Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 157/2021-46
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 5 749 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 236,15 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 4 000 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 749 Kč, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 595,60 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 236,15 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 4 000 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 749 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 595,60 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 1. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 5 749 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným prostřednictvím internetu dne 12. 6. 2020 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, které žalovaný obdržel zasláním na svůj účet. Žalovaný předložil svůj doklad totožnosti a výpis ze svého účtu. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost (§ 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. ) žalovaného výpisem z účtu, případně výplatními lístky žalovaného za rozhodné období a výpisem z databáze poskytovatelů úvěrů EUCB (European Credit Bureau) nebo CRIF provozovaného společností Cz Credit Bureau. Z doložených listin vyplynula dostatečná výše čistých příjmů žalovaného ke splacení úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku s poplatkem 885 Kč do 26. 6. 2020. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném kromě zaplacení jistiny a poplatku i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 4 000 Kč od 27. 6. 2020 do 28. 1. 2021 v celkové výši 864 Kč.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. K jednání nařízenému na den 20. 7. 2021 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to kopie dokladu, výpisu z účtu žalovaného, výplatních lístků, výpisu EUCB/CRIF, smlouvy o úvěru, výpisu z účtu žalobkyně a předžalobní výzvy.
5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 6. 2020 soud zjistil, že žalobkyně jako úvěrující či věřitel a žalovaný jako úvěrovaný tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 4 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem 885 Kč nejpozději do 26. 6. 2020. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele. Z Potvrzení o provedené odchozí platbě soud zjistil, že věřitel zaslal žalovanému na účet uvedený ve smlouvě dne 12. 6. 2020 částku 4 000 Kč, a to pod VS tvořeným rodným číslem žalovaného. Žalovaný při zavření smlouvy předložil kopii svého občanského průkazu, 3 výplatní pásky a jednoduchý elektronický výpis z účtu„ anonymizováno“ z 11. 6. 2020. Z něj bylo soudem zjištěno, že příjem na účtu činil 11 600 Kč a výdaj 9 083 Kč. Z výplatní pásky žalovaného za únor 2020 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného činila 16 209 Kč, po srážkách 5 700 Kč 10 509 Kč. Z výplatní pásky žalovaného za březen 2020 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného činila 17 598 Kč, po srážkách 4 000 Kč 13 598 Kč. Z výplatní pásky žalovaného za duben 2020 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného činila 18 305 Kč, po srážkách 6 500 Kč 11 805 Kč. Z listin REPI Credit Report Pool + a EUCB REQUEST ze dne 12. 6. 2020 a 11. 6. 2020 soud zjistil, že dle nich žalovaný neprochází evidencí. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Závazkový vztah účastníků, vzniklý na základě smlouvy o úvěru, soud posoudil po právní stránce podle ust. § 2395 o. z., avšak shledal, že úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná pro rozpor se zákonem dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ust. § 580 , 588 o. z. Žalobkyně ke splnění povinnosti zkoumat úvěryschopnost žalovaného tvrdila, že posoudila úvěruschopnost (§ 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. ) žalovaného výpisem z účtu, případně výplatními lístky žalovaného za rozhodné období a výpisem z databáze poskytovatelů úvěrů EUCB (European Credit Bureau) nebo CRIF provozovaného společností Cz Credit Bureau.
8. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávájících se ze zestručněného výpisu z účtu žalovaného a ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, které ani nebyly doloženy zprávou zaměstnavatele, z níž by bylo zřejmé, o jaký typ pracovního poměru se jedná, zejména není-li sjednán na dobu neurčitou. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala jeho náklady na bydlení, typ bydlení, náklady na bydlení, počet dalších osob v domácnosti, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala vyživovací povinnosti, náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Z předložených 3 výplatních pásek je například zřejmé, že žalovanému byly každý měsíc z výplaty prováděny srážky v rozmezí 4 000 Kč až 6 500 Kč, žalobkyně však nijak nepátrala po důvodech, na co jsou tyto srážky prováděny. Žalobkyně proto zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Jelikož se žalobkyně nedostavila k jednání, nemohla být poučen podle ust. § 118a odst. 1 , 3 o. s. ř. o. s. ř. , aby doplnila skutková tvrzení a označila důkazy k prokázání svých tvrzení o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu ke splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena v § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to v horizontálních sporech. Existuje totiž nebezpečí, že spotřebitel se zejména z důvodu nevědomosti nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně, z čehož vyplývá, že by spotřebitele nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (viz mj. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 202/2018 ).
9. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i vedlejší ujednání smlouvy. Soud proto zamítl žalobu ve vztahu k požadavku na zaplacení poplatku 885 Kč i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 4 000 Kč od 27. 6. 2020 do 28. 1. 2021 v celkové výši 864 Kč. Plnila-li žalobkyně žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru částku 4 000 Kč a žalovaný tyto peněžní prostředky převzal a disponoval s nimi, přičemž na úvěr prokazatelně žádnou částku neuhradil, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu podle ust. § 2991 odst. 2 o. z. Proto soud podle ust. § 2993 o. z. zavázal žalovaného uhradit žalobkyni částku 4 000 Kč představující dosud nevrácené (nezaplacené) peněžní prostředky. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu ve smyslu ust. 1968 o. z., zavázal jej soud podle ust. § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. k zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši ročně z částky 4 000 Kč, a to jak kapitalizovaného úroku ve výši 236,15 Kč (10,00 % ročně z částky 4 000 Kč od 27. 6. 2020 do 28. 1. 2021), tak za dobu od 29. 1. 2021 do úplné úhrady dluhu.
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí 70 % původně žalované částky, její neúspěch 30 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 40 %. Soud proto přiznal žalobkyni 20 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení ve výši 1 489 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 200 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky a 21% DPH. Soud dospěl k závěru, že žalobkyní podaná žaloba splňuje pro první tři úkony právní pomoci kritéria uvedená v § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , tj. že jde o řízení zahájené žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných, a proto vycházel při stanovení odměny pr. zástupkyně žalobkyně a režijních paušálů podle tohoto ustanovení. 40 % z částky 1 489 Kč činí 595,60 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o. s. ř. o. s. ř. ).