Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
30 C 178/2020-59
Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Danou Daňkovou, samosoudkyní jako samosoudkyní ve věci
žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 44 750,42 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 27 585 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 28. 1. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 8 845,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 28. 1. 2020 do zaplacení, dále co do úroku 89,31 % ročně z částky 29 817,80 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení, dále co do částky 998 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 28. 1. 2020 do zaplacení, dále co do částky 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 28. 1. 2020 do zaplacení a dále co do částky 6 921,70 Kč zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 27 585 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 28. 1. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se co do částky 8 845,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 28. 1. 2020 do zaplacení, dále co do úroku 89,31 % ročně z částky 29 817,80 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení, dále co do částky 998 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 28. 1. 2020 do zaplacení, dále co do částky 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 28. 1. 2020 do zaplacení a dále co do částky 6 921,70 Kč zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se svojí žalobou domáhal vydání rozhodnutí, dle kterého by žalovaný byl zavázán k zaplacení celkem částky 44 750,42 Kč z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru číslo ze dne 5. 3. 2019, kdy žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutý úvěr v 36 měsíčních splátkách ve výši
2 415 Kč počínaje měsícem duben 2019. Žalovaný uhradil pouze 1 splátku. Vedle nesplacené jistiny ve výši 30 000 Kč a nezaplacené úroky 6 430, 472 Kč přirostlé k jistině požaduje po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 998 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč v souvislosti s prodlením s úhradou splátek, a dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % ve výši 6 921,70 Kč. Z nesplacené jistiny dále žalobce uplatňuje úrok ve výši 89,31 % ročně.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (účastníci s tímto postupem soudu za použití ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlasili).
3. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím dílčím skutkovým závěrům. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 5. 3. 2019, předsmluvního formuláře ze dne 5. 3. 2019, prohlášení klientů - informace pro klienty poskytnuté zprostředkovatelem úvěru ze dne 5. 3. 2019 soud zjistil, že žalobce s žalovaným na základě návrhu na uzavření smlouvy uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru číslo na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr do výše 30 000 Kč na dobu 36 měsíců žalovaný se zavázal vrátit žalobci 86 940 Kč. Žalovaný se zavázal hradit měsíční splátky ve výši 2 415 Kč vždy do každého 16. dne v měsíci. Úroková sazba byla sjednána ve výši 136,66% ročně. Ve smlouvě účastníci v článku 6. sjednali, že v případě prodlení klienta s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů vzniká povinnost klienta zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 499 Kč a to za každou splátku, u které se ocitl klient v prodlení o délce 30 dnů. Účastníci smlouvy si ujednali, že žalobce má vůči žalovanému jako klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného v délce 15 dnů a to ve výši 200 Kč u každé jednotlivé splátky. Dále mezi účastníky bylo sjednáno, že v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradu kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, dochází automaticky k zesplatnění úvěru. V případě, že klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nesplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění k úvěru stávají součástí nové jistiny. Z dodejky na jméno žalovaného s datem 7. 3. 2019 soud zjistil, že žalobce oznámil žalovanému schválení úvěru. Podpisem žalovaného je opatřen předsmluvní formulář ze dne 5. 3. 2019 a hodnocení klienta z téže dne.
4. Přílohou tohoto oznámení byl splátkový kalendář vztahující se k uzavřené smlouvě. V předmětném oznámení byly shrnuty základní údaje týkající se úvěru, který byl poskytnut ve výši 30 000 Kč po dobu 36 měsíců, výši splátek 2 415 Kč a úrokové sazby ve výši 136,66 %. Předmětné oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému zasláno dle přiložené dodejky. Z výpisu z účtu ze dne 5. 3. 2019 soud zjistil, že z účtu žalobce byla odepsána na účet žalovaného částka 30 000 Kč. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný uhradil toliko dne 16. 4. 2019 částku 2 415Kč. Následně na předmětný úvěr nebylo ničeho hrazeno.
5. Z přípisu žalobce ze dne 17. 6. 2019, 17. 7. 2019 soud zjistil, že žalobce žalovaného vyzýval k zaplacení dlužné částky, upozorňoval tohoto na možnost zesplatnění celého úvěru a dne 21. 7. 2019 oznámil žalovanému, že vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení se splátkou o délce 65 dnů, došlo v souladu s uzavřenou smlouvou k okamžitému zesplatnění všech závazků, současně byl vyzván k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru ve výši 37 828 Kč. Z poštovního podacího archu soud zjistil, že při přiložená předžalobní výzva byla odeslána 9. 1. 2020 byla odeslána 9. 1. 2020.
6. Z výpisu účtu žalovaného vedeného u příjmení příjmení ze dne 31. 1. 2019 za období od 1. 1. 2019 do 31. 1. 2019 soud zjistil, že počáteční zůstatek účtu činil 5,31 Kč a konečný zůstatek činil 6,47 Kč s příjmy 17 275 Kč a výdaji 17 273,84 Kč. Ze dne 11. 1. 2019 vyplývá příchozí platba ve výši 17 275 Kč, jako odesílatel je uveden zaměstnavatel žalovaného příjmení, anonymizována tři slova, všechny uvedené výdaje spočívají v platbách u obchodníků a výběru hotovosti.
