Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 23/2021-77
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 13.300 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5.900 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % p. a. z částky 5.900 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 12.171,73 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % p. a. z částky 10.000 Kč od 30. 11. 2019 do 30. 12. 2019 a 8,5 % p. a. z částky 4.100 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, s úrokem 23,72 % p. a. z částky 10.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5.900 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % p. a. z částky 5.900 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 12.171,73 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % p. a. z částky 10.000 Kč od 30. 11. 2019 do 30. 12. 2019 a 8,5 % p. a. z částky 4.100 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, s úrokem 23,72 % p. a. z částky 10.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 25. 9. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 13.300 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.246,67 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3.525,06 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 10.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení ve výši 8,5 % a s úrokem 23,72 % ročně z částky 10.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, a žalovanou došlo dne datum k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit úrok ve výši 1.400 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně a odměnu za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku a poplatků se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 12. 6. 2018. Žalovaná na pohledávku do okamžiku jejího postoupení uhradila pouze částku 4.100 Kč, přičemž poslední platba byla uhrazena dne 4. 1. 2018. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla postoupena na anonymizováno smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 29. 11. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeho. Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění
2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4 , příp. § 50 o. s. ř. o. s. ř. , považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne datum soud zjistil, že žalované byla poskytnuta zápůjčka ve výši 10.000 Kč, přičemž žalovaná částku převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se pak zavázala zaplatit dále částku ve výši celkem 7.400 Kč, sestávající z úroků 1.400 Kč, hotovostní inkaso splátek 4.000 Kč a poplatku 2.000 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 58 týdenních (sedmidenních) splátkách po 300.
5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. V zákaznické kartě žalovaná uvedla, že žije s partnerem, bydlí v nájmu, je nezaměstnaná a její příjmy činí 11.349 Kč (podpora 10.049 Kč a další příjmy 1.300 Kč). Výdaje pak uvedla ve výši 7.950 Kč (na bydlení 2.950 Kč, osobní výdaje 5.000 Kč). Údaje v zákaznické kartě měly být ověřeny„ rozhodnutím o přiznání výživného“. Žalobkyně ještě k výzvě soudu doložila měsíční předpis záloh Společenství vlastníků ulice a číslo, obec, vystaveného na uživatele příjmení příjmení ve výši 2.950 Kč, oznámení o příspěvku na bydlení žalované v částce 3.410 Kč, doplatku na bydlení 6.639 Kč a poštovními poukázkami o platbách dávek od ÚP ve výši 3.410 Kč a 10.049 Kč. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.
8. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet soud považuje za nedostatečný. Z uvedeného je zřejmé, že předchůdce žalobkyně se spokojil jen s neúplnými údaji, kdy není zřejmé, zda a jaký má vliv na celkové poměry domácnosti žalované soužití s partnerem (tj. zejména jaké má příjmy a výdaje). Dále nebylo ověřováno, zda je žalovaná nájemcem bytu (bydlení v nájmu v kartě zákazníka přitom uváděla a jako adresou trvalého pobytu potom ulice a číslo, obec) a jaké má v té souvislosti výdaje. Prezentované výdaje na bydlení podle dokladů souvisí s bydlením zřejmě partnera žalované. Přitom z předložených dokladů je zřejmé, že žalovaná byla bez zaměstnání a pobírala jen příslušné dávky vč. příspěvku na živobytí a cca 6.600 Kč bylo přiznáno jako doplatek na bydlení a lze předpokládat, že byl takto na odůvodněné náklady bydlení spotřebováván. Doložené zdroje, které tak mohla žalovaná využít na úhradu osobních potřeb, potom činily jen uvedený příspěvek na živobytí.
9. Pokud za těchto podmínek předchůdce žalobkyně poskytl žalované spotřebitelský úvěr, když podle přesvědčení soudu nedostál řádně povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (neboť nebyly zjišťovány všechny potřebné informace a zajištěny potřebné doklady) a úvěr byl poskytnut i přes podle dostupných informací zjevně nepříznivou finanční situaci žalované, lze uzavřít, že předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr.
10. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).
11. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval nebo je neověřoval, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
12. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
13. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak bylo potřeba získat primárně od žalované („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“). Je povinností věřitele jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
14. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze přitom chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 /2014).
15. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
16. Pro úplnost lze dodat, že soud v této souvislosti nepovažuje za přiléhavý poukaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97, když v posuzované věci jednak nebyly podle obsahu spisu zjišťovány všechny potřebné údaje o žalované a dále soud dospěl k závěru, že s ohledem na informace, které byly předchůdkyni žalobkyně o finanční situaci žalované známy, neměl být úvěr poskytnut.
17. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaná z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdila).
18. Z hlediska vymezení výše dlužné částky soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná z titulu uzavřené smlouvy dosud uhradila částku celkem 4.100 Kč. Vzhledem k tomu, že úvěr byl žalované poskytnut ve výši 10.000 Kč, činí ke dni rozhodnutí soudu neuhrazený zůstatek jistiny úvěru částku 5.900 Kč. V tomto rozsahu, tj. co do částky 5.900 Kč, soud proto žalobě vyhověl a uložil žalované dlužnou částku zaplatit.
19. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 a doručeného podle podacího lístku ze dne 13. 12. 2019 za použití § 573 o. z. dne 18. 12. 2019. Ve výzvě byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů. Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal právě na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě žalobkyně – analogicky ve smyslu § 1958 o. z., tj. do 30. 12. 2019. Ode dne následujícího se pak žalovaná dostala do prodlení. Dlužno dodat, že žalovaná v průběhu řízení ani nenamítala nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdila spor podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a je limitována výší tohoto úroku uplatněnou v návrhu.
20. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.
21. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.
22. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena kromě smlouvy o postoupení pohledávek s přílohou již zmíněným oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 odeslaným žalované a podacím lístkem ze dne 13. 12. 2019. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaná je povinna plnit žalobkyni.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když ve věci byla úspěšnější žalovaná, které však podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.