202 odst.2 o.s.ř. přípustné.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se jejího plnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.