Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
9 C 234/2020-29
Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 35 952 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,00 % ročně z částky 15 000 Kč od 28. 7. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 400 Kč a částku 13 552 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,00 % ročně z částky 15 000 Kč od 28. 7. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 400 Kč a částku 13 552 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 35 952 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucím z částky 15 000 Kč od 25. 12. 2018 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne datum se společností právnická osoba, IČO, jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru číslo 6 2017, na základě které poskytla žalovanému bezúčelových hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou, který žalovaný převzal při podpisu smlouvy, což stvrdil svým podpisem smlouvy a který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru a inkasním poplatkem za hotovostní výběr splátek, a to ve 13 pravidelných rovnoměrných splátkách, kdy první splátka byla splatná v měsíci, jenž bezprostředně následuje po podpisu smlouvy, přičemž poslední splátka byla splatná ke dni 24. 12. 2018 právnická osoba svůj závazek ze smlouvy splnila a sjednaný úvěr žalovanému poskytla v hotovosti dne 24. 11. 2017, což žalovaný potvrdil svým vlastnoručním podpisem na smlouvě o úvěru, žalovaný však svůj závazek vyplývající pro něj ze smlouvy o úvěru nesplnil řádně a včas a z titulu smlouvy o úvěru je tak žalovaný v prodlení s úhradou žalované částky 22 400 Kč. Spolu s tím se žalobkyně po žalovaném domáhá i zaplacení smluvní pokuty v částce 13 552 Kč, která je žalobkyní uplatňována v souladu s článkem V. smlouvy o úvěru, vypočítané jako 0,1 % denně z dlužné částky 22 400 Kč, a to za období od 25. 12. 2018 do 20. 8. 2020, tj. za 605 dnů prodlení. Tyto nároky za žalovaným pak žalobkyni byly postoupeny, respektive na ni přešly převodem části závodu společnosti právnická osoba zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů na společnost právnická osoba, IČO ke dni datum, přičemž tuto pohledávku poté společnost právnická osoba na základě smlouvy ze dne datum postoupila společnosti právnická osoba, která je následně smlouvou ze dne datum postoupila žalobkyni, přičemž o těchto postoupeních pohledávky byl žalovaný řádně vyrozuměn. Žalovaný přitom žalobkyni ničeho neuhradil ani přes předžalobní výzvu zaslanou mu před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Přitom ze smlouvy o úvěru číslo 6 2017 ze dne datum, notářského zápisu sepsaného JUDr. jméno příjmení, notářkou v obec, ze dne datum, sp. zn. NZ číslo a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba a společností právnická osoba ze dne datum a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek a ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi společností právnická osoba a žalobkyní a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 24. 7. 2020 - předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem z téhož dne soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 13 pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Tato pohledávka pak následně na základě převodu části závodu a následně uzavřených smluv o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni.
6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku ). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že úvěrující má právo předpokládat a očekávat, že úvěrovaný má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a žalovaný tudíž bezpochyby dobře ví, že si půjčil peníze, jakou částku a také v jakých intervalech a částkách má věřiteli splácet. Žalobkyně se domnívá, že u žalovaného se jedná o prostou platební neochotu. Právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici měsíční příjem žalovaného a pracovní smlouvu. Pokud v žalobě tvrdila, že žalovaný musel k ověření své úvěryschopnosti předložit další dokumenty původnímu věřiteli jako výpis z bankovního účtu, či jiné potvrzení o výši příjmu, tak takové doklady, přes výzvu soudu nebyly předloženy. Původní věřitelka měla k dispozici 3 výplatní lístky žalovaného za období srpen, září a říjen 2017, z nichž vyplývá čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 13 500 Kč, srážka na exekuci 245 Kč, příp. 1 056 Kč (10/ 2017) a pracovní smlouvu, která byla sjednána na dobu určitou do 31. 3. 2018, přitom ze smlouvy o úvěru vyplývá, že tento měl žalovaný splácet do 24. 12. 2018 měsíční splátkou ve výši 1 950 Kč. Jako rozvedený uvedl žalovaný v žádosti výdaje na bydlení 3 000 Kč a stravování, výživné 3 000 Kč a přestože z výplatních lístků je zřejmé, že má exekuční srážky, což věřitel věděl, toto se ve výdajích neprojevuje. Soud se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně přezkoumána. Věřitel se sice při poskytnutí úvěru zkoumáním úvěryschopnosti žalovaného zabýval, ale zcela nedostatečně. Za té situace proto žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně neprokázala, že vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018 , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.
11. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 15 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit. Jelikož žalovaný je v prodlení s úhradou částky 15 000 Kč, když nereagoval na předžalobní výzvu žalobkyně ze dne 24. 7. 2020, od 28. 7. 2020 je povinen uhradit vedle jistiny žalobkyni i zákonný úrok z prodlení ve výši dle nař. vl. 351/2013 Sb. až do zaplacení.
12. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl.
13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.