Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
7 C 17/2021-22
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 42 335,10 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 700 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 8 700 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 33 635,10 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 984,62 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 083,42 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 179,19 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 9 341,68 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 700 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 8 700 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 33 635,10 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 984,62 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 083,42 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 179,19 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 9 341,68 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 2. 12. 2019 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši částka s příslušenstvím z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 29. 1. 2015 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (anonymizována tři slova – dále též jen„ anonymizováno“) jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným.
2. Na základě smlouvy o úvěru ze dne 29. 1. 2015 byly žalovanému poskytnuty právní předchůdkyní žalobkyně peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit anonymizováno spolu s půjčenou jistinou 10 000 Kč také částku ve výši 963 Kč představující úrok, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 723 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 500 Kč. Celkovou částku 18 186 Kč měl žalovaný uhradit formou 14 měsíčních splátek ve výši 1 299 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž uhradil pouze jednu splátku ve výši 1 300 Kč dne 29. 1. 2015. Poté již neuhradil ničeho. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 15% ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 5. 2019, uzavřené mezi anonymizováno a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávek ze smlouvy o úvěru na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 29. 5. 2019.
3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 17. 3. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně příjmení splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a dále nahlédnutím do veřejných registrů. Poskytnuté informace byly zaznamenány do žádosti o úvěr a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřeno“. Žalovaný uvedl, že je v invalidním důchodu, výše jeho měsíčního příjmu činí 9 436 Kč a výše výdajů činí 3 500 Kč. Použitelný příjem tak činil 5 936 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám.
4. K jednání nařízenému na datum se bez omluvy nedostavil žalovaný, právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. K žádosti právního zástupce žalobkyně ohledně odročení jednání, pokud soud nebude mít za dostatečná a prokázaná tvrzení žalobkyně, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). Nadto soud již jednou žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů vyzval.
5. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:
6. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 29. 1. 2015 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi anonymizováno jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným k podpisu smlouvy, v níž se anonymizováno zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti úvěr v celkové výši 10 000 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 8 186 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy úrok ve výši 963 Kč, úplatu/úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 723 Kč a inkasní poplatek za výběr plateb v hotovosti přímo v bydlišti žalovaného ve výši 2 500 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 18 186 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 299 Kč. Žalovaný však zaplatil dosud toliko 1 300 Kč. Přípisem anonymizováno ze dne 29. 5. 2019 byl žalovaný informován o výši dlužné částky a dále o tom, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16. 5. 2019 byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky anonymizováno za žalovaným. Následně pak žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě žalované pohledávky s tím, že dlužnou částku má uhradit nejpozději do 29. 11. 2019.
7. Ze žádosti o úvěr datované ke dni 29. 1. 2015 soud zjistil, že žalovaný je od roku 2013 invalidní důchodce a jeho příjem ve výši 9 436 Kč měsíčně byl doložen složenkami. Měsíční výdaje uvedl žalovaný ve výši 500 Kč měsíčně na bydlení a energie a 3 000 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady. U nákladů na bydlení je uvedeno, že byly ověřeny, avšak bez upřesnění, jakým způsobem. Ze žádosti dále vyplývá, že žalovaný bydlí v nájmu, je svobodný a nemá žádné dítě do 18 let.
8. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
13. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
14. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/ 2013 Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
15. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.
16. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (ECFS) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr (ve smyslu § 1 ZoSÚ) ve výši 10 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.
17. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť anonymizováno jako právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen úvěr splácet.
18. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
19. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“
20. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, právnická osoba v . jméno příjmení a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
21. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do žádosti o úvěr, z níž je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Tyto údaje měly být podloženy pouze složenkami o výplatě důchodu. Uvedené doklady však nebyly soudu předloženy k dokazování, a není tedy zřejmé, zda byly skutečně žalovaným předloženy, resp. jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni poučil o tom, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena. Navíc ECFS nedoložila, jakým způsobem ověřila náklady žalovaného na bydlení. I laikovi je přitom zcela jasné, že částka 500 Kč měsíčně tvrzená žalovaným nemůže v žádném případě odpovídat reálné ceně nájmu v bydlišti žalovaného (město Třebíč). Tato částka by i jen stěží postačovala na úhradu měsíčních záloh na energie. Nadto žalobkyně sice tvrdila, že žalovaného před poskytnutím úvěru lustrovala ve veřejně dostupných registrech, avšak svá tvrzení žádným způsobem nedoložila. Takovouto lustraci přitom soud považuje za naprosto základní při zjišťování úvěruschopnosti spotřebitele žádajícího o jakýkoli úvěr nebo zápůjčku. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, nemohla být soudem (opětovně) poučena dle ust. § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“).
22. Na základě shora popsaných skutečností dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle § 9 odst. 1 ZoSÚ, že tedy s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelské úvěr, a proto je smlouva o úvěru specifikovaná v odstavci 1 neplatná.
23. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
24. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný svůj dluh uhradil částku 1 300 Kč. Výše poskytnutého úvěru přitom činila 10 000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 8 700 Kč, která představuje rozdíl mezi vyplacenou jistinou úvěru ve výši 10 000 Kč a částkou 1 300 Kč, kterou žalovaný již uhradil. Ve vztahu k částce 8 700 Kč má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
25. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v předžalobní výzvě ze dne 19. 11. 2019, kde byla stanovena lhůta splatnosti do 29. 11. 2019. Ode dne 30. 11. 2019 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.
26. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 8 700 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 30. 11. 2019 ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného.
27. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
28. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.