Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

253 C 40/2019-116

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Libuší Jerouškovou jako samosoudkyní ve věci

žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce

sídlem adresa žalobkyně

zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení

sídlem adresa

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 119 533 Kč s příslušenstvím + 38 736,46 Kč

takto:

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci částku 84 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 84 050 Kč od 10. 6. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení částky 74 219,46 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 35 483 Kč od 10. 6. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 82,76 % ročně z částky 97 768,58 od 17. 7. 2018 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci částku 84 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 84 050 Kč od 10. 6. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení částky 74 219,46 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 35 483 Kč od 10. 6. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 82,76 % ročně z částky 97 768,58 od 17. 7. 2018 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 11. 6. 2029 domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 119 533 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, dále částku 38 736,46 Kč (smluvní pokuta) a úrok ve výši 82,76 % ročně z částky 97 768,58 Kč od 17. 7. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 287 100 Kč. Těchto nároků se žalobce domáhal z titulu smlouvy o úvěru ze dne 14. 2. 2018, na základě které poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč.

Žalovaný se k uplatněnému nároku žalobce nevyjádřil, přestože byl řádně obeslán.

Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti:

Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce o žalovaném zjistil, že žalovaný byl zaměstnán u společnosti právnická osoba, a to od 25. 7. 2008 jako pracovník restauračního provozu, pracovní poměr byl na dobu neurčitou. Od 1. 3. 2016 se změnilo pracovní zařazení žalovaného, který začal vykonávat pozici anonymizováno Manager (pracovní smlouva ze dne 25. 7. 2008 + dohoda o změně obsahu pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2016, č.l. 72). Z mzdového výměru ze dne 1. 3. 2016 (č.l. 73) od zaměstnavatele právnická osoba vyplývá, že žalovaný měl průměrný hrubý příjem od 1. 3. 2016 27 500 Kč a paušál ve výši 1 500 Kč/měsíc jako příspěvek na udržování osobních ochranných pracovních prostředků. Žalovaný měl čistou mzdu za prosinec 2017 ve výši 33 788 Kč, za leden 2018 měl žalovaný čistou mzdu ve výši 38 354 Kč, přičemž základní mzda byla 36 000 Kč měsíčně hrubého (mzdové lístky č.l. 74-75).

V rámci předsmluvních jednání prověřoval žalobce dne 14. 2. 2018 schopnost žalovaného řádně hradit úvěr a svá zjištění o poměrech žalovaného shrnul do hodnocení klienta (hodnocení klienta ze dne 14. 2. 2018 – č.l. 23), v němž při analýze bonity žalovaného počítal s celkovými příjmy 30 000 Kč a celkovými výdaji ve výši 6 348 Kč (bydlení u rodičů ve výši 1 300 Kč, životní minimum 3 410 Kč, splátky u žalobce ve výši 1 638 Kč). Rozdíl příjmů a výdajů činil částku 22 652 Kč. V registru příjmení nebyl zjištěn žádný záznam (výpis příjmení – č.l. 35). Soud má za to, že ostatní výdaje žalovaného ve výši 3 410 Kč, což je částka životního minima, jsou velmi nízké. Žalobce výdaje žalovaného přesto žádným způsobem neověřil, např. výpisem z účtu za určitou dobu, kde by žalobce mohl ověřit pravidelné měsíční výdaje žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného se žalobce také vůbec nezabýval (náklady na bydlení – chybějící ověření souhlasu rodičů s bydlením za danou náhradu za užívání, náklady na stravu, ošacení, hygiena). Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich mohl zjistit, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky.

Žalobce s žalovaným uzavřel dne 14. 2. 2018 smlouvu o úvěru číslo na základě níž žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč s úrokem z úvěru ve výši 122,62 % ročně, který se žalovaný zavázal splatit 30 měsíčními splátkami ve výši 7 975 Kč (splátkový kalendář - č.l. 16-17) splatnými vždy k 10. dni v měsíci, počínaje měsícem březnem 2018 (smlouva o úvěru ze dne 14. 2. 2018 - č.l. 100, včetně předsmluvního formuláře - č.l. 20-22). Celková částka, kterou měl žalovaný žalobci zaplatit, byla ve výši 239 250 Kč (oznámení o schválení úvěru - č.l. 16, včetně dodejky - č.l. 19). Dne 14. 2. 2018 byl úvěr poskytnut na běžný účet žalovaného (doklad o vyplacení úvěru - č.l. 33).

Žalovaný zaplatil první 2 splátky ve výši 7 975 Kč měsíčně, tj. celkem 15 950 Kč). Následně se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splatných splátek, když neuhradil řádně a včas splátku splatnou dne 10. 5. 2018 a dále následující splátky (karta klienta ke dni 10. 6. 2019 - č.l. 15).