7. Z výpisu účtu žalovaného vedeného u příjmení příjmení ze dne 28. 2. 2019 za období od 1. 2. 2019 do 28. 2. 2019 soud zjistil, že počáteční zůstatek účtu činil 6,47 Kč a konečný zůstatek činil 16,28 Kč s příjmy 16 897 Kč a výdaji 16 887,19 Kč. Ze dne 12. 2. 2019 vyplývá příchozí platba ve výši 16 897 Kč, jako odesílatel je uveden zaměstnavatel žalovaného příjmení, anonymizována tři slova, všechny uvedené výdaje spočívají v platbách u obchodníků a výběru hotovosti.
8. Z pracovní smlouvy na jméno žalovaného ze dne 11. 10. 2018, výplatní listiny na jméno žalovaného za prosinec 2018 a ledna 2019, prohlášení žalovaného ze dne 5. 3. 2019, mzdového výměru ze dne 11. 10. 2018 soud zjistil, že žalovaný byl k datu uzavření úvěrové smlouvy zaměstnán jako prodavač s celkovou hrubou měsíční mzdou 21 700 Kč práce přesčas včetně. Žalovaný uvedl výši příjmů 16 500 Kč měsíčně, výdaje ve výši 4 810 Kč a rezervu 1000 Kč měsíčně s tím, že nežije ve společné domácnosti s manželkou nebo partnerkou.
9. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ohledně žalovaného soud zjistil, že tento nebyl veden v registru dlužníků k datu 28. 2. 2019. Žalobce k důkazu předložil kopii občanského průkazu žalovaného. Z karty klienta ze dne 28. 1. 2020 vyplývá údaj ze dne 13. 3. 2019 o zaplacení 2 415 Kč.
10. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další rozhodné skutečnosti.
11. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
17. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).
18. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).
19. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu. Žalobce při posouzení úvěryschopnosti žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy dne 5. 3. 2019 věděl, že žalovaný nebude schopen úvěr splácet. Žalobce si byl vědom, že žalovaný je trvale bytem na ohlašovně trvalého pobytu v Brně, jeho pravidelné měsíční příjmy odpovídají jeho výdajům, a hodnota finančních prostředků na jeho účtu na počátku a konci měsíce se z tohoto důvodu blíží nule. Přes toto zjištění žalobce se spokojil v listině hodnocení klienta s údajem, že po odečtení výdajů od příjmů žalovaného činí volné prostředky žalovaného 10 690 Kč měsíčně a poskytl žalovanému 30 000 Kč, kdy v hodnocení klienta je konstatována finanční potřeba žalovaného ve výši 50 000 Kč. Takto zjištěná výše volných prostředků na první pohled odporuje výpisům z účtu žalovaného.
20. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu se zákonem, kdy před uzavřením smlouvy nepostupoval s odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele. Z výpisů účtu žalovaného vyplývá, že tomuto na splátky úvěru nezbývalo při uzavření smlouvy ničeho a neměl žádné úspory. Konkrétními výdaji žalovaného se žalobce vůbec nezabýval (náklady na stravu, ošacení, hygiena), když jen paušálně za výdaje považoval životní minimum. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. Soudu je z úřední činnosti známo, že úvěrové produkty poskytované bankami mají nižší úroky a poplatky než produkty poskytované žalobcem. Nelze tedy vyloučit, že osoba, která zvolí k financování svých potřeb produkty žalobce tak může činit i proto, že jí běžný bankovní úvěr z důvodu nízké bonity není přístupný. Žalobce by si měl být této skutečnosti vědom a úvěryschopnost svých zákazníků posuzovat pečlivě a komplexně, aby rozptýlil jakékoli případné pochybnosti.
21. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného.
22. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Úvěrová smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť v úvěrové smlouvě byl původně sjednán úrok 136,66 % ročně. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
23. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobce odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které žalobce poskytl žalovanému (úvěr ve výši 30.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění žalobce ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ). Žalovaný žalobci již zaplatil částku 2 415 Kč a zbývá jí tak uhradit částku 27 585 Kč.
24. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobci nepřiznal ani smluvní pokutu, neboť podklad pro její přiznání – úvěrová smlouva – odpadl. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaná jistinu včas neuhradila ani poté, co byla žalobcem vyzvána k jejímu uhrazení nejpozději doručením předžalobní výzvy k plnění, (ust. § 573 OZ), dostal se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.
25. Soud tak zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit částku 27 585 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 28. 1. 2020 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů (výrok I.). Ve zbývající části nároku soud žalobu zamítl (výrok II.).
26. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější jak žalobce, kdy soud provedl vyčíslení všech úroků do data rozhodnutí ve věci. Za této situace by tak byl povinen žalobce hradit žalovanému náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve (výroku III.) tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 o.s.ř.).