Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
8 C 73/2021-77
Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci
žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený JUDr. Ing. jméno příjmení jméno, advokátem
sídlem adresa, obec a číslo
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, anonymizováno dne datum
bytem adresa žalovaného, okres okres
o zaplacení 4 955 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 2 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně za dobu od 14. 1. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 2 955 Kč
- s úrokem z prodlení ve výši 1 259,58 Kč
- s úrokem ve výši 3 299,12 Kč
- s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 2 020,62 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení
- s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 2 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do 13. 1. 2020
- s úrokem 20,98 % ročně z částky 4 020,62 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 2 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně za dobu od 14. 1. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 2 955 Kč - s úrokem z prodlení ve výši 1 259,58 Kč - s úrokem ve výši 3 299,12 Kč - s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 2 020,62 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení - s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 2 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do 13. 1. 2020 - s úrokem 20,98 % ročně z částky 4 020,62 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 4 955 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 259,58 Kč, s úrokem ve výši 3 299,12 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 020,62 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení a s úrokem 20,98 % ročně z téže částky za tutéž dobu. Tvrdí, že žalovaný dne 2. 4. 2015 uzavřel se společností právnická osoba, smlouvu o půjčce číslo na základě níž tentýž den převzal částku 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli tuto částku včetně úroků ve výši 455 Kč, odměny za administrativní činnost 1 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso 1 500 Kč, to vše v 43 týdenních splátkách po 185 Kč, když poslední splátka měla být zaplacena 28. 1. 2016. Žalovaný však zaplatil pouze 3 000 Kč, z toho bylo na jistinu započteno 979,38 Kč, na úroky 455 Kč, na poplatek za administrativní činnost 1 000 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso 565,62 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil do 28. 1. 2016 zápůjčku v plné výši, úročila se neuhrazená jistina 4 020,62 Kč od následujícího dne úrokem 20,98 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce postupní smlouvou z 6. 12. 2019. Žalovaná částka se skládá z jistiny 4 020,62 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso 934,38 Kč. Kapitalizované úroky 3 299,12 Kč byly vypočteny z jistiny 4 020,62 Kč od 29. 1. 2016 do 6. 12. 2019 v sazbě 20,98 % ročně. Kapitalizovaný úrok z prodlení 1 259,58 Kč byl vypočten z téže jistiny za dobu od 5. 2. 2016 do 6. 12. 2019.
2. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
3. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu, tedy vzal za prokázány tyto skutečnosti. právnická osoba, IČO, byla do obchodního rejstříku zapsána 23. 9. 2015, do předmětu jejího podnikání náleží poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Dne 1. 4. 2015 uzavřela tato společnost jakožto úvěrující s žalovaným jakožto zákazníkem smlouvu o půjčce číslo v níž se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, žalovaný svým podpisem na smlouvě potvrdil, že tato částka mu byla při podpisu smlouvy v hotovosti vyplacena. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit věřiteli poplatek ve výši 2 955 Kč za poskytnutí peněžních prostředků, který se skládá z poplatku za administrativní činnost 1 000 Kč, z úroku ve výši 455 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek 1 500 Kč. Celkovou částku 7 955 Kč měl žalovaný zaplatit věřiteli formou 43 splátek ve výši 185 Kč týdně. Žalovaný uvedl do smlouvy adresu obec a číslo, což je adresa obecního úřadu, na této adrese je podle údajů Centrální evidence obyvatel žalovaný hlášen od roku 2009 dosud. V listin ě karta zákazníka je uvedena adresa výběrního místa obec, ulice a číslo. Totožnost žalovaného byla zjištěna z jeho občanského průkazu. Žalovaný požádal o půjčku 5 000 Kč, uvedl, že žije s rodiči, že nemá jiné půjčky či spotřebitelské úvěry, že není majitelem vozidla, že nemá nezaopatřené děti, bydlí v bytě, je nezaměstnaný a jeho zaměstnavatelem je Okresní správa sociálního zabezpečení. Zaměstnání žalovaného nebylo ověřeno. Žalovaný uvedl, že nepobírá mzdu, že má nějaké blíže nespecifikované další příjmy 7 000 Kč, státní podporu 6 000 Kč, celkem 13 000 Kč ulice výdaje domácnosti žalovaný uvedl 1 000 Kč za nájem a inkaso, 7 600 Kč výdaje domácnosti, 400 Kč výdaje na telefon, celkem 9 000 Kč. Porovnáním příjmů a výdajů vyšla částka rozdílu 4 000 Kč, žalobce provedl scoring se závěrem schválení půjčky. Žalovaný předložil kromě občanského průkazu ještě doklad o inkasu a výměr státní podpory. Tato listin listina byla s žalovaným sepsána den před uzavřením smlouvy o půjčce, a to 1. 4. 2015. Žalovaný na půjčku splatil toliko 3 000 Kč.
4. Ohledně postoupení pohledávky na žalobce bylo zjištěno, že 6. 12. 2019 uzavřel původní věřitel právnická osoba, jakožto postupitel s žalobcem jakožto postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž podle seznamu pohledávek byla zahrnuta i pohledávka za žalovaným ve výši žalované částky. Dopisem z 6. 12. 2019 oznámil původní věřitel žalovanému postoupení pohledávky a vyzval žalovaného, aby svůj dluh plnil již žalobci na specifikované bankovní spojení. Podle podacího lístku byl dopis odeslán žalovanému doporučeně 7. 1. 2020. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady dluhu od žalovaného dopisem svého právního zástupce ze 7. 5. 2020, který byl podle podacího lístku odeslán žalovanému doporučeně 10. 5. 2020. Žalovaný žalobci na žalovanou částku ničeho nezaplatil. Platby žalovaného 3 000 Kč byly započteny na jistinu částkou 979,38 Kč a na úrok 455 Kč, na poplatek za administrativní činnost ve výši 1 000 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso 565,62 Kč. Z tohoto započtení žalobce dovodil výši dlužné jistiny 4 020,62 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso 934,38 Kč. Součet těchto částek představuje žalovanou částku 4 955 Kč.
5. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. a podle zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni 1. 4. 2015. Na smlouvu o půjčce shora uvedenou aplikoval soud ustanovení § 2395 občanského zákoníku , podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Původní věřitel příjmení jméno příjmení si své povinnosti ze smlouvy splnil tím, že poskytl žalovanému peněžní prostředky v dohodnuté výši 5 000 Kč v hotovosti. Žalovaný tedy tuto částku vyčerpal, avšak nedostál své povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky a další sjednaná plnění, a to poplatky, když jeho platby 3 000 Kč nepostačovaly na krytí veškerých jeho závazků ze smlouvy.
6. Smlouvu o úvěru, označenou jako smlouva o půjčce, je však třeba posoudit také z hlediska její platnosti podle zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
7. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. Původní věřitel zjistil od žalovaného, že žalovaný žije s rodiči, nemá žádné vozidlo, nemá děti, bydlí v bytě, je nezaměstnaný, pobírá státní podporu a další blíže nespecifikované příjmy, a jeho zaměstnavatel je Okresní správa sociálního zabezpečení. Je otázkou, zda Okresní správa sociálního zabezpečení byla skutečně zaměstnavatelem žalovaného, když žalovaný výslovně uvedl, že je nezaměstnaný. Žalobce ověřil příjem žalovaného 6 000 Kč podle výměru státní podpory, v řízení však nepředložil o tom jakýkoli doklad, ač k tomu byl vyzván. Příjem žalovaného, takto zjištěný, 13 000 Kč je velice nízký, a je otázkou, z jakého zdroje měl žalovaný další blíže nespecifikovaný příjem 7 000 Kč, který nebyl jakkoli ověřen. Ohledně výdajů žalovaného měl původní věřitel k dispozici doklad o platbách inkasa, v řízení před soudem však ničeho takového předloženo nebylo. Po odpočtu výdajů 9 000 Kč od příjmů žalovaného určil původní věřitel jako použitelný příjem žalovaného 4 000 Kč. Tato částka se mu zdála dostatečná k tomu, aby žalovaný byl schopen platit splátky 185 Kč týdně, což vychází na měsíc přibližně na částku 750 Kč. Soud poukazuje dále na to, že žalovaný sám uvedl své bydliště obec a číslo, což je adresa obecního úřadu. Tato skutečnost měla signalizovat původnímu věřiteli, že poměry žalovaného týkající se jeho bydlení nejsou dobré, žalovaný neměl řádné bydliště, na jehož adrese by se mohl přihlásit k trvalému pobytu. Taková situace může znamenat, že v budoucnu se žalovaný stane pro původního věřitele nekontaktním. Příjem žalovaného, navíc velice nízký, byl nedostatečným způsobem zjištěn, nebyl ověřen jeho zdroj ohledně částky 7 000 Kč, a žalobci muselo být známo, že žalovaný je nezaměstnaný a žije ze státní podpory. Výdaje žalovaného nebyly rovněž řádným způsobem zjištěny ani ověřeny, když není zřejmé, kolik Kč žalovaný platil na inkaso, když doklad o inkasu měl údajně původnímu věřiteli předložit.
8. Výše uvedené poměry žalovaného neumožňují závěr, že žalovaný bude schopen jakýkoliv spotřebitelský úvěr splácet. Osobám, jejichž poměry jsou takové jako u žalovaného, by neměly být žádné úvěry nikým poskytovány, neboť je zcela zřejmé, že osoby bez zaměstnání, bez řádného bydliště, bez dostatečných příjmů, nejsou schopny platit nějaké splátky. Podle žalobce u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti informací sdělených žalovaným a předložených dokladů.
