Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 189/2020-55

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 8 959,63 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3.500 Kč od 27. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen žalobci částku 370,23 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 27. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3.500 Kč od 27. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen žalobci částku 370,23 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 27. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem doručeným soudu dne 27. 8. 2020 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 8.959,63 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi stranami byla dne 26. 3. 2020 uzavřena dohoda o uznání dluhu, na základě které žalovaný uznal dluh vůči žalobci ve výši 8.959,63 Kč a zavázal se jej uhradit v 6 pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný se dostal do prodlení s plněním splátky 1 a 2, žalobce proto využil svého smluvního oprávnění a žalovanému odeslal dne 18. 8. 2020 oznámení o zesplatnění dluhu spolu s předžalobní upomínkou. Žalovanému byla poskytnuta lhůta k úhradě zesplatněné pohledávky nejpozději do 26. 8. 2020. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho.

2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 26. 3. 2020 byla mezi stranami sepsána splátková dohoda, na základě které věřitel – žalobce prohlásil, že nabyl od společnosti právnická osoba na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 12. 2019 peněžitou pohledávku vůči žalovanému vyplývající ze smlouvy č. anonymizováno, výše pohledávky činila 8.959,63 Kč. Žalovaný tímto uznal vůči věřiteli dluh co do důvodu i výše, smluvní strany souhlasily s kapitalizací dluhu, tj. že výše uvedená částka se stává jistinou uznaného závazku. Žalovaný měl uhradit celkem 6 splátek (5 po 1.500 Kč, poslední splátka 1, 459,63 Kč). Na žádost soudu byla předložena smlouva o úvěru č. anonymizováno ze dne 1. 10. 2018 (nepodepsaná), na základě které právnická osoba, IČO jako úvěrující poskytnul žalovanému jako úvěrovanému finanční prostředky ve výši 3.500 Kč; datum poskytnutí úvěru bylo 1. 10. 2018, splatnost poskytnutého úvěru byla 15. 10. 2018, roční zápůjční úroková sazba činila 40 %, celkový poplatek za poskytnutí úvěru činil 821,45 Kč po slevě a 2.133,95 Kč před slevou. Celková částka, kterou měl klient zaplatit, činí 4.293 Kč po slevě, nebo 5.687,65 Kč před slevou.

4. Na výzvu soudu ze dne 3. 2. 2021 týkající se tvrzení a prokázání úvěruschopnosti spotřebitele – žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu o spotřebitelském úvěru, a to ve vztahu ke smlouvě o úvěru č. anonymizováno ze dne 1. 10. 2018. Žalobce ve svém podání ze dne 15. 2. 2021 uvedl, že nedisponuje dokumenty k prokázání ověření úvěruschopnosti žalovaného. Rozhodl se proto vzít řádný návrh částečně zpět co do jistiny ve výši 5.089,40 Kč a co do zákonného úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky 5.089,40 Kč od 27. 8. 2020 do zaplacení. Usnesením č. j. -51 ze dne 19. 2. 2021 bylo řízení částečně zastaveno. Řízení tak bylo nadále vedeno o zaplacení částky 3.870,23 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 27. 8. 2020 do zaplacení.

5. Podle , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Podle z. č. o spotřebitelském úvěru , 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle z. č. o spotřebitelském úvěru platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle z. č. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. -39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

9. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.

10. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. -39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

Pokud se jedná o vyhodnocení úvěru ve vztahu k  , o spotřebitelském úvěru, soud uvádí následující.

11. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, mezi účastníky byla sepsána dne 26. 3. 2020 splátková dohoda, na základě které se žalovaný zavázal uhradit částku 8.959,63 Kč vyplývající z pohledávky ze smlouvy č. anonymizováno uzavřené mezi žalovaným a společností právnická osoba Uznání závazku je však vedlejším závazkem k závazku hlavnímu, což je právě smlouva o úvěru uzavřená úvěrujícím právnická osoba a žalovaným. Na základě této původní smlouvy se žalovanému dostaly finanční prostředky ve výši 3.500 Kč. I přesto, že se nejedná o vysokou částku, bylo povinností úvěrujícího posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žádné doklady o posouzení úvěruschopnosti však právním nástupcem, tj. žalobcem, předloženy nebyly, lze tedy konstatovat, že smlouva uzavřená mezi společností právnická osoba a žalovaným dne 1. 10. 2018 je neplatná a úvěrující má právo pouze na bezdůvodné obohacení ve výši 3.500 Kč, které poskytnul žalovanému. V důsledku neplatnosti této smlouvy o úvěru tak nemůže být ani platná splátková dohoda ze dne 26. 3. 2020, kterou se žalovaný zavázal uhradit celkovou částku 8.959,63 Kč ve splátkách. Soud tedy posuzoval právní vztah mezi žalobcem, jeho právním předchůdcem a žalovaným pouze z titulu bezdůvodného obohacení; pokud se žalovanému dostaly finanční prostředky ve výši 3.500 Kč, byl výrokem I. zavázán k úhradě této částky, a to spolu se zákonnými úroky z prodlení jdoucími od data uvedeného v předžalobní výzvě (termín byl určen 26. 8. 2020 – viz předžalobní výzva ze dne 18. 8. 2020). Výrokem II. pak byl zamítnut nárok žalobce požadující vyšší částku, než 3.500 Kč tj. 370,23 Kč, a to spolu se zákonnými úroky z prodlení, neboť tato částka z titulu bezdůvodného obohacení již žalobci nenáleží.

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle , když úspěch žalobce byl nižší, než úspěch žalovaného. Soud v tomto směru vycházel z žalované částky 8.959,63 Kč s příslušenstvím, když částečné zpětvzetí žaloby co do 5.089,40 Kč s příslušenstvím následovalo po výzvě soudu k tvrzení a prokázání posouzení úvěruschopnosti u žalovaného. Za tohoto stavu věci soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.