Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 101/2021-68

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 61 133 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 003 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 18. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 36 130,50 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 034,55 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 25 003 Kč od 26. 9. 2018 do 17. 12. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 128 Kč od 26. 9. 2018 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 17 832,81 Kč a úroku ve výši 52,21 % ročně z částky 35 733 Kč od 26. 9. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 12. 2017 dosáhne částky 143 942 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 003 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 18. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 36 130,50 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 034,55 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 25 003 Kč od 26. 9. 2018 do 17. 12. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 128 Kč od 26. 9. 2018 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 17 832,81 Kč a úroku ve výši 52,21 % ročně z částky 35 733 Kč od 26. 9. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 12. 2017 dosáhne částky 143 942 Kč, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 61 133 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 50 001 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 66,71 % ročně žalobkyni splatit v 48 měsíčních splátkách po 2 499 Kč splatných vždy k 17. dni kalendářního měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalované apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalované v registrech SOLUS a NRKI, prověřila si, že žalovaná nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani její zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomocí zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. V souvislosti s povinností zkoumat úvěruschopnost žalované žalobkyně poukázala na povinnost žalované jednat v právním styku poctivě a uvést pravdivé informace o svých majetkových poměrech s tím, že jestliže takto neučiní, nesmí ze svého nepoctivého jednání těžit a případně může takovým jednáním dojít k porušení trestněprávních předpisů. Odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. ze dne 20. 3. 2019, v němž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že úvěrová společnost svým povinnostem dostála, když požadovala po obviněném při sjednání smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření smlouvy podstatné a že to byl naopak obviněný, kdo pochybil, když úmyslně uvedl nepravdivé informace, jelikož si byl vědom toho, že v opačném případě by úvěr nezískal. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně nesplácela, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 21. 12. 2017. Do dne zepslatnění žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkovou částku 4 998 Kč a po dni zesplatnění ještě částku 20 000 Kč. Žalobkyni pak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 35 733 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 998 Kč), právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto nákladech 400 Kč) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, kterou žalobkyni požadovala vždy z aktuální dlužné nové jistiny úvěru v závislosti na částečných úhradách po dni zesplatnění, a to za období 23. 12. 2017 do 17. 12. 2020 ve výši 24 002,50 Kč. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení úroku ve výši 52,21 % ročně vždy z aktuální dlužné původní jistiny úvěru v závislosti na částečných úhradách, a to za období od 23. 12. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 143 942 Kč. S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky odpovídající součtu vždy aktuální dlužné nové jistiny úvěru v závislosti na částečných úhradách, smluvních pokut za prodlení s úhradou splátek a náhrady nákladů za prodlení s úhradou splátek za období od 24. 12. 2017 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 50 001 Kč a žalovaná se zavázala splatit tuto částku společně s úrokem v 48 měsíčních splátkách po 2 499 Kč splatných vždy nejpozději k 17. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 66,71 % ročně. K této smlouvě žalobkyně doložila také předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovanou, Prohlášení žalované, v němž mimo jiné stvrdila, že žalobkyni poskytla pravdivé a úplné údaje o své osobě a splátkový kalendář, z něhož je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne datum. Dle doloženého dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně žalované dne datum vyplatila částku 50 001 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě.

5. Žalobkyně dále doložila dokument s názvem„ Hodnocení klienta“ podepsaný žalovanou, kam žalovaná uvedla svůj pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 13 500 Kč. K tomuto žalobkyně doložila potvrzení zaměstnavatele žalované, z něhož plyne, že žalovaná byla v době poskytnutí úvěru zaměstnána na dobu neurčitou a že její průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři kalendářní měsíce činil 13 627 Kč a výpis z účtu žalované prokazující, že dne 6. 6. 2017 byla mzda žalované skutečně vyplacena. Žalovaná měla dle uvedených údajů bydlet v pronájmu a její náklady spojené s bydlením měly činit 2 000 Kč měsíčně. Vedle toho bylo na straně výdajů počítáno ještě s částkou životního minima pro žalovanou ve výši 3 410 Kč měsíčně, s částkou životního minima pro jedno dítě žijící s žalovanou v domácnosti ve výši 2 000 Kč měsíčně a s rezervou ve výši 1 000 Kč měsíčně. Žalobkyně doložila také výpis z registru SOLUS ze dne datum, dle něhož neměla mít žalovaná žádné závazky po splatnosti a výpis z nebankovního registru klientských informací ze dne datum, v němž však není uvedeno CBS skóre žalované, tudíž není zřejmé, jaká byla u žalované míra rizika, že nebude poskytnutý úvěr splácet s vysvětlením, že„ klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti.“

