Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (25)No categories available
9 C 12/2021-37
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci
žalobce: ; celé jméno žalobce, narozený dne datum
bytem adresa žalobce
zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o určení vlastnického práva
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení toho, že je vlastníkem movité věci – stroje značky Hurco VMX 24 H-H20161 2006 /10/26, bruska 2Ud 750 Tos Hostivař, v. č. 296130, SV18RA Tos Trenčín, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení toho, že je vlastníkem movité věci – stroje značky Hurco VMX 24 H-H20161 2006 /10/26, bruska 2Ud 750 Tos Hostivař, v. č. 296130, SV18RA Tos Trenčín, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.</b>
1. Žalobce se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 11. 1. 2021 domáhal určení toho, že je výlučným vlastníkem stroje zn. Hurco, jehož podrobná specifikace je uvedena ve výroku I. tohoto rozsudku. Tvrdil, že dne 24. 10. 2017 byla mezi ním a žalovaným uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej uvedeného stroje. Ve smlouvě bylo sjednáno, že stroj zůstane ve vlastnictví žalobce jakožto prodávajícího po dobu splácení kupní ceny. Tuto však žalovaný doposud žalobci neuhradil, a to ani částečně. Žalobce proto od kupní smlouvy odstoupil, neboť nezaplacení kupní ceny stroje považoval za porušení smlouvy podstatným způsobem. Žalovaný mu však předmětný stroj nevrátil a má jej i nadále v držení, a to na pozemku parc. číslo k. ú. obec, jehož vlastníkem je jméno příjmení, datum narození. Žalobci tudíž svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení jeho vlastnického práva, neboť potřebuje mít k dispozici exekučně vykonatelný právní titul k nakládání s předmětným strojem, případně k dalšímu právnímu postupu, a současně k zamezení hrozící škody na předmětném stroji, neboť existuje důvodná obava, že žalovaný bude stroj i nadále bez oprávnění jako nevlastník užívat, čímž může dojít k jeho částečnému či celkovému znehodnocení. Možnost úspěšně vymáhat po žalovaném případně vzniklou škodu přitom s ohledem na špatnou finanční situaci žalovaného v podstatě nepřipadá v úvahu. Dále existuje důvodná obava, že žalovaný zneužije orgánů veřejné moci k tomu, aby fyzicky zabránil žalobci v odvezení stroje z předmětného pozemku či v jakékoliv dispozici s ním, neboť lze předpokládat, že pro uvedené orgány bude obtížné řešit na místě otázku, kdo je vlastníkem předmětného stroje. I z tohoto důvodu je žádoucí postavit otázku vlastnického práva ke stroji najisto.
2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě k výzvě soudu nevyjádřil.
3. Při jednání, které se ve věci konalo 8. 4. 2021 v souladu s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř. “), v nepřítomnosti žalovaného, který, ač řádně a včas předvolán, se k jednání bez náležité omluvy nedostavil, soud poučil zástupkyni žalobce ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. o tom, že z dosavadních žalobních tvrzení nevyplývá, že by žalobci svědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k předmětnému stroji ve smyslu § 80 o. s. ř. o. s. ř. , a že pokud má být podané žalobě vyhověno, pak je třeba, aby žalobce tvrdil a prokázal, že mu naléhavý právní zájem na požadovaném určení svědčí. Soud v rámci svého poučení odkázal na závěry konstantní judikatury, zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ve věci sp. zn. 2 CZ 8/71 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve výši sp. zn. 3 Cdon 1338/96 . Žalobci pak k žádosti jeho zástupkyně poskytl dodatečnou lhůtu k doplnění rozhodných skutečností v souladu s uvedeným poučením.
