Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
9 C 134/2021-37
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci
žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 7 970,53 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3 579,96 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 427,13 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 277,63 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 886 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 4 390,57 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 112,55 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 417,78 Kč a úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 2 830,19 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3 579,96 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 427,13 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 277,63 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 886 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 4 390,57 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 112,55 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 417,78 Kč a úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 2 830,19 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 23. 4. 2021 domáhala po žalované zaplacení 7 970,53 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 539,68 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 695,41 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 4 716,19 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne 27. 3. 2018. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se měla zavázat uvedenou částku vrátit spolu se sjednanými platbami souvisejícími s poskytnutým úvěrem, jejichž celková výše činila 8 186 Kč, to vše v ujednaných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost však porušila, neboť splátky nehradila řádně a včas. Celkem na svůj dluh uhradila pouze 9 999,99 Kč (pro zjednodušení soud tuto částku zaokrouhlil a v dalším textu rozsudku vychází z toho, že žalovaná celkem uhradila 10 000 Kč). Závazek žalované z předmětné úvěrové smlouvy se stal nejpozději splatným k 27. 5. 2019, tedy k datu splatnosti poslední smluvené splátky úvěru. S účinností k 21. 12. 2020 právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení částky v celkové výši 7 970,53 Kč, která sestávala z dlužné jistiny úvěru ve výši 4 716,19 Kč, účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním pohledávky v celkové výši 651 Kč, které odpovídaly nákladům na tři osobní návštěvy pověřeného terénního pracovníka právního předchůdce žalobkyně u žalované, a dále ze smluvní pokuty za prodlení žalované se splacením úvěru ve výši 2 603,34 Kč, kdy výše nárokované smluvní pokuty měla dle žalobkyně odpovídat sazbě 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 4 716,19 Kč za dobu od 28. 5. 2019 do 30. 11. 2020, přičemž žalobkyně svůj nárok na úhradu smluvní pokuty dovozovala z odstavce 4 na první straně smlouvy. Dále si žalobkyně nárokovala položku označenou jako„ kapitalizovaný úrok“ v celkové výši 4 539,68 Kč, která sestávala z kapitalizovaného smluvního úroku za dobu trvání smlouvy ve výši 218,42 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 069,86 Kč který měl odpovídat sjednané smluvní sazbě ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 4 716,19 Kč za období od 28. 5. 2019 do 29. 11. 2020, dále z nesplacené části poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 025,57 Kč, nesplacené části poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 415,60 Kč a nesplacené části inkasního poplatku ve výši 810,23 Kč. V neposlední řadě žalobkyně požadovala ještě úhradu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 695,41 Kč, kdy tato částka měla odpovídat zákonné sazbě ve výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 4 716,19 Kč od 28. 5. 2019 do 29. 11. 2020, jakož i běžícího zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině úvěru za dobu od 22. 12. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě, žalovaná se k písemné výzvě soudu obsahující doložku dle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto její souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu citovaného zákonného ustanovení předpokládal.
4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:
Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 27. 3. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 963 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 923 Kč a inkasní poplatek za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalované ve výši 1 800 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč. Zápůjční úroková sazba úvěru odpovídala dle smlouvy 15 % ročně. Smlouva obsahovala ujednání, podle něhož byla žalovaná v případě svého prodlení s úhradou některé splátky úvěru povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta byla vždy splatná následující den po vzniku prodlení. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla s účinností k 21. 12. 2020 postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. Následně žalobkyně dopisem z 8. 2. 2021 vyzvala žalovanou k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy ve výši 17 342,65 Kč ve lhůtě do 1. 3. 2021 a upozornila ji na to, že v případě neuhrazení dluhu si bude nárokovat též náklady mimosoudního vymáhání pohledávky, přičemž připojila i rozpis paušálních nákladů na jednotlivé úkony. Součástí tohoto rozpisu byla též výše nákladů spojených s osobní návštěvou pracovníka žalobkyně u žalované, která činila 217 Kč. Následně byla žalovaná vyzvána k úhradě předmětného dluhu ještě předžalobní výzvou zástupce žalobkyně z 15. 3. 2021, v níž byla poučena i o tom, že pokud dluh neuhradí ve lhůtě do 14. 4. 2021, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.
5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).
