Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 150/2020-38
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 6 439,64 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 2.400 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 233,43 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 4.039,64 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1.262,53 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 128,56 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 631,38 Kč a 29% úrok ročně z částky 3.662,53 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 2.400 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 233,43 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 4.039,64 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1.262,53 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 128,56 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 631,38 Kč a 29% úrok ročně z částky 3.662,53 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se svým návrhem doručeným soudu dne 15. 7. 2020 domáhal po žalovaném zaplacení celkové částky 6.439,64 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 2. 1. 2017 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce (právnická osoba, IČO) smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí půjčky zaplatit poplatek 4.612 Kč, sestávající z kapitalizovaných úroků ve výši 799 Kč, odměny za zpracování zápůjčky ve výši 1.832 Kč a nákladů za komfortní splácení v hotovosti ve výši 1.981 Kč. Žalovaný se zavázal dluh uhradit v 45 týdenních splátkách po 236 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se závazek stal splatným, a to dne 13. 11. 2017. Právnímu předchůdci žalobce vznikl nárok na úhradu dosud nesplacené části dlužné částky. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 převedena na žalobce a změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem. Celková hodnota pohledávky ve výši 6.439,64 Kč sestává z: dlužná jistina 3.662,53 Kč, poplatek ve výši 2.777,11 Kč, kapitalizovaný úrok 631,38 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 361,99 Kč, 29 % úrok z dlužné jistiny od 15. 6. 2018 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení z částky 3.662,53 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný na dluh neuhradil ničeho.
2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil, neboť nepřebírá soudní zásilky.
3. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, dne 2. 1. 2017 uzavřel žalovaný s právnická osoba, IČO, smlouvu o zápůjčce (v souladu se z. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník a z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru), na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 6.000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobce částku celkem 10.612 Kč, která sestává z: jistina 6.000 Kč, poplatek 4.612Kč (úrok ve výši 799 Kč, poplatek za administrativní činnost 1.832 Kč, hotovostní režim splátek 1.981 Kč). Celkovou částku se žalovaný zavázal hradit po 45 týdenních splátkách ve výši 236 Kč (poslední splátka měla činit 228 Kč). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 uzavřenou mezi právnická osoba, a žalobcem byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Dopisem ze dne 14. 6. 2018 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobce a žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu. Dopisem ze dne 12. 3. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu právním zástupcem žalobce. Součástí spisového materiálu je zákaznická karta, jež je datována 2. 1. 2017; v této listin ě se nacházejí informace o příjmech a výdajích žalovaného, aniž by však tyto byly doloženy jakýmikoliv listinnými důkazy.
4. Usnesením č. j. 13 C 150/2020 -25 ze dne 1.12.20200 byl žalobce prostřednictvím právního zástupce vyzván, aby žalobu doplnil tak, že bude tvrdit a prokazovat, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. Ve svém písemném podání doručeném soudu dne 16. 12. 2020 právní zástupce žalobce sdělil, že schopnost splácet byla ověřována právním předchůdcem žalobce, a to na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, a to z výměru podpory v nezaměstnanosti, současně bylo zjištěno, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Na základě této žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzována schopnost splácet zápůjčku a možnost dostát svému závazku. Původní věřitel pak vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení zápůjčky.
5. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1 , 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.
8. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.
9. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
10. Pokud se jedná o vyhodnocení úvěru ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, soud uvádí následující.
11. Pokud žalobce ve svém písemném podání ze dne 16. 12. 2020 podává v otázce posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyjádření, pak se jedná o obecné informace, které v žádném případě nereflektují ani předložené listin y, a to přehled vyplacených dávek od Úřadu práce ČR; z těchto se totiž podává, že od února 2016 (tedy cca rok před poskytnutím úvěru) byl jediným příjmem žalovaného 3.410 Kč jako příspěvek na živobytí – tedy ve výši životního minima dle právních předpisů. Ačkoliv je zřejmé, že žalovaný neměl jiný příjem, resp. tento nebyl ani tvrzen, ani prokazován, je v zákaznické kartě uvedeno, že příjem žalovaného je 7.300 Kč. Právní předchůdce tak v zákaznické kartě téměř dvojnásobně navýšil příjmy žalovaného, aniž by to mělo oporu v reálném stavu věcí.
12. Za daného stavu věci proto soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným za neplatnou, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání právního předchůdce žalobce (nedostatečné zjištění schopnosti žalované úvěr splácet, resp. zřejmá snaha poskytnout úvěr žalovanému, který na její splácení evidentně dosáhnout nemohl) odporuje zákonu. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobci přiznal z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 2.400 Kč (úvěr byl poskytnut ve výši 6.000 Kč, žalovaným bylo uhrazeno 3.600 Kč) včetně zákonných úroků z prodlení z přiznané částky a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 233,43 Kč (8,05 % zákonný úrok z prodlení z přiznané částky 2.400 Kč za dobu od 30. 3. 2017 do 14. 6. 2018).
13. Soud dále žalobu zamítl co do: 4.039,64 Kč (od požadovaných 6.439,64 Kč bylo odečteno přiznaných 2.400 Kč), zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1.262,53 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 128,56 Kč (od přiznaných 233,43 Kč bylo odečteno požadovaných 361,99 Kč), kapitalizovaný úrok ve výši 631,38 Kč a 29 % úrok ročně z částky 3.662,53 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, neboť tyto částky by bylo možno přiznat pouze v případě platně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru.
14. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se tak soud blíže nebude vyjadřovat k charakteru a platnosti dalších smluvních ujednání týkající se např. platby za hotovostní výběr splátek.
15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když žalobce měl ve věci úspěch pouze částečný, tj. nižší než jeho neúspěch ve věci. Za této situace soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.