4. Dne 23. 4. 2021 bylo soudu doručeno doplnění žaloby, v jehož rámci žalobce sdělil, že si je vědom toho, že dle ustálené soudní judikatury má před žalobou na určení zásadně přednost žaloba na plnění, v intencích řešené věci žaloba na vydání věci. Současně však vyjádřil názor, že mu i přesto svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení jeho vlastnického práva, neboť žaloba na vydání věci z jeho strany za daných okolností není možná. Žalobci totiž v současnosti není znám pasivně legitimovaný subjekt k podání takové žaloby. Tím by měla dle žalobce být osoba, která má předmětný stroj aktuálně v držbě a může jej tak na základě vykonatelného soudního rozhodnutí žalobci vydat. Žalobce však neví, zda je takovou osobou žalovaný, jméno příjmení (vlastník pozemku, na kterém má být stroj uskladněn), společnost právnická osoba, IČO, která na daný stroj vůči žalovanému uplatnila zadržovací právo za účelem vymožení svých pohledávek za žalovaným, případně nějaká jiná osoba. Pokud by tedy žalobce byl nucen podat žalobu na vydání věci, byl by postaven před prakticky neřešitelný problém, který by mohl vyústit v řetězové podávání žalob na různé subjekty, u kterých by existovala možnost, že mají předmětný stroj ve své držbě. V rámci řízení o těchto žalobách by pak jednotlivé soudy musely opakovaně rozhodovat o též předběžné otázce, tedy o tom, kdo je vlastníkem stroje. Žalobce by navíc nesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran toho, proč žaluje tu kterou osobu, přičemž za dané situace by takové břemeno mohl jen stěží unést. Proto je podle jeho názoru namístě žalovat na určení jeho vlastnického práva, neboť pokud by taková žaloba byla úspěšná, měl by žalobce k dispozici titul, který bude účinný vůči všem osobám, jež by narušovaly jeho vlastnické právo, a nedocházelo by tak ke zbytečnému rozmnožování sporů. Navíc by případná žaloba na plnění neřešila celý obsah a dosah sporného právního vztahu účastníků, a to zejména s ohledem na nejisté postavení pasivně legitimovaných subjektů. Žalobce své shora popsané závěry podepřel odkazem na komentářovou literaturu, respektive závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. I. ÚS 1440/14 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 3378/2009 .
5. Z žalobcem předložené kupní smlouvy bylo zjištěno, že žalobce prodal žalovanému stroj Hurco VMX 24 H-H20161 2006 /10/26, Bruska 2Ud 750 Tos Hostivař, v. č. 296130, SV18RA TOS Trenčín, a to za kupní cenu ve výši 950 000 Kč. Tu se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 80 000 Kč. V čl. 1 smlouvy bylo sjednáno, že stroj zůstane ve výlučném vlastnictví žalobce po dobu splácení kupní ceny.
6. Z výpisu z centrální evidence exekucí z 26. 10. 2020 bylo zjištěno, že k uvedenému datu bylo vůči žalovanému vedeno celkem 8 exekučních řízení.
7. Z internetového výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že vlastníkem pozemku parc. číslo zapsaného na list vlastnictví v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, katastrálním pracovištěm Svitavy, pro katastrální území Moravská Třebová, je jméno příjmení.
8. Z usnesení Okresního soudu ve Svitavách z 8. 12. 2020, č.j. 0 Nc 4506/2020 -15, bylo zjištěno, že soud zčásti vyhověl návrhu žalobce z 2. 12. 2020 a nařídil předběžné opatření, kterým zakázal žalovanému jakékoliv nakládání s předmětným strojem, zejména jeho prodej, darování, směnu, či jakékoliv zcizení, zastavení, zatížení věcnými břemeny (služebnostmi) nebo právy odpovídajícími věcným břemenům či jakékoliv jiné zatížení, a to do doby, než bude pravomocně rozhodnuto ve věci samé. Současně žalobci uložil, aby ve lhůtě 1 měsíce od právní moci zmíněného usnesení podal žalobu ve věci samé. Dále zamítl návrh na nařízení předběžného opatření shora uvedeného obsahu ve vztahu k jméno příjmení, datum narození, a návrh na vydání předběžného opatření, jímž se žalobce domáhal toho, aby byla žalovanému a jméno příjmení uložena povinnost umožnit žalobci vstup na pozemek parc. číslo k. ú. obec, a umožnit mu vstup do zemědělské stavby s adresa, která je součástí uvedeného pozemku, za účelem zajištění předmětného stroje. Dále byl zamítnut i návrh na nařízení předběžného opatření ukládajícího žalovanému a jméno příjmení povinnost vydat žalobci stroj.
9. Z písemnosti datované dnem 24. 9. 2020 soud zjistil, že žalovaný vyslovil písemný souhlas s tím, že k předmětnému stroji uplatnila zadržovací právo společnost právnická osoba
10. Ze shora uvedených důkazů vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla v minulosti uzavřena kupní smlouva, na jejímž podkladě měl žalobce prodat žalovanému předmětný stroj za kupní cenu ve výši 950 000 Kč, která měla být uhrazena ve splátkách. Součástí kupní smlouvy bylo ujednání o tom, že stroj po dobu splácení kupní ceny zůstane ve vlastnictví žalobce. Zdejší soud usnesením z 8. 12. 2020, č.j. 0 Nc 4506/2020 -15, nařídil předběžné opatření, kterým žalovanému zakázal jakékoliv nakládání s předmětným strojem, zejména jeho prodej, darování, směnu, či jakékoliv zcizení, zastavení, zatížení věcnými břemeny (služebnostmi) nebo právy odpovídajícími věcným břemenům či jakékoliv jiné zatížení, a to do doby, než bude pravomocně rozhodnuto ve věci samé. Současně žalobci uložil, aby ve lhůtě 1 měsíce od právní moci zmíněného usnesení podal žalobu ve věci samé.
11. Podle § 80 o. s. ř. o. s. ř. platí, že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
12. Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhal určení svého vlastnického práva k předmětnému stroji, musel se soud dříve, než přistoupil k meritu věci, tj. k řešení otázky, komu aktuálně svědčí vlastnické právo ke stroji, zabývat tím, zda žalobci ve smyslu § 80 o. s. ř. o. s. ř. na požadovaném určení svědčí naléhavý právní zájem. Bez něho by totiž podle citovaného ustanovení nebylo možné podané žalobě vyhovět bez ohledu na to, zda žalobci svědčí vlastnické právo ke stroji nebo nikoliv.
13. Již Nejvyšší soud ČSR ve svém rozsudku z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 , judikoval, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jestliže však k porušení práva již došlo, a je tedy možno žalovat na splnění povinnosti, která z porušení práva vyplývá (§ 80 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. ve znění platném v době vydání předmětného rozsudku), nemá preventivní ochrana poskytovaná jinak podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. v tehdy platném znění žádného smyslu. Zpravidla proto v takovém případě nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a žaloba domáhající se tohoto určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. v tehdy platném znění nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. o. s. ř.
14. Ustanovení § 80 o. s. ř. o. s. ř. bylo v mezidobí novelizováno a dnes již neobsahuje výčet jednotlivých typů civilních žalob, to však neznamená, že by citované závěry již nebyly aktuální. K těmto závěrům se ostatně přihlásil i Nejvyšší soud ČR, a to například ve svém rozsudku z 31. 5. 2011 vydaném ve věci sp. zn. 30 Cdo 3378/2009 . V něm mimo jiné konstatoval, že určovací žaloba zpravidla není opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není.
15. Žalobce na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR v rámci své argumentace odkazoval. Je pravdou, že z tohoto rozsudku mimo jiné vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Dle dalšího žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 , pak má určovací žaloba místo také v případech, v nichž účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.