6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odstavce 2 cit. ustanovení je neplatné též právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl na základě úvěrové smlouvy uzavřené ve smyslu § 2395 o. z. závazkový právní vztah. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem prokazatelně dostál, neboť žalované poskytl peněžní prostředky v ujednané výši v hotovosti při podpisu smlouvy. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná nesplácela řádně a včas sjednané splátky úvěru. Bylo přitom na žalované, aby v případě, že splátky hradila v dohodnutých termínech splatnosti, takovou skutečnost soudu tvrdila a zejména pak prokázala. Žalovaná však zůstal nečinnou, na podanou žalobu ani k výzvě soudu nijak nereagovala. Soud proto vycházel z toho, že se skutečně dostala do prodlení s hrazením splátek úvěru a že na svůj dluh uhradila žalobkyní tvrzených 10 000 Kč.
11. Žalovaná byla nepochybně povinna dle smlouvy i dle § 2395 o. z. vrátit právnímu předchůdci žalobkyně, respektive následně žalobkyni samotné poskytnutou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti celého žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit platnost ujednání o úroku z úvěru a o dalších poplatcích souvisejících s úvěrem, respektive ujednání o smluvní pokutě.
12. Ujednání o úroku je ve smyslu § 2395 o. z. jednou z podstatných náležitostí úvěrové smlouvy. V daném případě byl mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou sjednán úrok ve výši 963 Kč, který měla žalovaná uhradit v případě řádného splácení úvěru dle sjednaného splátkového kalendáře. Smlouva dále obsahovala ujednání, podle něhož činila výše zápůjční úrokové sazby 15 % ročně. Takto vysoký úrok by sám o sobě ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků nepochybně nebyl nepřiměřený, žalovaná se však ve smlouvě zavázala nejen k úhradě tohoto úroku, ale rovněž k zaplacení poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 923 Kč Tyto platby přitom nelze považovat za nic jiného, než za další formu úplaty za poskytnutí peněžních prostředků žalované. Stejně jako úrok z úvěru totiž v sobě zahrnují na jedné straně náklady, které právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s administrací a poskytnutím úvěru vznikly, na straně druhé dozajista alespoň částečně i obchodní zisk právního předchůdce žalobkyně z daného obchodního případu, neboť je vyloučeno, že by právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy a vyplacením peněžních prostředků žalované, k němuž došlo v hotovosti, vznikly celkové náklady odpovídající shora uvedeným částkám. Všechny shora uvedené platby navíc v souhrnu vyjadřují nákladovost celého úvěru pro žalovanou jakožto spotřebitele. Soudu je z jeho úřední činnosti velmi dobře známá zavedená praxe zejména nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (právního předchůdce žalobkyně nevyjímaje), kteří velmi často ve svých formulářových smlouvách namísto transparentně vyjádřeného úroku využívají institutu nejrůznějších poplatků (např. poplatek za sjednání smlouvy, administrativní poplatek, inkasní poplatek, atd.) a tímto způsobem v podstatě„ maskují“ skutečnou výši nákladů spojených s daným spotřebitelským úvěrem. Takový postup je přitom pro běžného spotřebitele velmi nepřehledný a soud jej považuje za zneužití postavení silnější smluvní strany, kterou poskytovatel úvěru nepochybně je. Je totiž třeba zdůraznit, že formulářový charakter smluv o spotřebitelských úvěrech v podstatě znemožňuje spotřebitelům jakkoliv ovlivnit smluvní podmínky, které jsou již dopředu nastaveny poskytovatelem úvěru, mimo jiné tedy i výši úplaty za poskytnutí úvěru. Autonomie vůle spotřebitele se při uzavírání smlouvy omezuje v podstatě pouze na to, zda poskytovatelem nabízené podmínky jako celek přijme či nikoliv. Jen stěží si lze představit, že by spotřebitel v rámci předsmluvního vyjednávání docílil například snížení výše úplaty za poskytnutí úvěru, apod.
13. Za těchto okolností je třeba klást zvýšené nároky na poskytovatele úvěru v tom směru, aby výše jím nárokovaných plateb za poskytnutí peněžních prostředků spotřebiteli (bez ohledu na to, jak tyto platby poskytovatel úvěru nazve) nepřesáhla přípustnou mez. Soud si je vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí úvěru není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku (a podle názoru soudu tím pádem i úplaty za poskytnutí úvěru jako celku) je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky (a nepochybně tedy i u úvěru) je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).
14. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v březnu 2018, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, 10,45 % ročně (viz tabulka B2 .1.2, číslo ukazatele 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem). V řešeném případě byl úvěr žalované poskytnut na dobu 14 měsíců při sjednané celkové úplatě ve výši 6 386 Kč (úrok + poplatek za poskytnutí úvěru + poplatek za vyhodnocení úvěru). Výše úplaty tedy odpovídá roční úrokové sazbě 54,72 % (výše úplaty přepočtená na dobu 1 měsíce činí 456 Kč, což odpovídá roční výši úplaty 5 472 Kč a roční úrokové sazbě 54,72 % z poskytnuté jistiny úvěru). Je tedy zřejmé, že sjednaná úplata převyšovala obvyklou úrokovou sazbu bankovních spotřebitelských úvěrů více než pětkrát, tedy velmi výrazně.
15. Soud na druhou stranu nepominul, že žalovaná obdržela peněžní prostředky hned při podpisu smlouvy, v hotovosti a bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro ni nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o úvěr žádala u některé banky, kde by musela absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování její schopnosti úvěr splatit, který by mohl v krajním případě vést i k tomu, že by jí banka úvěr vůbec nemusela poskytnout. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně. Právě z těchto důvodů je soud v daném případě ochoten akceptovat vyšší úrok (respektive úplatu), než jaký by odpovídal obvyklé úrokové sazbě v době uzavření smlouvy. Tak vysokou úplatu, jaká byla sjednána v předmětné úvěrové smlouvě, však již nelze odůvodnit ani shora uvedenými hledisky. Soud proto jako oprávněný posoudil toliko nárok na zaplacení úroku ve výši 963 Kč a poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 923 Kč, neboť takto sjednaná úplata v celkové výši 1 886 Kč odpovídá roční úrokové sazbě 16,17 %, což je výše, která je s ohledem na okolnosti, za nichž byl úvěr žalované poskytnut, akceptovatelná. Naopak ujednání zavazující žalovanou k zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč je již podle názoru soudu zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť nepřípustným způsobem navyšuje celkové náklady spotřebitelského úvěru. Toto ujednání je proto neplatné podle § 580 odst. 1 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlédl ve smyslu § 588 o. z. přihlédl z úřední činnosti i bez návrhu žalované.
16. Žalovaná se dále ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně inkasní poplatek, jehož výše činila 1 800 Kč. Jak plyne z příslušného políčka formulářové smlouvy, tento poplatek měl být právním předchůdcem žalobkyně účtován za to, že veškeré platby žalované v souvislosti s předmětnou smlouvou budou inkasovány právním předchůdcem žalobkyně v hotovosti přímo v bydlišti žalované. Soud připouští, že s touto formou splacení úvěru (pokud tedy právní předchůdce žalobkyně skutečně inkasoval platby od žalované v hotovosti v místě jejího bydliště) mohly být spojeny dodatečné náklady právního předchůdce žalobkyně. Nelze však připustit, aby za takovou službu byla účtována úplata, jejíž výše odpovídá takřka pětině z celkové částky poskytnuté žalované. Ze smlouvy ani z žalobních tvrzení navíc nelze dovodit, že by měla žalovaná při uzavření smlouvy reálnou možnost zvolit si způsob, jakým bude svůj dluh ze smlouvy o úvěru splácet. Je všeobecně známou skutečností, že mnohé bankovní domy již delší dobu provádí bezhotovostní platby či inkasa z účtu bez jakýchkoliv poplatků. I kdyby však soud tuto skutečnost pominul a vycházel z toho, že i bezhotovostní způsob splacení úvěru by byl zpoplatněn, je evidentní, že pokud by žalovaná splácela svůj dluh bezhotovostně, náklady s tím spojené by byly oproti sjednanému inkasnímu poplatku naprosto minimální. Za této situace si lze jen stěží představit, že žalovaná, která má možnost vybrat si způsob splácení svého dluhu, si zvolí variantu nepoměrně finančně náročnější. Ze všech shora popsaných důvodů soud uzavřel, že i ujednání o inkasním poplatku je podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. ujednáním absolutně neplatným, neboť i toto ujednání se zjevně příčí dobrým mravům.
17. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalované vznikla na podkladě předmětné úvěrové smlouvy povinnost zaplatit jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč, úrok ve výši 963 Kč a dále poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 923 Kč, celkem tedy částku 11 886 Kč. Žalovaná nevyvrátila tvrzení, že na svůj dluh uhradila toliko 10 000 Kč. Soud tedy uvedenou částku započetl na shora uvedený poplatek, úrok a zčásti i na jistinu úvěru a uzavřel, že žalované zbývá k úhradě ještě 1 886 Kč. V tomto rozsahu byla žaloba nepochybně oprávněná, a to včetně požadovaného smluvního úroku ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 28. 5. 2019 do 29. 1. 2020, který celkem činí 427,13 Kč. Nárok na úhradu smluvního úroku se opírá jednak o text samotné úvěrové smlouvy, jednak o ustanovení § 2395 o. z.
18. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 2 603,34 Kč, a to s odkazem na příslušné ustanovení smlouvy, podle něhož byla žalovaná v případě svého prodlení s úhradou některé splátky úvěru povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Nárokovaná výše smluvní pokuty přitom odpovídala uvedené smluvní sazbě z dlužné jistiny úvěru ve výši 4 716,19 Kč za období od 28. 5. 2019 do 30. 11. 2020. Předně je třeba konstatovat, že shora uvedená smluvní sazba byla sjednána v souladu s omezením stanoveným v § 122 odst. 2 větě prvé ZSÚ a že ani žalobkyní nárokovaná absolutní výše smluvní pokuty nepřesahuje polovinu poskytnuté jistiny úvěru, tedy limit stanovený v § 122 odst. 3 ZSÚ. Jak však soud vysvětlil shora, žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci nevzniklo právo na úhradu veškerých ve smlouvě sjednaných plateb, nýbrž pouze na vrácení jistiny úvěru a zaplacení úroku, respektive poplatku za vyhodnocení úvěru. Současně je z žalobních tvrzení zřejmé, že žalovaná veškeré své úhrady provedla ještě v rámci původně sjednané doby trvání smlouvy, tj. nejpozději k datu 27. 5. 2019, čemuž odpovídá i již ponížená výše dlužné jistiny úvěru, ze které si žalobkyně nárokuje předmětnou smluvní pokutu (zde již evidentně došlo k zápočtu žalovanou provedených úhrad oproti jednotlivým ze smlouvy plynoucím nárokům). Přitom však žalovaná k uvedenému datu dlužila právnímu předchůdci žalobkyně maximálně částku 1 886 Kč. Proto soud přiznal žalobkyni smluvní pokutu za jí požadované období pouze ve výši 1 042,96 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky 1 886 Kč za období od 28. 5. 2019 do 30. 11. 2020).
19. Soud dále přiznal žalobkyni též nárok na zaplacení jí požadovaných účelně vynaložených nákladů spojených s prodlením žalované ve výši 651 Kč. Tento nárok vyplývá z § 122 odst. 1 písm. a) ZSÚ. Žalovaná se dostala do prodlení se splácením úvěru, na možnost vzniku souvisejících nákladů spojených s vymáháním dluhu byla výslovně upozorněna v dopise z 8. 2. 2021, celkovou výši nárokovaných nákladů pak soud nepovažuje za nepřiměřenou, proto neshledal důvod, proč v tomto rozsahu podané žalobě nevyhovět.
20. Pokud jde o uplatněný nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině úvěru, který žalobkyně zčásti uplatnila v kapitalizované výši 695,41 Kč za období od 28. 5. 2019 do 29. 11. 2020, zčásti v podobě běžícího úroku za dobu od 22. 12. 2020 do zaplacení, tento soud shledal jako oprávněný pouze v částečném rozsahu. Opět totiž byl nucen zohlednit fakt, že celková dlužná částka z titulu jistiny úvěru činila nikoliv 4 716,19 Kč, nýbrž pouze 1 886 Kč. Žalobkyni tedy přiznal pouze nárok na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 277,63 Kč (úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 886 Kč za období od 28. 5. 2019 do 29. 11. 2020) a dále běžící úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 886 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení.
21. Soud tedy celkem žalobě vyhověl co do částky 3 579,96 Kč, která sestává z dlužné jistiny ve výši 1 886 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 042,96 Kč a účelně vynaložených nákladů souvisejících s prodlením žalované ve výši 651 Kč. Žalobkyni přiznal i shora uvedené příslušenství ve formě kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 427,13 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 277,63 Kč a běžícího zákonného úroku z prodlení z částky 1 886 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 7 970,53 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 3 579,96 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 4 390,57 Kč byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu měla procesní úspěch žalovaná. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 45 % ku 55 % ve prospěch žalované. Té tak dle shora citovaného ustanovení mělo svědčit vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 10 % (55 % - 45 % = 10 %). Žalovaná však zůstala po celou dobu trvání řízení nečinnou a ani dle obsahu spisu jí žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Proto soud žádné z účastnic právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).
23. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nebude-li tímto rozsudkem uložená povinnost splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí.