Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
No categories available
38 C 33/2021-95
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Silvií Hodaňovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 40.387,64 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23.207,13 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 27. 5. 2020 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 16.880,51 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 11.047,06 Kč, s úrokem ve výši 15,7 % ročně z částky 37.148,64 Kč od 4. 11. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13.641,51 Kč od 4. 11. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení nad rámec zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně od 27. 5. 2020 do zaplacení z částky 23.207,13 Kč, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1.325,41 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23.207,13 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 27. 5. 2020 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 16.880,51 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 11.047,06 Kč, s úrokem ve výši 15,7 % ročně z částky 37.148,64 Kč od 4. 11. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13.641,51 Kč od 4. 11. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení nad rámec zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně od 27. 5. 2020 do zaplacení z částky 23.207,13 Kč, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1.325,41 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 40.387 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 17. 1. 2017, kdy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 43.000 Kč. Žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele uvedla, že údajně vycházela z informací, které si sama aktivně zjišťovala a ověřovala ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, ať již dostupných veřejně nebo především těch neveřejných, které má k dispozici z postavení banky a tyto údaje komplexně analyzovala. Odkazuje tedy na bankovní, nebankovní a ostatní registry včetně insolvenčního rejstříku, které analyzovala a následně uvádí, že vycházela z čistého měsíčního příjmu 21.000 Kč a ostatních prokazatelných příjmů ve výši 5.000 Kč po zohlednění měsíční splátky ve výši 794 Kč. Pokud jde o výdaje, tak vycházela z výdajů na bydlení ve výši 2.336 Kč a částku představující životní minimum ve výši 3.410 Kč dále závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 1.800 Kč a závazky u žalobkyně ve výši 7.051 Kč. Při ověření celkových výdajů pak vycházela z částky 17.213 Kč. Údaje na bydlení pak žalobkyně získává z regionálního Českého statistického úřadů o výdajích na bydlení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru s celkovou výší úvěru 40.000 Kč se splatností 16. 1. 2025 po dobu trvání 96 měsíců, úrokovou sazbou 15,7 % ročně, splátka činila 794 Kč a cena pojištění 43 Kč měsíčně (smlouva o úvěru). Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 17. 1. 2017. Žalobkyně pak žalovaného vyzvala dopisem ze dne 13. 5. 2020 k okamžitému splacení celého úvěru (dopis ze dne 13. 5. 2020 včetně dodejky). Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl čistý průměrný měsíční příjem za posledních 12 měsíců 21.000 Kč, ostatní měsíční prokazatelné příjmy 5.000 Kč, měsíční splátka půjček a spotřebitelských úvěrů 4.000 Kč, měsíční splátka hypotečních úvěrů 1.700 Kč, povolený debet 5.000 Kč. Dále se v této žádosti uvádí, že měl anonymizováno půjčku s úvěrovým limitem
80.000 Kč s výši nesplacené jistiny 54.939,65 Kč osobní úvěr ve výši 180.000 Kč s nesplacenou jistinou 162.163,27 Kč, kreditní kartu osobní do výše 30.000 Kč s nesplacenou jistinou 21.000 Kč a povolený debet ve výši 5.000 Kč (žádost o úvěr). Pokud jde o další důkazy, čerpal soud ze systému soudu anonymizováno a zjistil, že je proti žalovanému vedená celá řada řízení ve věci žalobkyně právnická osoba, a to jednak řízení, ve kterém je předmětem anonymizováno půjčka uzavřená mezi účastníky 28. 5. 2014 s výši úvěru 80.000 Kč a splátkou 1.746 Kč měsíčně. Dále to pak bylo řízení, v němž bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne datum rozhodnutí č. j. číslo jednací a žalovaný byl zavázán povinností zaplatit žalobkyni právnická osoba 181.549,01 Kč s dále uvedeným úroky a náklady řízení. Soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 4. 5. 2016 uzavřena smlouva o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření a žalovanému byla poskytnuta celková částka 200.000 Kč. Dále se jedná o řízení ohledně úvěru ke kreditní kartě, kdy účastníci uzavřeli smlouvu 22. 6. 2016 a limit kreditní karty činil 30.000 Kč. Další řízení je vedeno o zaplacení zůstatku úvěru na úvěr uzavřený mezi účastníky dne 25. 1. 2016 ve výši 180.000 Kč se splátkou 3.988 Kč a 180 Kč pojištění. Následně je ještě vedeno řízení u zdejšího soudu ohledně zaplacení zůstatku úvěru uzavřeného mezi účastníky dne 23. 4. 2018 na částku 50.000 Kč (systém anonymizováno).
4. Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku . Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Předchůdkyně žalobkyně je jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaná je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.
6. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
7. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
8. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.
9. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku , kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.
13. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/11 EHS zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku , tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C -240/98 Océano Grupo Editorial versus Roció Murciano a rozhodnutí ve věci C -243/08 Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala.
14. Provedeným dokazováním ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dospěl soud k závěru, že žalobkyně nezkoumala řádně podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně sice vychází z příjmů 21.000 Kč a nějakého dalšího příjmu ve výši
5.000 Kč měsíčně, který je uveden v žádosti, avšak soudu nepředložila žádné listin y k prokázání skutečnosti, že tohoto příjmu žalovaný dosahoval, a že tato příjmová stránka vyplývá z běžného účtu, který pro něj žalobkyně vedla. Tyto doklady žalobkyně soudu nepředložila s tím, že je nemá k dispozici. Pokud jde o výdaje, pak vychází žalobkyně jen ze statistických údajů, přičemž přímo z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že poskytovatel posuzuje schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a je tedy potřeba vycházet ze skutečných výdajů, které spotřebitel má nikoliv ze statistických údajů, když výdaje na bydlení a živobytí se mohou značně u jednotlivých spotřebitelů lišit. Za tohoto stavu tedy žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky a dostála tak své zákonné povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nezkoumala příjmovou ani výdajovou stránku žalovaného a nemohla tak posoudit, zda je schopen pravidelné splátky spotřebitelského úvěru hradit. Za tohoto stavu je smlouva o úvěru absolutně neplatná a soud přiznal žalobkyni pouze nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy toho co žalobkyně poskytla žalovanému, tj. částku 43.000 Kč a co žalovaný na tento úvěr zaplatil, tj. 19.492,87 Kč. Žalovanému tak zbývá uhradit žalobkyni částka 23.507,13 Kč a ve zbývající výši soud žalobu zamítl. Částku 23.207,13 Kč soud přiznal žalobkyni jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Současně také rozhodl o povinnosti hradit úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění. Nad rámec tohoto pak žalobu zamítl.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.325,41 Kč, přičemž tato částka představuje 14,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,46 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 42,54 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.616 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 40.387,64 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2.740 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 28. 4. 2021 částka 1.166,17 Kč představující jednu polovinu z náhrady za 278 ujetých km v částce 1.532,34 Kč (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 4 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. ) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6.006,17 Kč ve výši 1.261,30 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení písemně, dvojmo, prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále ke Krajskému soudu v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně to, co mu toto rozhodnutí ukládá, může se žalobkyně domáhat podaným návrhem u soudu výkonu tohoto rozhodnutí.