Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 41/2021-64
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 5 113,49 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 113,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 000 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 276,88 Kč a úroku ve výši 18,90 % ročně z částky 5 000 Kč od 4. 5. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 408 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 113,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 000 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 276,88 Kč a úroku ve výši 18,90 % ročně z částky 5 000 Kč od 4. 5. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 408 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 5 113,49 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena rámcová smlouva, na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet vedený u žalobkyně. Následně žalovaný požádal žalobkyni o poskytnutí kontokorentu ve výši 5 000 Kč, přičemž tato žádost byla ze strany žalobkyně schválena dne datum, mezi účastníky byl uzavřen dodatek k výše uvedené smlouvě a žalovanému bylo umožněno čerpání kontokorentu prostřednictvím účtu vedeného u žalobkyně. Smlouva i dodatek byly přitom uzavřeny distančním způsobem, a to tak, že se žalovaný zaregistroval v systému žalobkyně, kdy si zvolil své přihlašovací jméno a heslo a následně v tomto systému zadal SMS kód doručený mu žalobkyní a nahrazující jeho podpis. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že při posuzování příjmů vycházela z informací, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr. Co se týče výdajů žalovaného, ohledně těchto žalobkyně vycházela jednak z údajů sdělených žalovaným a dále provedla za účelem zjištění výše případných dalších závazků ze strany žalovaného lustraci žalovaného v Bankovním a Nebankovním registru klientských informací a v insolvenčním rejstříku a nadto vycházela také z informací některých společností patřících do skupiny PPF. Konečně k posuzovaným výdajům připočetla částku 3 410 Kč představující výdaje na zajištění výživy a ostatních základních potřeb žalovaného, kterou stanovila na základě své interní expertní analýzy. Žalobkyně přitom zdůraznila, že využívá sofistikovaných statistických modelů pro důsledné vyhodnocení schopnosti splácet úvěr a u každého klienta provádí výpočet tzv. maximálního limitu splátky. V důsledku porušení sjednaných podmínek pro poskytnutí kontokorentu bylo žalovanému čerpání znemožněno a žalobkyně přistoupila v souladu se smlouvou a podmínkami pro poskytnutí kontokorentu k zesplatnění kontokorentu ke dni 4. 5. 2020, o čemž byl žalovaný informován. Zažalovaná částka pak představuje co do výše 5 000 Kč žalovaným vyčerpanou a nesplacenou jistinu kontokorentu, co do výše 13,49 Kč představuje záporný zůstatek na běžném účtu žalovaného a konečně co do výše 100 Kč představuje nezaplacený poplatek za vedení běžného účtu žalovaného. Dále žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 276,88 Kč představujícího souhrn nesplacených smluvních úroků počítaných ode dne 17. 1. 2020, do dne předcházejícího dni zesplatnění, tj. do 3. 5. 2020, úroku ve výši 18,90 % ročně z dlužné jistiny od 4. 5. 2020 do zaplacení a s ohledem na prodlení žalovaného rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 14. 5. 2020 do zaplacení.
1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum rámcovou smlouvu číslo na základě které se žalobkyně zavázala vést žalovanému běžný účet a následně dne datum uzavřeli dodatek k výše uvedené rámcové smlouvě, v němž žalobkyně umožnila žalovanému čerpat prostřednictvím zřízeného účtu kontokorent do výše 5 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal žalobkyni za poskytnutý kontokorent platit úroky ve výši 18,90 % ročně. Předmětný kontokorent se žalovaný zavázal splatit do jednoho roku od jeho čerpání s tím, že sjednané úroky byly splatné vždy k prvnímu dni měsíce následujícího po měsíci, za který byly vyčísleny, a za účelem splácení těchto úroků byl žalovaný povinen mít na běžném účtu vedeném u žalobkyně zůstatek odpovídající minimálně výši těchto úroků. Jak rámcová smlouva, tak i dodatek k ní přitom byly uzavřeny za pomocí prostředků komunikace na dálku výše popsaným způsobem, a to v souladu s ustanovením sekce„ Vznik rámcové smlouvy“ Obchodních podmínek žalobkyně tvořících nedílnou součást smlouvy. Doložený náhled výpisu z interního systému žalobkyně dosvědčuje, že žalobkyně se žalovaným komunikovala formou SMS a rovněž mu zaslala kód pro podpis předmětného dodatku k rámcové smlouvě a doložené kopie občanského průkazu a rodného listu žalovaného dokazují, že žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala totožnost žalovaného. Nedílnou součást smlouvy pak tvořily také Podmínky pro používání kontokorentu a Ceník, kdy tyto dokumenty žalobkyně rovněž doložila. Žalobkyně doložila také Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.
1. Z výpisu aplikačních dat z interního systému žalobkyně je zřejmé, že žalovaný žalobkyni již před uzavřením předmětného dodatku opakovaně žádal o poskytnutí kontokorentu, avšak jeho žádost byla vždy zamítnuta. Dále z tohoto výpisu plyne, že v případě schváleného kontokorentu žalovaný v žádosti uvedl svůj měsíční příjem ve výši 7 000 Kč, výdaje domácnosti na bydlení ve výši 8 000 Kč měsíčně a výdaje na léky, jídlo a dopravu ve výši 3 500 Kč měsíčně. Konečně žalobkyně doložila úvěrovou zprávu, dle které žalovaný v době poskytnutí kontokorentu splácel jeden další úvěr, a to splátkami ve výši 125 Kč měsíčně.
1. Z doloženého přehledu plateb čerpání a splácení kontokorentu je patrné, že žalovaný zůstal žalobkyni ke dni zesplatnění kontokorentu dlužen 5 000 Kč na jistině a 276,88 Kč na úrocích a z výpisu z běžného účtu žalovaného je patrné, že konečný zůstatek na účtu žalovaného činil – 113,49 Kč.
1. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 4. 5. 2020, jejíž odeslání žalobkyně prokázala doloženým podacím archem ze dne 6. 5. 2020. Žalovanému přitom byla poskytnuta lhůta k úhradě do 13. 5. 2020.
1. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o účtu, tak jak ji upravuje § 2662 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.“ V souvislosti s touto smlouvou vznikla žalovanému povinnost uhradit poplatek za vedení účtu ve výši 100 Kč účtovaný v souladu se sazebníkem žalobkyně, a jelikož tento poplatek žalobkyni neuhradil, soud ho k jeho úhradě zavázal.
1. Dále je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
1. Obě smlouvy měly být uzavřeny za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku , který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.
1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb. , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 „ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 .“
1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smluv způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadání unikátního SMS kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl přístup pouze žalovaný po zadání unikátních přihlašovacích údajů. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016 ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
1. Soud se domnívá, že žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, jelikož se v rozporu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Soudního dvora EU spoléhala na ničím nepodložené prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích uvedených při žádosti o úvěr. Nutno uvést, že se jeví jako přípustné, aby žalobkyně výdaje na zajištění výživy a ostatních základních potřeb žalovaného stanovila na základě své interní analýzy, neboť jde v tomto případě o výdaje, jejichž výši lze relativně rychle snížit v závislosti na aktuální sociální situaci jednotlivce. To však již nemůže platit ve vztahu k výdajům na bydlení. Nadto je v daném případě třeba konstatovat, že ani na základě žalovaným sdělených údajů si nelze dle názoru soudu utvořit ucelený obraz o majetkových poměrech žalovaného, neboť není kupříkladu zcela zřejmé ani to, zda měl žalovaný bydlet v nájmu, ve vlastním domě či bytě nebo případně ve společné domácnosti s rodiči. Lze se pouze domnívat, že bydlel s rodiči a že uváděné náklady na bydlení v částce 8 000 Kč měsíčně představovaly náklady celé domácnosti, když vzhledem k výši tvrzeného příjmu 7 000 Kč měsíčně by nebyl schopen sám tuto částku hradit. V takovém případě se však žalobkyně měla zajímat o to, jakou konkrétní částkou přispívá na domácnost sám žalovaný. S ohledem na velmi nízký měsíční příjem žalovaného by se dala očekávat zvýšená míra obezřetnosti při zjišťování výdajové stránky žalovaného. Nelze nic namítat proti tomu, aby žalobkyně používala k hodnocení úvěruschopnosti svých klientů statistické modely, avšak je nezbytné, aby používané vstupní údaje řádně prověřovala.
1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.
1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 5 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
1. Jelikož žalovaný na jistinu ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na úhradu jistiny v plné výši, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalovanému dne 6. 5. 2020, přičemž v této mu byla poskytnuta lhůta k plnění do 13. 5. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 14. 5. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Dále soud shledal jako oprávněný rovněž požadavek žalobkyně na zaplacení záporného zůstatku na účtu žalovaného v částce 13,49 Kč, a to opět z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývající části, tj. co do kapitalizovaného úroku ve výši 276,88 Kč a úroku ve výši 18,90 % ročně z částky 5 000 Kč od 4. 5. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítnul tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 7 047,32 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 5 954,75 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 29. 6. 2021). Žalobkyně tak byla ve věci z 84 % úspěšná a z 16 % neúspěšná (z 16 % byl úspěšný žalovaný). Soud tedy přiznal žalobkyni právo na náhradu 68 % nákladů řízení.
1. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. Žalobkyně učinila ve věci dva úkony dle § 1 vyhlášky (návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění), kdy jí za každý z těchto úkonů náleží odměna ve výši 100 Kč, neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč Celkem tak náklady žalobkyně činí 600 Kč a soud jí přiznal náhradu nákladů ve výši 408 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.