Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
22 C 13/2021-68
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 9.915,83 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9.387,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 27. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 528,33 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 14. 3. 2018 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9.387,50 Kč od 14. 3. 2018 do 26. 6. 2020, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1.340 Kč k rukám právního zástupce žalobce příjmení jméno příjmení, Ph.D. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9.387,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 27. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 528,33 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 14. 3. 2018 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9.387,50 Kč od 14. 3. 2018 do 26. 6. 2020, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1.340 Kč k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení částky 9.915,83 Kč s příslušenstvím, přičemž tvrdí, že jeho právní předchůdce právnická osoba příjmení p.l.c. uzavřel s žalovaným na základě jeho žádosti ze dne 13. 11. 2017 smlouvu o úvěru, kdy na základě revolvingu žalovaný čerpal celkem částku 10.700 Kč. Z této částky žalovaný uhradil celkem částku 1.312,50 Kč. Pohledávku podle předmětné smlouvy postoupila shora označená obchodní společnost na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 12. 2019. Při posuzování úvěruschopnosti vycházel věřitel z údajů uvedených žalovaným, který uvedl své osobní údaje, číslo bankovního účtu, číslo telefonu a e-mail a dále bylo požadováno uvedení příjmů a výdajů. Žalobce nemá k dispozici listin y prokazující ověřování žalovaného. Tvrdil, že kritérii při posouzení úvěruschopnosti byla negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, žádné zahájené exekuční řízení, maximální počet tří závazků i jiných věřitelů, lustrace v ISIR, centrální evidenci exekucí a databázích inkasních agentur.
2. Za použití ustanovení § 115a o. s. ř. o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 13. 11. 2017 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi věřitelem právnická osoba a žalovaným jako klientem. Obsahem smlouvy je závazek věřitele poskytnout žalovanému úvěr do výše 35.000 Kč a závazek žalovaného splatit úvěr spolu s poplatkem za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z vyčerpané částky a úrokem ve výši 8,5 % měsíčně, a to měsíčními splátkami ve výši 12,5 % nesplaceného úvěru, nejméně ve výši 1.000 Kč. Pro případ prodlení se splacením jakékoli částky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je klient v prodlení a náhrada účelně vynaložených nákladů vzniklých věřiteli v souvislosti s prodlením se splácením kterékoli částky ve výši 250 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána možnost zesplatnění pro případ prodlení žalovaného. Z potvrzení o provedených platbách bylo zjištěno, že věřitel žalovanému z úvěru vyplatil celkem 10.700 Kč. Z přehledu pohledávky bylo zjištěno, že žalovaný uhradil celkem 1.312,50 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 12. 2019 a její přílohy bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena původním věřitelem na žalobce.
4. Podle § 86 odst. 1 a odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
5. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
6. Podle § 2991 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Soud se nejprve zabýval tím, zda věřitel a dlužník uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III.ÚS 4129/2018 , podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. , kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku , a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, Faber C – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele.
8. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 občanského zákoníku pro nedostatek odborné péče poskytovatele úvěru při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, když podle § 86 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru měl být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Podle tvrzení žalobce jeho právní předchůdce při schvalování úvěru zjišťoval údaje pouze z insolvenčního rejstříku, evidence exekucí, ISIR, databází inkasních agentur a dále vycházel z příjmů uváděných spotřebitelem. Na základě takového šetření nemohl dospět bez důvodných pochybností k závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet. V jeho postupu nelze shledat odbornou péči vyžadovanou zákonem, když tento vůbec nezjišťoval konkrétní individualizované výdaje žalovaného a vůbec neověřoval jeho příjmy. K neprověřování údajů uvedených žalovaným při žádosti o úvěr je třeba uvést, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. dokladem o nákladech na bydlení apod.). Tento výklad lze učinit z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39. Součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článku 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Pokud by žalobce k uzavření smlouvy o úvěru přistupoval s odbornou péčí, nemohl by jen na základě informací uvedených žalovaným dospět k závěru o jeho schopnosti úvěr splácet.
9. Předmětný úvěr byl poskytnut v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , což vede k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 cit. zákona a ke vzniku nároku žalobce na bezdůvodné obohacení. S ohledem na neplatnost předmětné smlouvy přiznal soud žalobci částku 9.387,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku , když v řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného v rozsahu výše plnění ze strany žalobce, tedy 10.700 Kč, kdy z této částky žalovaný již vrátil celkem 1.312,50 Kč a zbývá mu tedy vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 9.387,50 Kč. Zbylý žalobní požadavek soud ve výroku II. zamítl. Zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán za použití ustanovení § 1970 občanského zákoníku a vládního nařízení č. 351/2013 Sb. , a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě k plnění, přičemž zbylý požadovaný úrok z prodlení byl ve výroku II. zamítnut. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku , neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
10. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , a v řízení převážně úspěšnému žalobci přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení v rozdílu úspěchu a neúspěchu, který činí 90 %. V situaci, kdy žalobce má k datu 23. 6. 2021 evidováno u zdejšího soudu celkem 35 věcí, včetně exekučních, soud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. , kdy se jedná o řízení zahájená návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Náklady tohoto řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 400 Kč, odměna za tři úkony (převzetí věci, sepis žaloby a výzvy k plnění) 3x 200 Kč spolu s režijním paušálem 3 x 100 Kč podle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve výši 189 Kč Celkem náklady řízení činí 1.489 Kč, z čehož žalobci přiznaných 90 % činí 1.340 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř. ).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí a exekuci.