Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 161/2021-21
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 9 212 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 11. 4. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 4 212 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 212 Kč od 1. 1. 2021 do 10. 4. 2021 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 212 Kč od 11. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 125,34 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 600 Kč na účet číslo variabilní symbol, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 11. 4. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 4 212 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 212 Kč od 1. 1. 2021 do 10. 4. 2021 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 212 Kč od 11. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 125,34 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 600 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 9 212 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z částky 9 212 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 26. 8. 2020 distančně prostřednictvím elektronických prostředků, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a to bankovním převodem na účet č. bankovní účet. Žalovaná se pak zavázala dle smlouvy jednak hradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny, tj. celkem ve výši 1 000 Kč, když si strany současně dohodly, že tento poplatek se ke konci každého kalendářního měsíce stane součástí jistiny dluhu žalované, a jednak do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru ve výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však 300 Kč, přičemž aktuální výše dluhu, výše minimální splátky a datum její splatnosti budou vyplývat z měsíčního výpisu z úvěru, který se zavázala žalobkyně žalované zasílat s předstihem před datem splatnosti. Dále se žalovaná zavázala zaplatit za takto poskytnuté peněžní prostředky úrok ve výši 20 % měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, přičemž v případě, že se stane celý dluh splatný podle čl. 6 smlouvy, je žalovaná povinna zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 15 % ročně namísto sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Stejně tak se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni pro případ prodlení se splácením dluhu či jeho části smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení s tím, že nárok na smluvní pokutu vzniká po dobu prvních tří měsíců prodlení žalované. Žalovaná žalobkyni neuhradila ničeho a dle bodu 6.5 smlouvy se dostala od 1. 1. 2021 do prodlení se splácením dluhu či jeho části po dobu delší než dva měsíce, pročež se podle tohoto smluvního ujednání stal splatným celý dluh žalované. Žalobkyně přitom žalované vyúčtovala celkem tři smluvní pokuty, vždy ve výši 121 Kč (tj. 363 Kč) a smluvní úrok v celkové výši 2 849 Kč. S ohledem na uvedené proto žalovaná nadále žalobkyni dluží právě částku 9 212 Kč (tj. 5 000 Kč jako jistinu, 1 000 Kč jako poplatek za čerpání úvěru, 2 849 Kč jako smluvní úrok a 363 Kč jako smluvní pokutu). Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že posuzovala úvěruschopnost žalované zejména nahlédnutím do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, a to volně přístupných i placených, tedy do obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí, katastru nemovitostí, kdy žalobkyně u žalované nenašla žádný negativní záznam. Dále úvěruschopnost žalované posuzovala dle údajů, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, konkrétně vycházela z hrubého příjmu ve výši 30 000 Kč, čistého příjmu ve výši 27 000 Kč, nákladů na obživu ve výši 5 000 Kč, nákladů na bydlení ve vlastním domě ve výši 10 000 Kč a ostatních nákladů žalované ve výši 2 000 Kč. Žalovanou deklarovaný příjem není vyšší než průměrná hrubá měsíční mzda (v 1. až 3. čtvrtletí roku 2020 34 611 Kč) či medián mezd (v 1. až 3. čtvrtletí roku 2020 31 183 Kč) a nijak tedy nevybočuje z pravděpodobné výše příjmu osoby v produktivním věku. Výši příjmů si dále žalobkyně ověřila z výplatní pásky žalované, kde je patrná čistá mzda ve výši 26 579 Kč. Vzhledem k tomu, že skutečné výdaje žalované lze ověřit jen obtížně, ověřovala je žalobkyně s využitím průměrných (referenčních) nákladů průměrného klienta, kdy tento postup potvrzuje i odborná literatura. Z údajů uvedených na stránkách ČSÚ vyplývá, že průměrná měsíční výše výdajů na člena průměrné české domácnosti činí 10 500 Kč. Jelikož žalovaná jako výši svých nákladů uváděla částku 17 000 Kč, počítala žalobkyně právě s částkou 17 000 Kč, k této byly následně připočítány náklady na úhradu pravidelné splátky ve výši 1 200 Kč. Žalobkyně úvěruschopnost žalované prověřila tak, že odečetla výši žalovanou deklarovaných výdajů upravených podle reálných odhadovaných nákladů, a to včetně nákladů na spotřebitelský úvěr (18 200 Kč) od výše žalovanou deklarovaných a doložených příjmů (26 579 Kč), z čehož žalobkyně zjistila, že po odečtení měsíčních nákladů i po uhrazení minimální splátky úvěru žalované zůstane k dispozici alespoň dalších 8 379 Kč. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud usnesením ze dne 14. 5. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 31. 5. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o revolvingovém úvěru číslo datovaná 26. 8. 2020, občanským průkazem žalované číslo výpisem žalobkyně z obchodního rejstříku ze dne 17. 5. 2017, výpisem k revolvingovém úvěru číslo číslo číslo číslo číslo číslo výpise z účtu žalobkyně č. bankovní účet vedený u právnická osoba za období 1. 9. 2020 – 30. 9. 2020, printscreenem údajů žalované zaznamenaných při podání žádosti o úvěr ze dne 26. 8. 2020, výplatním lístkem žalované ze měsíc 7/ 2020, předžalobní výzvou ze dne 9. 3. 2021 a podacím archem České pošty ze dne 9. 3. 2021. Po provedeném dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že účastníci měli uzavřít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru číslo na základě které žalobkyně poskytla formou bankovního převodu učiněného dne 1. 9. 2020 žalované na její bankovní účet č. bankovní účet částku 5 000 Kč a žalovaná se měla zavázat poskytnuté peněžní prostředky vrátit formou pravidelných měsíčních splátek v minimální výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce (nejméně však ve výši 300 Kč) a zaplatit takovým způsobem jak jistinu úvěru, tak poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny (tj. 1 000 Kč) a dohodnuté úroky ve výši 20 % měsíčně (které žalobkyně vyúčtovala na částku 2 849 Kč), přičemž všechna uvedená plnění přirůstala dle dohody stran ke konci každého kalendářního měsíce k jistině. Žalovaná však své povinnosti řádně neplnila, když neuhradila ani první předepsanou splátku, pročež jí žalobkyně v souladu s bodem 6.3. smlouvy vyúčtovala smluvní pokutu v celkové výši 363 Kč, která se rovněž měla stát součástí jistiny. Žalovaná však ani poté ničeho na svůj dluh neuhradila, pročež v souladu s bodem 6.5. smlouvy mělo dojít ke dni 31. 12. 2020 k zesplatnění celého dluhu, kdy ke dni 10. 2. 2021 měl dluh žalované měl činit 9 212 Kč. Žalobkyně přitom neprokázala, zda splnila svou povinnost vyzvat žalovanou před zesplatněním k uhrazení dlužné částky ve smyslu bodu 6.5. smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy žalobkyně zkoumala schopnost žalované splácet úvěr údaji uvedenými samotnou žalovanou, jež žalobkyně zaznamenala při podání žádosti o úvěr a z nichž plynulo, že má hrubý příjem ve výši 30 000 Kč, čistý příjem ve výši 27 000 Kč, náklady na obživu ve výši 5 000 Kč, náklady na bydlení ve výši 10 000 Kč a ostatní náklady ve výši 2 000 Kč; současně pak žalovaná uvedla, že žije ve vlastním domě a má jednu vyživovanou osobu, přičemž žalobkyni byl předložen výplatní lístek žalované za měsíc 7/ 2020, z něhož plyne, že v červenci 2020 činila hrubá mzda žalované částku 35 562 Kč, resp. čistá mzda částku 26 579 Kč. Žádné jiné poklady žalobkyni předloženy nebyly. příjmení žalované si žalobkyně dále dle svých neprokázaných tvrzení ověřovala nahlédnutím do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, a to volně přístupných i placených, tedy do obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí, katastru nemovitostí, kdy žalobkyně u žalované nenašla žádný negativní záznam. Výzva k úhradě dlužné částky označená jako předžalobní upomínka byla vyhotovena dne a odeslána žalované dne 9. 3. 2021.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí; dle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pak poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
14. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
15. Podle § 1970 o. z. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená..
16. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 uvedeného zákona tak má poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, přičemž poskytovatel má navíc poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele výše uvedeným způsobem vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Tuto neplatnost je přitom přes možný gramatický výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nutno podle jeho smyslu a účelu chápat jako neplatnost absolutní, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Jak totiž vyslovil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho (§ 75)) stanoví, že (poskytovatel a zprostředkovatel) je povinen (provozovat svou činnost) s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem (§ 86 odst. 1) zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že (nezbytnými, spolehlivými, přiměřenými a) dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98 - 109, ISBN číslo).“ Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“. V těchto souvislostech je pak nutno poukázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ve kterém Ústavní soud uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a dospěl k závěru, že obecné soudy by měly vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
17. Následkem nesplnění povinnosti poskytovatele před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na výše uvedené neplatnost absolutní, když porušení řešené povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně, zejména pro výše zmíněné možné širší dopady nesplnění předmětné povinnosti, zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. § 588 o. z.).
18. V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela z údajů poskytnutých samotnou žalovanou, přičemž jako poklad pro ověření těchto údajů měla k dispozici pouze jeden výplatní lístek žalované za měsíc 7/ 2020, který byl i jen pro ověření příjmů žalované zcela nedostatečný a navíc byly údaje v něm uvedené (hrubá mzda žalované 35 562 Kč, čistá mzda 26 579 Kč) v rozporu s údaji zaznamenanými žalobkyní při podání žádosti žalované o úvěr (hrubý příjem žalované 30 000 Kč, čistý příjem 27 000 Kč). Dále žalobkyně vycházela při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr z informací získaných nahlížením do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, a to volně přístupných i placených, konkrétně do obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí a katastru nemovitostí, vždy údajně bez negativního záznamu, což však v řízení nebylo prokázáno, když žalovaná nepředložila žádný výpis ani z jedné uvedené evidence; i kdyby nicméně žalovaná takové výpisy předložila, nebyly by s ohledem na výše uvedené judikatorní závěry pro učinění závěru o splnění povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované nijak významné. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyly žalobkyní zjištěny ani reálné příjmy žalované, a ani její výdaje, když žalobkyně vycházela z„ průměrné měsíční výše výdajů na člena průměrné české domácnosti“ uveřejněné na internetových stránkách ČSÚ, tedy velmi obecného údaje, navíc uveřejněného ke dni 22. 17. 2017 (srov. datum uzavření úvěrové smlouvy 26. 8. 2020), který tak byl neaktuální a bezpochyby nezpůsobilý prověřit výdaje žalobkyně. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně porušila povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, když pouhé doplnění čísel do formulářové žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které by měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalované zkoumána a dána byla. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění její zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy.
19. Z absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce nevznikla jejich účastnicím žádná práva a povinnosti a obě si tak byly povinny vrátit vše, co co si na jejím základě vzájemně plnily (§ 2993 o. z.). Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalované poskytla celkem částku 5 000 Kč, když v řízení nebylo nijak zpochybňováno, že peněžní prostředky byly skutečně převedeny na bankovní účet žalované. Žalovaná nevrátila žalobkyni ničeho, z čehož je zřejmé, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 5 000 Kč, tedy částka, kterou je žalovaná povinna vrátit žalobkyni. Vzhledem k uvedenému soud proto žalobě v části týkající se zaplacení částky 5 000 Kč vyhověl, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, neboť pro absolutní neplatnost smlouvy nebyla žalovaná dalšími závazky z předmětné smlouvy vázána. K vrácení částky byla přitom žalovaná prokazatelně vyzvána v rámci předžalobní výzvy ze dne 9. 3. 2021, dle níž měla žalovaná uhradit svůj dluh nejpozději do 10. 4. 2021. Tato výzva byla žalované odeslána dne 9. 3. 2021 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 12. 3. 2021, přičemž soud vyhodnotil, že lhůta pro splnění dluhu do 10. 4. 2021 je více než přiměřená a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději právě dne 10. 4. 2021. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se do prodlení s vrácením částky 5 000 Kč dne 11. 4. 2021 a dle § 1970 o. z. má žalobkyně právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení mající oporu v nařízení vlády č. 315/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta (výrok II.).
20. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
21. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 9 672,17 Kč a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 5 136,75 Kč spolu s příslušenstvím (5 000 Kč jistina + 136,75 Kč úrok z prodlení), jež představuje 53 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 4 535,42 Kč (4 212 Kč + 208,22 Kč + 115,20 Kč), což představuje 47 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 6 %.
22. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen„ advokátní tarif“) částku 200 Kč (za tři úkony právní služby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy a za sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 600 Kč. Dále byla žalobkyni přiznána náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu (3 x 100 Kč) a 21 % DPH z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 600 Kč by činily 2 089 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 6 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 125,34 Kč. Za úkon právní služby ze dne 5. 5. 2021 soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což v tomto případě neshledal, když žalobkyně svým podáním toliko doplnila chybějící skutková tvrzení, která měla být uvedena již v žalobě.
23. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 9 212 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 400 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 600 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, když předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.