Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
7 C 240/2020-37
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 17 299,60 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 10 090 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 10 090 Kč od 16. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 209,60 Kč s 8,50 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 17 299,60 Kč od 21. 2. 2018 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 10 090 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 10 090 Kč od 16. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 209,60 Kč s 8,50 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 17 299,60 Kč od 21. 2. 2018 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 17 299,60 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 20. 11. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení příjmení) a žalovanou.
2. Soud žalobkyni vyzval usnesením ze dne 5. 2. 2021, aby doplnila svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované a dále, aby navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně soudu sdělila, že žalovaná uhradila původnímu věřiteli na svůj dluh celkem částku 10 610 Kč. Dále sdělila, že její právní předchůdkyně vycházela ze zásad prověřování úvěruschopnosti podle vnitřních kritérií poskytovatele zápůjčky, jejichž výčet uvedla, avšak bez konkrétních zjištění vztahujících se k osobě žalované. Důkazy k prokázání svých tvrzení však neoznačila, ani soudu nepředložila. Závěrem navrhla, aby soud její nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované, pokud nebude mít za dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyní.
3. Na podkladě listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Právní předchůdkyně žalobkyně (příjmení příjmení) a žalovaná uzavřeli dne 20. 11. 2017 za pomoci prostředků komunikace na dálku Smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 35 000 Kč. Z výpisů z účtu žalované u právní předchůdkyně žalobkyně bylo zjištěno, že tato vyčerpala z úvěrového účtu celkem částku 23 000 Kč. Dopisem ze dne 6. 2. 2020 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalované postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na žalobkyni. Předžalobní výzvou ze dne 6. 2. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 17 299,59 Kč ve lhůtě tří dnů od doručení. Upomínka byla žalované odeslána dne 6. 2. 2020. Žalobkyně soudu dále předložila pouze listiny označené jako„ Loan applocation info“, které obsahují osobní a kontaktní údaje žalované. Z fotografie detailu pohybu v internetovém bankovnictví bylo zjištěno, že jméno příjmení uhradil dne 25. 5. 2021 částku 2 300 Kč na účet č. bankovní účet. Z vyjádření žalobkyně ze dne 15. 6. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná uhradila žalobkyni dne 25. 5. 2021 částku 2 300 Kč.
4. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.
5. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
9. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
10. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
11. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.
12. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
13. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení příjmení) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut revolvingový úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ s úvěrovým rámcem ve výši 35 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
15. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně pouze zjistila osobní a kontaktní údaje žalované, avšak žádným způsobem nezkoumala její příjmy, výdaje, osobní poměry atd., resp. žalobkyně neprokázala, že by tak její právní předchůdkyně učinila. Soud přitom žalobkyni již před nařízením prvního jednání písemně vyzval k doplnění tvrzení v tomto směru a k označení důkazů k jejich prokázání (viz odst. 2).
16. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná.
17. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla spotřebitelský úvěr, byť s odbornou péčí neposoudila její schopnost jako spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 11. 2017 neplatná.
18. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
19. Z listinných důkazů a z tvrzení samotné žalobkyně vyplývá, že žalovaná celkem vyčerpala částku 23 000 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně uhradila částku 10 610 Kč a následně žalobkyni uhradila částku 2 300 Kč. Žalovaná je proto povinna zaplatit žalobkyni zbylých 10 090 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
20. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až po té, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána v předžalobní upomínce ze dne 6. 2. 2020, a to ve lhůtě do tří dní od doručení. Upomínka byla žalované podle podacího lístku odeslána dne 6. 2. 2020. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalované třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 11. 2. 2020, kdy započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení. Tato uplynula dne 15. 2. 2020. Ode dne 16. 2. 2020 je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 10 090 Kč.
21. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 10 090 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 16. 2. 2020 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
22. Ve zbylém rozsahu, tedy co do zbytku požadované jistiny, poplatků, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
23. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byla žalovaná, která však byla po celou dobu řízení nečinná a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.