Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
22 C 305/2020-30
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 18 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 900 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 100 Kč od 23. 10. 2015 do 26. 6. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 900 Kč od 23. 10. 2015 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 900 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 100 Kč od 23. 10. 2015 do 26. 6. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 900 Kč od 23. 10. 2015 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 18 000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 35 000 Kč, přičemž žalovaný pak reálně v souladu s touto smlouvou požádal o poskytnutí finančních prostředků ve výši 18 000 Kč, které byly převedeny na jeho bankovní účet. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně prostřednictvím webových stránek doručil žádost o zaslání nabídky k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru a zároveň vložil požadované osobní údaje a dokumentaci. Poté, co mu byl návrh smlouvy zaslán, žalovaný kliknutím na příslušné pole potvrdil, že návrh prostudoval a že jej akceptuje. Právní předchůdce žalobkyně následně žádost žalovaného o úvěr schválil a smlouva byla uzavřena okamžikem, kdy byly předmětné finanční prostředky zaslány na účet žalovaného. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce postupoval dle svých vnitřních kritérií, v souladu s nimiž osoba, které má být úvěr poskytnut, nesmí mít více než tři závazky u jiných věřitelů a nesmí proti ní být vedeno exekuční ani insolvenční řízení. Tyto informace jsou ze strany právního předchůdce žalobkyně prověřovány lustrací v ISIR, v Centrální evidenci exekucí a v databázích inkasních agentur. Dále musí zájemce při podání žádosti o úvěr pravdivě uvést své příjmy, výdaje a další informace o své osobě. Žalovaný pak před uzavřením smlouvy stvrdil, že poskytl právnímu předchůdci žalobkyně pravdivé, správné a úplné informace. Žalovaný pak právnímu předchůdci žalobkyně za dobu trvání úvěrového vztahu uhradil pouze 4 900 Kč, která byla primárně započtena na úhradu úroků, poplatků a vynaložených nákladů a žalobkyně tak požaduje úhradu poskytnuté jistiny v plné výši. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky požadovala žalobkyně po žalovaném také zaplacení zákonného úroku z prodlení od 23. 10. 2015 do zaplacení. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z doloženého elektronického formuláře označeného jako„ jméno anonymizována dvě slova jméno anonymizováno číslo“ soud zjistil, že žalovaný dne datum požádal právního předchůdce žalobkyně o čerpání finančních prostředků ve výši 18 000 Kč, přičemž na základě této žádosti byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, a to za pomocí prostředků komunikace na dálku výše popsaným způsobem uvedeným v článku 3 Obchodních podmínek právního předchůdce žalobkyně poté, co byl žalovanému zřízen účet, k němuž mu bylo přiděleno osobní identifikační číslo pro přístup do tohoto účtu. Dle doloženého potvrzení o provedené platbě byla částka 18 000 Kč zaslána na účet žalovaného uvedený v žádosti dne datum. Z doloženého finančního přehledu pohledávky a z doloženého přehledu příchozích plateb pak plyne, že žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně z titulu předmětné smlouvy celkovou částku 4 900 Kč. Konečně žalobkyně doložila rovněž výpisy z úvěrového účtu žalovaného, z nichž je zřejmé, jak byly žalovanému účtovány úroky a případné pokuty.
4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 15. 6. 2020, v níž mu byla poskytnuta lhůta k úhradě do 7 dnů od doručení této výzvy a k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek ze dne 16. 6. 2020.
5. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
6. Předmětná smlouva o úvěru pak měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
7. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen (s ohledem na datum uzavření smlouvy) zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, dle jehož ustanovení § 2 písm. a)„ se elektronickým podpisem rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě.“
8. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za prostý elektronický podpis tvořený kliknutím na příslušné pole v prostředí uživatelského účtu na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně, k němuž měl na základě přiděleného osobního identifikačního čísla přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy prostý elektronický podpis postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 ICm 4495/2014 ze dne 28. 1. 2016 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně 33 Icm 547/2016 ze dne 5. 6. 2017).
9. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
10. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“
11. Žalobkyně sice obecně popsala způsob, kterým měl její právní předchůdce zkoumat úvěruschopnost spotřebitelů, avšak tato tvrzení ve vtahu k žalovanému nepodložila žádnými konkrétními listinnými důkazy, z nichž by byly patrné příjmy a výdaje žalovaného. Soud proto musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného nedostál.
12. Shora citované ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti v citovaných ustanoveních občanského zákoníku. Je zřejmé, že nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti. Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
13. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 18 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaný byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
14. Jelikož žalovaný uhradil částku 4 900 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 13 100 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele, přičemž je dlužník povinen dluh splnit prvního dne poté, co byl o to věřitelem požádán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 28 Cdo 696/2018 ze dne 17. 10. 2018). Soud proto vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, která byla dle doloženého podacího archu odeslána dne 16. 6. 2020. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v § 573 občanského zákoníku, který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ byla žalovanému tato výzva doručena dne 19. 6. 2020. Jelikož byla žalovanému pro úhradu určena lhůta sedmi dnů od doručení, byl povinen provést úhradu do 26. 6. 2020. Ode dne následujícího, tedy od dne 27. 6. 2020 byl žalovaný v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení právě od tohoto data, a to dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento pak žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 23. 10. 2015, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 27. 6. 2020, tj. 10 % ročně. Ve zbývající části, tj. co do částky 4 900 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 100 Kč od 23. 10. 2015 do 26. 6. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 900 Kč od 23. 10. 2015 do zaplacení, soud žalobu zamítl.
15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 26 054,85 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 14 024,53 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 12. 5. 2021). Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného tak byl přibližně stejný a soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.