6. Z doložené karty klienta je dále zřejmé, že žalovaná uhradila žalobkyni na svůj dluh celkovou částku 24 998 Kč.

7. Upomínkami ze dne 20. 11. 2017 a 18. 12. 2017 měla být žalovaná vyzvána k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byla rovněž upozorněna na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů. Dopisem ze dne 21. 12. 2017 pak již mělo být žalované oznámeno zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s úhradou splátek a žalovaná měla být vyzvána k okamžité úhradě veškerých dlužných nároků z titulu smlouvy o úvěru.

8. K úhradě dlužné částky byla žalovaná prokazatelně vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 10. 12. 2020, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem z téhož dne a v níž byla žalované stanovena lhůta k úhradě do 7 dnů od data odeslání této upomínky.

9. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Soud se domnívá, že žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

17. Pokud jde o příjmy žalované, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany ověřovány, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalované, že je zaměstnána a pobírá mzdu v uváděné výši, nýbrž si vyžádala k tomuto tvrzení doklady, a to konkrétně potvrzení zaměstnavatele žalované a výpis z účtu prokazující, že mzda byla žalované skutečně vyplácena. Co se však týče výdajů žalované, nelze mít za to, že byly ze strany žalobkyně řádně prověřeny, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Ve vztahu k ostatním životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení, se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. Jestliže žalovaná uváděla, že bydlí v pronájmu, bylo dle názoru soudu povinností žalobkyně po žalované požadovat, aby tuto skutečnost doložila, což mohla učinit kupříkladu předložením nájemní smlouvy či výpisu z účtu, na němž by byly patrné pravidelné platby spojené s bydlením. Nelze přitom opominout, že výdaje na bydlení uváděné žalovanou byly za situace, kdy měla údajně bydlet v nájmu, až nereálně nízké a ze strany žalobkyně by se proto dala očekávat vyšší míra obezřetnosti při prověřování žalovanou sdělených informací. Lze tedy uzavřít, že ohledně výdajů žalované žalobkyně na jejich zjišťování v podstatě rezignovala a spokojila se s pouhým (ničím nepodloženým) prohlášením žalované.

18. Povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele je veřejnoprávní povinností a je nezávislá na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto směru nic nemění ani názor vyslovený Nejvyšším soudem v žalobkyní odkazovaném rozhodnutí sp. zn. , neboť není pro posouzení obsahu povinnosti žalobkyně vyplývající pro ni z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (na rozdíl od výše citovaných rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího soudu) přiléhavý. V označeném trestním rozhodnutí Nejvyšší soud primárně posuzoval naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu, kterého se obžalovaný dopustil uvedením nepravdivých informací, zatímco výše citovaná judikatura výslovně interpretuje a upřesňuje povinnost poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele a soud nevidí důvod, proč by se měl od této judikatury odklonit a posuzovat postup žalobkyně jiným (nižším) standardem péče než činí právě tato rozhodnutí.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 001 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

1. Žalovaná uhradila celkovou částku 24 998 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 25 003 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalované dne 10. 12. 2020, přičemž v této jí byla poskytnuta lhůta k plnění v délce sedmi dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaná tak byla povinna dlužnou částku uhradit do 17. 12. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 18. 12. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 24. 12. 2017, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 18. 12. 2020, tj. 8,25 % ročně. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 36 130,50 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 034,55 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 25 003 Kč od 26. 9. 2018 do 17. 12. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 128 Kč od 26. 9. 2018 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 17 832,81 Kč a úroku ve výši 52,21 % ročně z částky 35 733 Kč od 26. 9. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 12. 2017 dosáhne částky 143 942 Kč, soud žalobu zamítl.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a ta by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.