Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
22 C 14/2021-35
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovaná: celé jméno žalované, datum narození
bytem adresa žalované
o zaplacení 90 520,79 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 860 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 80 660,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 181,84 Kč, úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 93 635,25 Kč od 21. 4. 2020 do 22. 4. 2020, úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 92 125,18 Kč od 23. 4. 2020 do 12. 5. 2020, úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 90 520,79 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 82 265,18 Kč od 1. 5. 2020 do 12. 5. 2020 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 80 660,79 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 860 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 80 660,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 181,84 Kč, úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 93 635,25 Kč od 21. 4. 2020 do 22. 4. 2020, úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 92 125,18 Kč od 23. 4. 2020 do 12. 5. 2020, úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 90 520,79 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 82 265,18 Kč od 1. 5. 2020 do 12. 5. 2020 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 80 660,79 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 90 520,79 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena rámcová smlouva, na základě které byl žalované aktivován běžný účet vedený u žalobkyně. Zároveň žalovaná požádala rovněž o poskytnutí úvěru ve výši 150 000 Kč, přičemž tato žádost byla ze strany žalobkyně schválena a dne datum byly požadované finanční prostředky vyplaceny na účet žalované. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 14,9 % ročně v měsíčních splátkách po 2 695 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20. 12. 2015. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované úvěr splácet, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z informací sdělených žalovanou zaznamenaných v žádosti o úvěr. Sdělené informace o finanční situaci klientů dále ověřuje dle potřeby. Rovněž při posuzování úvěruschopnosti vychází z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, konkrétně jde o Bankovní registr klientských informací, Nebankovní registr klientských informací a informace některých společností patřících do skupiny PPF. Žalovaná řádně uhradila splátky za období od 20. 12. 2015 do 20. 1. 2020, které byly poměrně započteny na jistinu a úroky. Následující splátky však již neuhradila a žalobkyně proto přistoupila v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 21. 4. 2020, o čemž byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 21. 4. 2020, jehož součástí byla také předžalobní výzva k úhradě celé dlužné částky. Po dni zesplatnění žalovaná uhradila ještě dvě splátky po 2 695 Kč, a to dne 23. 4. 2020 a dne 13. 5. 2020. Požadovaná dlužná částka pak sestává z neuhrazené jistiny. Dále žalobkyně po žalované požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1 181,84 Kč představujícího souhrn nesplacených smluvních úroků ode dne poslední zaplacené splátky, tj. od 20. 3. 2020, do dne předcházejícího dni zesplatnění, tj. do 20. 4. 2020, úroku ve výši 14,90 % ročně vždy z aktuální dlužné jistiny před započtením úhrad provedených po zepslatnění úvěru, a to od 23. 4. 2020, do zaplacení a s ohledem na prodlení žalované rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení opět vždy z aktuální dlužné jistiny před započtením úhrad provedených po zepslatnění úvěru, a to od 1. 5. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum rámcovou smlouvu číslo na základě které se žalobkyně zavázala vést žalované běžný účet a zároveň uzavřeli rovněž smlouvu o úvěru č. anonymizováno, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 150 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku splácet společně s úrokem ve výši 14,90 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 2 695 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci. Z doloženého výpisu z účtu je zřejmé, že částka ve výši 150 000 Kč byla zaslána na účet žalované dne datum. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Obchodní podmínky žalobkyně a Podmínky pro používání úvěru. Žalobkyně doložila také Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a splátkový kalendář, z něhož je zřejmé, jakým způsobem měl být úvěr splácen a jak měly být úhrady žalované započteny na jistinu a úrok.
4. Žalobkyně dále doložila výpis aplikačních dat ze svého interního systému obsahujících žádost žalované o úvěr, z nichž plyne, že žalovaná měla mít v době žádosti vlastní bydlení, měla působit jako podnikatelka a měla splácet další úvěrové závazky splátkami ve výši 5 702 Kč měsíčně. V kolonce„ výdaje domácnosti“ pak nebylo uvedeno ničeho. K tomuto žalobkyně doložila daňové přiznání žalované za rok 2014, z něhož vzal soud za prokázané, že základ daně žalované činil za tento rok 224 459 Kč, potvrzení Finančního úřadu pro územní celek ze dne datum, z něhož vzal soud za prokázané, že žalovaná neměla daňové nedoplatky vůči orgánům finanční správy a úvěrovou zprávu, z níž soud zjistil, že žalovaná splácela hypoteční úvěr splátkami ve výši 5 552 Kč měsíčně a dále měla zřízeno čerpání úvěru prostřednictvím kreditní karty až do výše úvěrového rámce 10 000 Kč.
5. Z doloženého přehledu plateb je patrné, že žalovaný uhradil žalobkyni z titulu předmětné smlouvy částku ve výši 140 140 Kč.
6. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 21. 4. 2020, jejíž odeslání žalobkyně prokázala doloženým podacím archem ze dne 22. 4. 2020. Žalované přitom byla poskytnuta lhůta k úhradě do 30. 4. 2020.
7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
8. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
9. Pro žalobkyni proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“
10. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.
11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
12. Soud se domnívá, že žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Co se týče příjmů žalované, ty byly ze strany žalobkyně řádně ověřeny prostřednictvím doloženého daňového přiznání. Pokud však jde o běžné životní výdaje žalované mimo splátek úvěrů, o ty se žalobkyně zjevně žádným způsobem nezajímala, a to ani, co do nákladů na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce, když tato kolonka v samotné žádosti o úvěr zůstala nevyplněná. Jestliže žalovaná uváděla, že má vlastní bydlení, bylo dle názoru soudu povinností žalobkyně toto tvrzení ověřit, a to kupříkladu prostřednictvím výpisu z katastru nemovitostí, což však zjevně neučinila a spoléhala se pouze na ničím nepodložené tvrzení žalované. V této souvislosti třeba zmínit, že je nezvyklé, aby osoba disponující vlastním bydlením měla hlášen trvalý pobyt na adrese městského úřadu, jako tomu bylo u žalované. Z tohoto důvodu by se dala ze strany žalobkyně očekávat vyšší míra obezřetnosti při ověřování žalovanou sdělené informace o vlastním bydlení. I kdyby však žalovaná skutečně měla vlastní bydlení, čemuž by mohla nasvědčovat skutečnost, že dle údajů uvedených v úvěrové zprávě měla splácet hypoteční úvěr, musely jí nutně vznikat náklady spojené se službami, jako jsou voda a energie, o jejichž výši se žalobkyně měla zajímat. Nutno konstatovat, že žalovaná si založila u žalobkyně běžný účet teprve v ten samý den, kdy požádala o poskytnutí úvěru a žalobkyně tak nemohla čerpat informace o pravidelných příjmech, výdajích, finančních tocích a zůstatku žalované na účtu právě z tohoto účtu.
13. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
14. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
15. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 150 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
16. Žalovaná uhradila celkovou částku 140 140 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 9 860 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalované dne 22. 4. 2020, přičemž v této jí byla poskytnuta lhůta k plnění do 30. 4. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 1. 5. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ve zbývající části, tj. co do částky 80 660,79 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 181,84 Kč, co do úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 93 635,25 Kč od 21. 4. 2020 do 22. 4. 2020, co do úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 92 125,18 Kč od 23. 4. 2020 do 12. 5. 2020, co do úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 90 520,79 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 82 265,18 Kč od 1. 5. 2020 do 12. 5. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 80 660,79 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítnul tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a ta by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.