9. Tento názor žalobce však soud nesdílí a má za to, že původní věřitel neposoudil poměry žalovaného s odbornou péčí, a ty nedostatečné skutečnosti, které zjistil, nevyhodnotil přiléhavě. Původní věřitel tedy poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je úvěrová smlouva neplatná. Jednání původního věřitele, jakým postupoval vůči žalovanému při sjednávání žalovaného úvěru, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zároveň narušuje veřejný pořádek, a úvěrová smlouva je tudíž neplatná absolutně podle § 588 občanského zákoníku . K tomuto druhu neplatnosti soud přihlíží bez návrhu, tedy, aniž by kterákoliv smluvní strana neplatnost namítla. Popsané chování původního věřitele jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru je nežádoucí a vede ke zbytečnému zadlužování spotřebitelů. Netýká se pouze vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí nahrazovat stát, například sociálními dávkami, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudu, čímž čerpají pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů na jiné účely všeobecně prospěšné. Soud v této souvislosti poukazuje na 2 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to rozsudek z 20. 3. 2019, č.j. 33 Cdo 201/2018 -141 a rozsudek z 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018 -77 Nejvyšší soud v nich zaujal stanovisko, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého, ale i samotné věřitele, tedy i původního věřitele, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytly úvěry nebo jiné služby i již dříve. Věřitel nedostojí povinnosti stanovenému zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, vyjde-li z objektivně nedoložených prohlášení dlužníka o jeho poměrech. Informace získané pouze od spotřebitelů nejsou v tomto směru dostatečné. Odborná péče předpokládá, že poskytovatel spotřebitelského úvěru prověří údaje sdělené spotřebitelem, respektive bude vycházet z objektivně podložených údajů. Věřitel je povinen využívat také veřejně dostupné informace.
10. Výše uvedené závěry potvrzují názor soudu o tom, že žalovaná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, když nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů zdůraznil také Ústavní soud, například ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , v němž uzavřel, že soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud konstatuje, že z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti dostatečně rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz. Původní věřitel zjistil výše uvedené skutečnosti, ohledně výše příjmů měl zřejmě nějaký doklad o výši státní podpory, jiné příjmy žalovaného vůbec neověřoval. Ohledně výdajů původní věřitel snad měl k dispozici doklad o placení inkasa, není však zřejmé, jakou částku žalovaný hradil. Ze všech skutečností, které původní věřitel o poměrech žalovaného zjistil, učinil nesprávný závěr o tom, že žalovaný je schopen nějaký úvěr splácet.
11. Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, použil soud úpravu bezdůvodného obohacení obsaženou v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku , podle něhož se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, přičemž podle § 2993 věty první občanského zákoníku , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Z absolutně neplatné smlouvy nemohly vzniknout žádná práva ani žádné povinnosti, tudíž ani povinnost žalovaného vrátit poskytnutou částku v dohodnutých splátkách, ani platit původnímu věřiteli jakékoli poplatky či úroky. Bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného odpovídá rozdíl mezi poskytnutou částkou 5 000 Kč a plněním žalovaného ve výši 3 000 Kč, kdy tento rozdíl činí 2 000 Kč.
12. Pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení zákon nestanoví dobu splnění, tato doba nebyla ani smluvena, a nelze ani použít úpravu ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, o tom, že žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku , věřitel v takovém případě může požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu. První prokazatelnou výzvou k plnění je oznámení o postoupení pohledávky, výše uvedené, které bylo žalovanému odesláno 7. 1. 2020, v němž byl vyzván, aby svůj dluh hradil již žalobci. Soud vycházel z toho, že dopis se dostal do dispozice žalovaného 10. 1. 2020, žalovaný měl plnit 13. 1. 2020, a od 14. 1. 2020 je v prodlení. Od téhož dne má žalovaný povinnost podle § 1970 občanského zákoníku platit úroky z prodlení, jejichž sazba je stanovena v § 2 vládního nařízení číslo 351/2013 Sb.
13. Žalobce se stal novým věřitelem ve vztahu vůči žalovanému na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené v souladu s ustanovením § 1880 občanského zákoníku . Žalobce postoupením pohledávky nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno v souladu s ustanovením § 1882 odst. 1 občanského zákoníku .
14. Soud tedy žalobci přiznal bezdůvodné obohacení 2 000 Kč včetně úroku z prodlení, a ve zbytku žalobu zamítl výrokem II. tohoto rozhodnutí.
15. Žalovaný měl ve sporu úspěch ve větší míře než žalobce, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné, neboť předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li povinná strana dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná strana domáhat soudního výkonu rozhodnutí či exekuce.