Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
14 C 38/2021-33
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 51 772,67 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 250 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 522,67 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 257,84 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 573,88 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 137 00 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 623,3 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 27 56,83 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 15 917,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 29 617,54 Kč od 21. 1. 2020 do 29. 2. 2020 a z částky 7 367,54 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 250 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 522,67 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 257,84 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 573,88 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 137 00 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 623,3 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 27 56,83 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 15 917,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 29 617,54 Kč od 21. 1. 2020 do 29. 2. 2020 a z částky 7 367,54 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 51 772,67 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o zápůjčce, které s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba Ta před sjednáním obou smluv s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jím poskytnutých informací a dokladů. Na základě smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne datum se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž částku ve výši 14 650 Kč, která představuje úrok ve výši 4 944 Kč (sazba 29 % ročně), odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 4 130 Kč a náklady za administrativní činnost – komfortní splácení v hotovosti ve výši ve výši 5 576 Kč, a to vše v 24 měsíčních splátkách po 1 236 Kč. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradil celkem 2 050 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na dosud neuhrazenou jistinu ve výši 13 700 Kč a dlužný poplatek ve výši 11 814,92 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 573,88 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z částky 13 700 Kč za dobu od 30. 11. 2019 do 20. 1. 2020), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 257,84 Kč (ve výši 8,5 % ročně z částky od 13 700 Kč za období od 22. 2. 2018 do 20. 1. 2020, úroků ve výši 29 % ročně z částky 13 700 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13 700 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.
2. Na základě druhé smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v uvedený den částku 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž poplatek ve výši 19 366 Kč, jenž představuje úrok za zapůjčené peněžní prostředky ve výši 6 592 Kč (sazba 29 % ročně), odměnu za zpracování a doručení zápůjčky ve výši 4 940 Kč a náklady za administrativní činnost – komfortní splácení v hotovosti ve výši 7 834 Kč. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku uhradit v hotovosti ve 24 měsíčních splátkách po 1 641 Kč. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradil celkem 10 700 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na celou dosud neuhrazenou dlužnou částku, která činila na jistině 15 917,54 Kč a na dlužném poplatku částku 10 340,21 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 2 756,83 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z částky 15 917,54 Kč za dobu od 20. 6. 2019 do 20. 1. 2020), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 623,30 Kč (ve výši 8,5 % ročně z částky 15 917,54 Kč za období od 22. 2. 2018 do 20. 1. 2020), úroků ve výši 29 % ročně z částky 15 917,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 917,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.
3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.
4. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost právnická osoba a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 14 650 Kč, který představuje úrok ve výši 4 944 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 29 % ročně), poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 4 130 Kč a poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 5 576 Kč, splatit v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 1 236 Kč (poslední splátka činila 1 222 Kč).
5. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž žalovaný uhradil na svůj dluh celkem 2 050 Kč.
6. Ze zákaznické karty klienta ze dne datum soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že žije v pronajatém domě, nemá žádnou vyživovací povinnost, nevlastní osobní automobil ani bankovní účet, je zaměstnán na dobu určitou s čistým příjmem 10 491 Kč. Jeho odhadované pravidelné výdaje představuje částka 3 500 Kč měsíčně, z toho splátky u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 1 641 Kč. Žalovaný měl právní předchůdkyni žalobkyně doložit pracovní smlouvu, potvrzení o příjmu a výpisy z bankovního účtu za srpen až říjen 2017.
7. Mezi společností právnická osoba a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce číslo na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 19 366 Kč, který představuje úrok ve výši 6 592 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 29 % ročně), poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 4 940 Kč a poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 7 834 Kč, splatit v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 1 641 Kč (poslední splátka činila 1 623 Kč). Ze smlouvy plyne, že část zápůjčky bude co do částky 4 264 Kč použita na splacení dosud nesplacených splátek smlouvy číslo žalovanému tak bude vyplacenu pouze 15 736 Kč.
8. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž na svůj dluh uhradil celkem 10 700 Kč.
9. Ze zákaznické karty klienta ze dne datum soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že žije v pronajatém rodinném domě, nemá žádnou vyživovací povinnost, nevlastní osobní automobil ani bankovní účet, nesplácí další jiné závazky, je zaměstnán na plný pracovní úvazek na dobu určitou s čistým příjmem 7 036 Kč, další příjmy žadatele činí 3 700 Kč, celkový měsíční příjem žalovaného je tak 10 736 Kč. Jeho odhadované pravidelné výdaje představuje částka 2 500 Kč měsíčně. Žalovaný měl právní předchůdkyni žalobkyně doložit pracovní smlouvu, potvrzení o příjmu a výpisy z bankovního účtu za březen až květen 2017.
10. Žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici žádné kopie dokladů žalovaného.
11. Nedílnou součástí obou smluv byly smluvní podmínky. V jejich čl. 10 bylo sjednáno, že pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má poskytovatel zápůjčky právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Podle čl. 18 je smlouva účinná až do uhrazení celkové dlužné částky.
12. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost, společně s výzvou k úhradě dlužné částky 71 772,67 Kč do 10 dnů, oznámena dopisem z téhož dne, odeslaným dne 14. 2. 2020.
13. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek rovněž předžalobní upomínkou ze dne 23. 4. 2020, odeslanou následujícího dne.
14. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Dle § 2390 odst. 1 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
19. Soud má na základě provedeného dokazování za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na základě které žalovaný obdržel v den podpisu smlouvy částku 20 000 Kč, přičemž částka 4 264 Kč byla použita na refinancování dřívější zápůjčky. Mezi uvedenými subjekty byla dále dne datum podepsána smlouva o zápůjčce číslo na základě které žalovaný v den podpisu obdržel v hotovosti částku 15 000 Kč.
20. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Uvedená zákonná povinnost totiž chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.
21. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu k námitkám žalobkyně konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009 ). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy splnil svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že ke shodnému závěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Jak plyne z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb. , uvedené články směrnice ukládají vnitrostátnímu soudu, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda věřitel před uzavřením smlouvy posuzoval úvěruschopnost spotřebitele, a pokud ten takto neučinil, aby z toho vyvodil důsledky odpovídající vnitrostátnímu právu. Není možné, aby sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu, se uplatnily pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
22. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
23. Žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného z údajů, které uvedl v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti žalovaným sdělených informací. Co se týče samotné této listin y, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení.
24. Žalobkyně k prokázání toho, jakým způsobem její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, nepředložila žádný doklad s argumentací (a odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020 -97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán), že postačí, pokud listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud nikterak nezpochybňuje, zda žalovaný skutečně předložil dokumenty uvedené v zákaznické kartě (tedy pracovní smlouvu a výplatní pásky). Je ovšem nutné trvat na tom, že jestliže má soud z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. S ohledem na shora podrobně popsanou nutnost ochrany veřejného pořádku spojenou se sankcí absolutní neplatnosti smlouvy proto nelze k zákaznické kartě přistupovat tak, že její vyplnění a podpis smluvních stran sám o sobě dokazuje, že v ní uvedené informace jsou výhradně pravdivé a nezkreslující majetkové poměry klienta. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Jednou z těchto povinností je přitom i povinnost uchovávat kopie předložených dokumentů v rámci hodnocení úvěruschopnosti klienta. Argumentace žalobkyně, že postačí, pokud jsou předmětné dokumenty předloženy k nahlédnutí zapůjčiteli při sjednávání smlouvy, odporuje zákonné povinnosti poskytovatele úvěru, stanovené v § 78 odst. 1 , odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.
25. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že pouhým předložením zákaznické karty není splněna důkazní povinnost poskytovatele úvěru ohledně relevantního prověřování majetkových poměrů žalovaného. Nad rámec uvedeného lze dodat, že právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s uvedením odhadovaných měsíčních výdajů žalovaného v částce 2 500 Kč (v případě smlouvy ze dne datum) a 3 500 Kč (v případě smlouvy ze dne datum). Z tohoto souhrnného odhadu však nelze podle soudu zjistit nic o konkrétních pravidelných a očekávatelných výdajích žalovaného, tedy zda jsou v něm zahrnuty náklady na bydlení se započtením záloh na energie (když žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu), cestování, stravu či záliby. Ani ze samotné zákaznické karty a vyjádření žalobkyně však nevyplynulo, že by si původní věřitelka vyžádala od žalovaného nájemní smlouvu nebo jiné podklady, které by prokazovaly, že jeho pravidelné a běžné výdaje jsou i při zohlednění obstarání bytových potřeb žalovaného nižší, než je částka životního minima.
26. Právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky nejprve jedné a následně dvou zápůjček. Posouzení úvěruschopnosti je proto třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.
27. Obě předmětné smlouvy je proto třeba považovat za absolutně neplatné a žalobkyně měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Na základě smlouvy ze dne datum měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně vrátit částku 20 000 Kč, přičemž žalovaný z titulu předmětné, absolutně neplatné, smlouvy uhradil částku 10 700 Kč a na základě smlouvy ze dne datum měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně vydat částku 15 000 Kč, přičemž z titulu předmětné, absolutně neplatné, smlouvy uhradil 2 050 Kč.
28. Soud přihlédl k čl. 7 smluvních podmínek, podle kterých v případě, že mezi účastníky bude uzavřeno vícero smluv o zápůjčce a tyto trvají, bude jakákoliv splátka celkové dlužné částky zaplacená zákazníkem v daném období použita na úhradu splatných splátek všech jednotlivých zápůjček, a to poměrně v závislosti na souhrnné výši zůstatku celkových dlužných částek jednotlivých zápůjček. Za této situace soud vyšel z toho, že žalovaný byl povinen vrátit poskytnutou jistinu obou zápůjček v celkové výši 35 000 Kč (15 000 Kč + 20 000 Kč), přičemž dosud uhradil 12 750 Kč (10 700 Kč + 2 050 Kč). Žalovanému tak zbývá uhradit na jistině celkem 22 250 Kč. Soud rovněž poukazuje, že v řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002 , nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.
29. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení zákonných úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala v obou případech úroky z prodlení od 22. 2. 2018 (při zohlednění požadavku na zaplacení kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení), soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 1. 3. 2020. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky z titulu obou (absolutně neplatných) smluv do deseti dnů od doručení tohoto dopisu a které žalobkyně dle podacího lístku odeslala dne 14. 2. 2020. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 19. 2. 2020, pročež poslední den lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení nastal dne 29. 2. 2020. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení za dobu od 1. 3. 2020 do zaplacení, a to v požadované výši 8,5 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni vzniku prodlení žalovaného.
30. Co do zbývající požadované částky 29 522,67 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 257,84 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 573,88 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 13 700 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 623,3 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 756,83 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 15 917,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 29 617,54 Kč od 21. 1. 2020 do 29. 2. 2020 a z částky 7 367,54 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, je žaloba nedůvodná a soud ji v této části zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozhodnutí.
31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala k okamžiku podání žaloby. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.