K úhradě dlužných splátek byl žalovaný vyzván, a to dne 11. 6. 2018 a dne 11. 7. 201 (výzvy k zaplacení – č.l. 8- 9). Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 15. 7. 2018. Dluh žalovaného činil na jistině částku 97 768,58 Kč, na smluvním úroku částku 19 966,93 Kč, na smluvní pokutě částku 1 798 Kč. Žalobce zaslal žalovanému dne 23. 5. 2019 předžalobní upomínku (předžalobní výzva ze dne 22. 5. 2019 - č.l. 6 včetně poštovního podacího archu - č.l. 7).

Z historií transakcí obec spořitelny (č.l. 76-77) bylo soudem ověřeno, že žalovanému přišla shora zmíněna mzda ve výši 33 788 Kč (leden 2018), resp. 38 354 Kč (únor 2018). Pokud jde o historii transakcí, za leden 2018 je konečný stav 3 961,14 Kč. Pokud jde o historii transakcí žalovaného za únor 2018, je počáteční stav 576,25 Kč. Počáteční stav za měsíc leden 2018 byl dokonce záporný ve výši – 172,70 Kč. Z výpisu z osobního účtu za leden 2018 (č.l. 78) soud zjistil, že na účet žalovaného přišlo 72 188 Kč, nicméně odešlo 67 407 Kč. Disponibilní zůstatek činil 4 608,30 Kč.

Právním posouzením věci dospěl soud k těmto závěrům:

Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. , o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je na místě se i nyní za účinnosti , o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobce jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného) - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem ( , ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů ( , o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. ), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. -39).

Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. ).

Žalobce v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z toho, že žalovaný má příjem 30 000 Kč. Co se týče výdajů žalovaného, tak dle jeho tvrzení měl výdaje na bydlení u rodičů ve výši 1 300 Kč, což ze strany žalobce nebylo žádným způsobem ověřeno. Další výdaje žalovaný uvedl ve výši 3 410 Kč jako životní minimum, dále měl výdaje výši 1 638 Kč na splátky u žalobce. Další konkrétní výdaje žalovaného na ošacení, stravu, dopravu a jiné běžné výdaje zjišťovány nebyly. Při tom však žalovaný za měsíc leden vykázal výdaje ve výši 67 407 Kč. Disponibilní zůstatek ve výši 4 608,30 Kč by na měsíční splátku úvěru ve výši 7 975 Kč nepostačoval. Dle soudu výdaje žalovaného byly zjišťovány a prověřovány nedostatečným způsobem.

V souladu s  , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Pokud žalobce dostatečně nezjišťoval a neprověřoval výdaje žalovaného, tak je zřejmé, že žalobce jednal v rozporu s touto svojí zákonnou povinností.

Žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu dosahuje přebytku, či je zjednodušeně řečeno stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce se však pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými určitými výdaji, kdy zjišťováním konkrétních výdajů žalovaného na ošacení, stravu, a dopravu se nezabýval, natož aby po žalovaném požadoval přehled pohybů na jeho účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobce povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu. Uvedené podtrhuje to, že přes měsíční vysoké příjmy např. v lednu 2018 by žalobce na úhradu měsíční splátky ve výši 7 975 Kč neměl dostatek finančních prostředků.

Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele ( ve spojení s  , o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ) a dále pro rozpor s dobrými mravy ( , nález Ústavního soudu ČR sp. zn. ).

Jak již bylo konstatováno výše jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaný neplatnost namítal. Pro absolutní neplatnost uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku ( ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. V daném případě byl poskytnut úvěr 100 000 Kč a zaplaceno bylo postupně 15 950 Kč. Zůstává tedy nesplněný dluh na jistině úvěru ve výši 84 050 Kč. V tomto směru je třeba vyjít z toho, že žalobce jako věřitel není podle ustálené soudní praxe oprávněn jednostranně určovat, na jaký z více dluhů plnění dlužníka přijme, takové právo určení má jen dlužník (spotřebitel), který plnění poskytuje, a pokud tak jednoznačně neučiní, uplatní se princip priority nebo proporcionality (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a navazující sp. zn. , , nebo a další). Na straně žalovaného došlo ve smyslu k bezdůvodnému obohacení ve výši 84 050 Kč, což je částka, kterou musí žalovaný žalobci jako ochuzenému vydat.

Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěryschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy však není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobci nepřiznal ani smluvní pokutu a poplatky, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – odpadl. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení ( ).

Soud tedy žalobě výrokem I. částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 84 050 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení, a to od data požadovaného žalobcem ( ve spojení s  ) Lhůtu k plnění pak soud stanovil třídenní ( o.s.ř).

Ve zbytku částečně zaplacené jistiny, úroků, poplatků, smluvní pokuty a souvisejících úroků z prodlení soud žalobu výrokem II. zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem III. v souladu s ustanovením Žalovaný byl sice pro provedené kapitalizaci celkového nároku žalobce ve věci poměrně úspěšnější než žalobce, nicméně pro jeho pasivitu v celém řízení mu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce ( ).