Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 C 275/2020-25

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 5 670 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 5 670 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 520,72 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 366,61 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 4 366,61 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 5 670 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 520,72 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 366,61 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 4 366,61 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

ve smyslu ustanovení :

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 5 670 Kč s příslušenstvím v podobě zčásti kapitalizovaného smluvního úroku a zčásti kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 22. 6. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení anonymizováno International) a žalovaným. Žalovaný dosud žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradil částku 15 210 Kč.

2. Soud usnesením ze dne 30. 12. 2020, č. j. -10, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalovaného splácet půjčku a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení.

3. Podáním ze dne 18. 1. 2020 doplnila žalobkyně svá tvrzení v tom směru, že schopnost žalovaného splácet úvěr ověřovala její právní předchůdkyně, přičemž vycházela z údajů poskytnutých samotným žalovaným v kartě zákazníka. Uvedla, že žalovaný v době podání žádosti o úvěr měl stálý příjem ze státní podpory, žil s rodiči a neměl vyživovací povinnost k další osobě. Žalobkyně dále soud upozornila na ust. věty druhé , o spotřebitelském úvěru, dle kterého je neplatnost smlouvy v případě neprokázání prověření úvěruschopnosti spotřebitele pouze relativní.

4. V souladu s  , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ “), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření ( ).

5. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 22. 6. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 12 000 Kč za úrok ve výši 1 680 Kč. Dále byl ve smlouvě sjednán poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatek (blíže neurčený) ve výši 2 400 Kč. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku ve výši 20 880 Kč uhradit formou 58 týdenních splátek po 360 Kč. Ze zákaznické karty vyplývá, že příjem žalovaného činil pouze 880 Kč z úřadu práce a 8 326 Kč činil jeho důchod. Měsíční výdaje na bydlení žalovaného činily 1 000 Kč, osobní výdaje 5 000 Kč a splátky úvěrů 810 Kč. Žalovaný již měl v té době úvěr u právní předchůdkyně žalobkyně v celkové výši 7 050 Kč. K ověření uvedených údajů předložil žalovaný pouze doklad o výměře důchodu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Žalovanému bylo zasláno oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva.

6. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. a , (dále též jen o.z.) a dále , , , věta druhá o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“).

7. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení anonymizována dvě slova) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému fakticky poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 12 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ). Byť se uvedená judikatura vztahovala k  , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

8. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně netvrdila, resp. neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila soudu pouze kartu zákazníka, z níž je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně neměla prakticky žádné doklady k ověření tvrzených majetkových poměrů žalovaného (kromě výměry důchodu za blíže neurčené období) a vycházela tak především z jeho tvrzení. Soudu přitom není zřejmé, proč žalobkyně neprovedla alespoň lustraci žalovaného ve veřejně dostupných registrech dlužníků (např. SOLUS nebo ISIR), resp. toto netvrdila a nepředložila o tom soudu žádný doklad. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně byla soudem vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, považoval soud za nadbytečné nařizovat ve věci jednání, když má za to, že pokud by žalobkyně měla nějaké důkazy k dispozici, předložila by je soudu jako přílohu k doplnění žaloby. Soud proto rozhodl ve věci bez nařízení jednání, a to též s ohledem na aktuální epidemickou situaci. Dospěl přitom k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (právnická osoba anonymizována dvě slova) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 6. 2017 neplatná a žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalovanému právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Protože žalovaný již žalobkyni resp. její právní předchůdkyni uhradil částku 15 210 Kč, přičemž jistina úvěru představující bezdůvodné obohacení činila 12 000 Kč, je žaloba nedůvodná jako celek, a proto ji soud výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.

9. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný a podle ust. by mu tak náležela plná náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu řízení nekontaktní a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly, rozhodl soud tak, že náklady řízení nepřiznal žádnému z jeho účastníků.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se nepřihlíží a nejedná se přitom ani o rozsudek pro uznání či zmeškání (ustanovení ).

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí.