Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 C 232/2020-27

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 2 316 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 876 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 381,58 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 000,68 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 1 522,24 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 %, úroku 20,98 % ročně z částky 1 522,24 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a částky 440 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 83,81 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 248,52 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 338,89 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 % a úroku 23,72 % ročně z částky 338,89 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 876 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 381,58 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 000,68 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 1 522,24 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 %, úroku 20,98 % ročně z částky 1 522,24 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a částky 440 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 83,81 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 248,52 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 338,89 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 % a úroku 23,72 % ročně z částky 338,89 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 1 876 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 6. 1. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba, dále též jen„ anonymizováno“) a žalovanou. Na základě uvedené smlouvy byly právní předchůdkyní žalobkyně žalované v hotovosti poskytnuty finanční prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 9 546 Kč v 43 týdenních splátkách po 222 Kč. Žalovaná však půjčku nesplácela řádně a včas, přičemž dosud na svůj dluh uhradila částku 7 670 Kč. Žalobkyně dále po žalované požadovala zaplacení částky 440 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené mezi stejnými účastníky dne 9. 10. 2015. Na základě této smlouvy poskytla anonymizováno žalované finanční prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti, přičemž žalovaná se zavázala uhradit anonymizováno celkem částku 10 440 Kč v 58 týdenních splátkách po 180 Kč Ani tuto zápůjčku však žalovaná nesplácela v souladu se smlouvou, přičemž dosud na svůj dluh uhradila 10 000 Kč.

2. Soud usnesením ze dne 15. 12. 2020, č. j. -16, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalované splácet půjčku a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení.

3. Podáním ze dne 30. 12. 2020 doplnila žalobkyně svá tvrzení v tom směru, že schopnost žalované splácet úvěr ověřovala její právní předchůdkyně, přičemž vycházela z údajů poskytnutých samotnou žalovanou v žádosti o zápůjčku. Odkázala dále na ověřené dokumenty, které žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně dle žádosti o zápůjčku předložila s tím, že tyto nemá k dispozici. Dále uvedla, že žalovanou lustrovala v insolvenčním rejstříku.

4. V souladu s  , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ “), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření ( ).

5. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (anonymizováno) a žalovanou byly uzavřeny 2 smlouvy o zápůjčce, a to dne 9. 10. 2015 a dne 6. 1. 2016. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě těchto smluv poskytla v obou případech finanční hotovost ve výši 6 000 Kč. V prvním případě byl sjednán úrok ve výši 840 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč Celkem se tak žalovaná zavázala z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 9. 10. 2015 uhradit anonymizováno částku 10 440 Kč v 58 týdenních splátkách po 180 Kč. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 6. 1. 2016 poskytla anonymizováno žalované částku 6 000 Kč za úrok ve výši 546 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 800 Kč. Žalovaná se zavázala celkovou dlužnou částku ve výši 9 546 Kč uhradit formou 43 týdenních splátek po 222 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 přešly obě pohledávky za žalovanou na žalobkyni.

6. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. a , (dále též jen „o.z.“) a zákona č. , o spotřebitelském úvěru, ve znění (dále též jen„ ZoSÚ“).

7. Soud však dospěl k závěru, že obě smlouvy o zápůjčce je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatné, neboť FCI jako právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované zápůjčku (úvěr) splácet, resp. poskytla žalované zápůjčku (úvěr) za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna tuto zápůjčku splácet.

8. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně vycházela především z údajů poskytnutých žalovanou v rámci žádostí o zápůjčky. Tyto údaje měly být doloženy občanským průkazem, nájemní smlouvou, výměrem státní podpory a složenkami za energie (v případě smlouvy ze dne 9. 10. 2015), resp. občanským průkazem, nájemní smlouvou, výměrem státní podpory a rozhodnutím o pobírání dávek SSP (v případě smlouvy ze dne 6. 1. 2016). Uvedené doklady však nebyly soudu předloženy k dokazování, a není tedy zřejmé, zda byly skutečně žalovanou předloženy, resp. jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni poučil o tom, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena. V kartě zákazníka (ze dne 9. 10. 2015) navíc žalovaná uvedla příjem přítele ve výši 6 300 Kč, který byl započítán do příjmu domácnosti žalované, avšak není zřejmé, o jaký konkrétní příjem se jednalo a jak byl ověřen. Nadto žalobkyně soudu nepředložila ani doklad o lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, o níž tvrdila, že ji provedla. Žalobkyně navíc ani netvrdila, že by žalovanou lustrovala v jiné, veřejně dostupné databázi dlužníků (např. SOLUS), což soud považuje za zcela základní podmínku pro řádné posouzení úvěruschopnosti každého spotřebitele.

9. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

10. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“

11. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. -39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“

12. Dle názoru soudu prvního stupně nebyly s ohledem na shora citovaná soudní rozhodnutí mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou platně uzavřeny smlouvy o zápůjčce. Žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má proto vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o.z.

13. Z údajů poskytnutých samotnou žalobkyní však vyplývá, že žalovaná již na svůj dluh z obou smluv uhradila celkem částku 17 670 Kč (7 670 Kč a 10 000 Kč), která přesahuje poskytnutou jistinu obou zápůjček ve výši 12 000 Kč (2 x 6 000 Kč). Proto nezbylo soudu než žalobu jako celek zamítnout.

14. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná a podle ust. by jí tak náležela plná náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla po celou dobu řízení nekontaktní a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly, rozhodl soud tak, že náklady řízení nepřiznal žádnému z jeho účastníků.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, neboť byl vydán v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se nepřihlíží a nejedná se přitom ani o rozsudek pro uznání či zmeškání (ustanovení ).