Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 41/2021-34
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno
sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 14 165 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 949 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 949 Kč od 2. 2. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 13 216 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 13 216 Kč od 2. 2. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 949 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 949 Kč od 2. 2. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 13 216 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 13 216 Kč od 2. 2. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 8. 9. 2020 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 14 165 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným prostřednictvím internetu dne 15. 7. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 165 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli tuto částku do 1. 2. 2020. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení částky 14 165 Kč. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10% musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Pohledávka byla posléze postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to úvěrové smlouvy, výpisu z účtu, smlouvy o postoupení pohledávek a předžalobní výzvy včetně podacího archu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 15. 7. 2019 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba jako věřitel a žalovaný tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do limitu 80 000 Kč. Strany si ve smlouvě sjednaly úrok, poplatky a způsob splácení úvěru. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Z Platebních informací zaslaných žalovanému soud zjistil, že dne 25. 9. 2019 byl v to listině uveden zůstatek po poslední platbě 9 050,76 Kč. V dokumentu není uvedeno, kolik z této částky tvoří jistina a kolik další případné položky (úroky, poplatky, sankce). Dne 4. 11. 2019 vybral žalovaný částku 949 Kč. Dále byl k výše uvedeným dvěma částkám dne 4. 11. 2019 připočten poplatek za výběr 118,63 Kč, dne 8. 11. 2019 náhrada účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč, dne 9. 12. 2019 náhrada účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč, a dne 1. 2. 2020 úroky za období čerpání ve výši 3 546,97 Kč. Celková dlužná částka tak činí 14 165,36 Kč. Datum splatnosti je 1. 2. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 13. 1. 2020 soud zjistil, že společnost právnická osoba postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 9. 3. 2020 soud zjistil, že původní věřitel oznámil žalovanému, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni, a vyzval jej k úhradě dluhu. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný na základě smlouvy o revolvingovém úvěru elektronicky uzavřené s předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba čerpal částku 14 165 Kč a byl povinen ji vrátit do 1. 2. 2020. Soud však má v první řadě za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně i přes písemnou výzvu soudu nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. K jednání nařízenému na den 22. 6. 2021, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Co do požadavku na zaplacení poplatku za výběr 118,63 Kč ze dne 4. 11. 2019, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč dne 8. 11. 2019, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč dne 9. 12. 2019 a úroků za období čerpání ve výši 3 546,97 Kč dne 1. 2. 2020 proto soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.
7. Soud se vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy v druhém kroku zabýval výší případného bezdůvodného obohacení na straně žalovaného a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala pouze poskytnutí částky 949 Kč, což je výběr ze dne 4. 11. 2019 uvedený ve výpisu – platebních informacích. Pokud jde o částku 9 050,76 Kč označenou v této listině jako„ zůstatek po poslední platbě“, jak již soud uvedl výše, z listiny ani z jiných důkazů a skutkových tvrzení žalobkyně není patrné, jak se k této částce dospělo, zda jde skutečně jen o jistinu, nebo tuto částku tvoří jistina v neznámé výši s úroky a případnými dalšími pohledávkami (např. poplatky, náhrada účelně vynaložených nákladů či jiné majetkové sankce). Vzhledem k závěrům uvedeným v odstavci 6. by totiž soud mohl z této částky přiznat pouze žalovaným skutečně čerpanou a neuhrazenou jistinu. Žalobkyně ani přes písemnou výzvu soudu ze dne 20. 4. 2021, aby upřesnila, kolik žalovaný dosud vyčerpal na jistině a kolik uhradil na jednotlivých položkách tvořících jistinu, úroky, případné úroky z prodlení, poplatky, smluvní pokuty, náhrady účelně vynaložených nákladů a případné jiné majetkové sankce, svá skutková tvrzení nijak nedoplnila, proto musí nést negativní následek neunesení břemene tvrzení v podobě pro ni nepříznivého rozhodnutí. Protože žalobkyně neupřesnila strukturu částky 9 050,76 Kč, nemohl soud učinit závěr o tom, kolik z této částky tvoří nesplacená jistina, a pro nedostatek skutkových tvrzení proto žalobu zamítnul ohledně celé této částky. Soud z výše uvedených důvodů žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy pouze částku 949 Kč. Ve zbytku, tedy aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 13 216 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 13 216 Kč od 2. 2. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítnul. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z jistiny 949 Kč ode dne následujícího po dni, kdy měl žalovaný dle zaslaných platebních informací vrátit jistinu, tedy od 2. 2. 2020, neboť má soud za to, že lze v Platebních informacích stanovený termín splatnosti 1. 2. 2020 brát i jako lhůtu pro vrácení bezdůvodného obohacení.
8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Ve věci tak byl převážně úspěšný žalovaný, neboť vůči němu byla žaloba v převažující části zamítnuta, a měl by proto právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Jelikož však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, soud o nákladech rozhodl tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo, prostřednictvím Okresního soudu v Karviné ke Krajskému soudu v Ostravě.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).