Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 2/2021-30
Okresní soud v Hodoníně rozhodl předsedou senátu Mgr. Romanem Smetkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 24 300 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 500 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 9 500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do zaplacení částky 14 800 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 3 740,44 Kč, kapitalizovaného úroku 11 104,43 Kč, úroku 23,72 % ročně z částky 17 970,79 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 17 970,79 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020, úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 8 470,79 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 500 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 9 500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do zaplacení částky 14 800 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 3 740,44 Kč, kapitalizovaného úroku 11 104,43 Kč, úroku 23,72 % ročně z částky 17 970,79 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 17 970,79 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020, úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 8 470,79 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 13 950 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o půjčce číslo na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně v celkové výši 1 400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právní předchůdkyni žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Veškeré získané informace byly vyhodnoceny prostřednictvím scoringového modelu právní předchůdkyně žalobkyně zahrnujícího kritéria vycházející ze statistických dat. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil a uhradil pouze celkovou částku ve výši 3 450 Kč. Žalovaný tak zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 10 000 Kč na jistině, 3 950 Kč na poplatcích a úroku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 26. 6. 2017 do zaplacení (za období od 26. 6. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 999,08 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu od 19. 6. 2017 do zaplacení (za období od 19. 6. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 5 936,59 Kč).
2. Žalobkyně se na žalovaném dále domáhala zaplacení 10 350 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o půjčce číslo na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně v celkové výši 1 400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právní předchůdkyni žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Veškeré získané informace byly vyhodnoceny prostřednictvím scoringového modelu právní předchůdkyně žalobkyně zahrnujícího kritéria vycházející ze statistických dat. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil a uhradil pouze celkovou částku ve výši 7 050 Kč. Žalovaný tak zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 7 970,79 Kč na jistině, 2 379,21 Kč na poplatcích a úroku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 4. 4. 2017 do zaplacení (za období od 4. 4. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 741,36 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu od 28. 3. 2017 do zaplacení (za období od 28. 3. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 5 167,84 Kč).
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 400 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč (celkem 17 400 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč.
5. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovaným. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí půjčky zaměstnán jako anonymizována dvě slova s čistým měsíčním příjmem 13 000 Kč, což mělo být ověřeno předložením pracovní smlouvy a výplatních pásek. Jeho další příjmy byly 2 000 Kč měsíčně. Žalovaný bydlel v nájmu, přičemž jeho náklady na nájem/inkaso činily 5 660 Kč měsíčně, k čemuž doložil nájemní smlouvu. Jako své další výdaje žalovaný uvedl výdaje na domácnost, jež měly zahrnovat výdaje na telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení ve výši 4 000 Kč měsíčně. Dále měsíčně splácel splátky úvěrů částkou 1 350 Kč. Jeho ostatní náklady byly 300 Kč měsíčně.
6. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 400 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč (celkem 17 400 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč.
7. Žalobkyně dále doložila ke smlouvě ze dne datum kartu zákazníka podepsanou žalovaným. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí půjčky zaměstnán jako anonymizována dvě slova s čistým měsíčním příjmem 18 000 Kč, což mělo být ověřeno předložením pracovní smlouvy a výpisem z účtu. Žalovaný bydlel v nájmu, přičemž jeho náklady na nájem/inkaso činily 7 600 Kč měsíčně, k čemuž doložil nájemní smlouvu, SIPO. Jako své další výdaje žalovaný uvedl výdaje na domácnost, jež měly zahrnovat výdaje na telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení ve výši 4 000 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno předloženým výpisem z účtu. Dále měsíčně splácel splátky úvěrů částkou 1 296 Kč. Jeho ostatní náklady byly 1 500 Kč měsíčně. Dále uvedl, že je proti němu vedena exekuce a má jedno nezaopatřené dítě.
8. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni a žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od obdržení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 7. 1. 2020. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 10. 5. 2020.
9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o zápůjčce, tak jak je upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“
10. Na zamýšlené smluvní vztahy (s ohledem na data uzavření úvěrových smluv) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu úvěry byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“
12. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.
13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
14. Soud se domnívá, že právní předchůdkyně žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Příjmy žalovaného ze zaměstnání měly být údajně ověřeny prostřednictvím pracovní smlouvy, výplatních pásek, což však žalobkyně nedoložila. Výdaje na bydlení měly být zkoumány předložením dokladů SIPO a předložením nájemní smlouvy, což však žalobkyně také nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv dostála své povinnosti řádně posoudit příjmy žalovaného ze zaměstnání a náklady na bydlení, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznických kartách spotřebitelem předloženy (v tomto případě tedy pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu, SIPO), nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. V tomto případě je však dále podstatné zejména to, že právní předchůdkyně žalobkyně zjevně žádným způsobem neověřovala ani další tvrzené příjmy žalovaného. Nadto nebyly v kartě bližší údaje o exekuci vedené proti žalovanému.
15. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
16. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
17. Předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč a 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Žalovaný dle tvrzení žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, uhradil celkovou částku 3 450 Kč + 7 050 Kč, tj. 10 500 Kč, zbývá mu tak uhradit na jistině částku 9 500 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné ke dni, ke kterému měl žalovaný plnit na základě výzvy žalobkyně. Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 7. 1. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v § 573 občanského zákoníku, který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ bylo žalovanému toto oznámení doručeno dne 10. 1. 2020. Jelikož dle oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 20. 1. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 21. 1. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Žalobkyně se však domáhala pouze úroku z prodlení 8,05 % ročně ve výši nižší než zákonné, soud tak žalobkyni částku úroku z prodlení z dosud dlužné částky 9 500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení přiznal. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci převážně úspěšný a měl by tak vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.