16. Ačkoliv si žalobce shora uvedené judikatorní závěry vyložil ve svůj prospěch a dovodil z nich, že v posuzované věci lze na jejich podkladě shledat naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení vlastnického práva, soud tento názor nesdílí. Žalobce svůj naléhavý právní zájem v podstatě opírá o fakt, že aktuálně není schopen zjistit, kdo má v držení předmětný stroj, a že tedy neví, kdo je pasivně legitimován v případném řízení o jeho žalobě na plnění (respektive žalobě na vydání věci). Tyto problémy však případný vyhovující rozsudek v této věci nevyřeší. V daném případě je rozhodující, že otázka vlastnictví k předmětnému stroji je otázkou předběžnou ve vztahu k posouzení oprávněnosti případné žaloby na vydání stroje a tím i k závěru o tom, zda žalovaný či jakákoliv jiná osoba předmětný stroj má ve své držbě oprávněně nebo nikoliv. To ostatně uvádí i sám žalobce. Je však třeba zdůraznit, že i pokud by soud v rámci tohoto řízení uzavřel, že žalobce je vlastníkem předmětného stroje, a podané žalobě vyhověl, takové rozhodnutí by nijak nepřispělo k vyřešení nastalé situace, kdy žalobce usiluje o opětovné získání předmětného stroje do své držby, přičemž neví, kde se tento stroj aktuálně nachází a kdo s ním disponuje (a tedy po kom se má domáhat jeho vydání). Nepochybně se tedy nejedná o případ, kdy by určení vlastnického práva žalobce vytvořilo pevný právní základ do budoucna a předešlo tak případným dalším sporům. Jako iluzorní lze hodnotit případnou úvahu o tom, že by osoba, která by za současné situace odmítla žalobci dobrovolně předmětný stroj vydat, by své stanovisko změnila, pokud by měl žalobce k dispozici autoritativní rozhodnutí soudu, jímž by bylo určeno jeho vlastnické právo ke stroji. Samozřejmě, takový scénář zcela vyloučit nelze, zůstává však pouze ve zcela spekulativní rovině, neboť žalobce netvrdil, natož aby prokázal, že by mu někdo odmítl stroj vydat s poukazem na jeho nejisté vlastnické právo. Naopak se doposud nedobral ani zjištění, kde přesně se stroj nachází a kdo jej má v držbě. Jakkoliv soud rozumí tomu, jaké obtíže jsou spojeny se zjišťováním těchto skutečností a že pro žalobce nebude jednoduché unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní v případném sporu o vydání stroje, nic to nemění na jeho závěru, že tyto těžkosti nelze obcházet podáním určovací žaloby. Nelze přijmout ani další argument žalobce, podle něhož by se autoritativním rozhodnutím otázky vlastnického práva případný budoucí spor o vydání věci výrazně zjednodušil, neboť by se touto otázkou již nebylo třeba znovu zabývat. Určení toho, kdo je vlastníkem stroje, je totiž pouze jednou z předběžných otázek, které bude muset soud vyřešit, aby mohl vyhodnotit, zda bude případná žaloba na vydání stroje důvodná. Nelze totiž a priori vyloučit situaci, kdy osoba odlišná od vlastníka věci tuto věc má ve své držbě oprávněně. V případném budoucím řízení zahájeném žalobou o vydání stroje tak budou nepochybně hodnoceny i jiné předběžné otázky, než je otázka vlastnického práva ke stroji, a postrádá jakéhokoliv smyslu vést samostatné řízení pouze za účelem vyřešení jedné z nich.
17. Pouze pro úplnost je třeba dodat, že závěry obsažené nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14 , na řešenou věc podle názoru soudu nedopadají. Ústavní soud totiž v citovaném rozhodnutí, v němž se stěžovatelé domáhali určení neplatnosti smluv o podpoře prodeje nemovitostí uzavřených s realitní kanceláří, konstatoval, že pro posouzení existence naléhavého právního zájmu je ve stanovených případech významná mimo jiné i skutečnost, že stěžovatelům nebyla poskytnuta jiná možnost ochrany jejich práv. Stěžovatelé totiž byli údajnými dlužníky z právního poměru založeného shora uvedenými smlouvami a k podání žaloby na plnění tak v daném případě byla aktivně legitimována toliko realitní kancelář. Ta přitom projevila úmysl vymáhat po stěžovatelích splnění povinnosti (zaplacení smluvní odměny), doposud ale nedošlo k podání žaloby z její strany. Stěžovatelé tak byli ponecháni v nejistotě týkající se jejich případné povinnosti plnit ze smlouvy, a z toho plynoucí povinnosti platit případné narůstající úroky z prodlení. Právě z toho důvodu ústavní soud uzavřel, že pokud obecné soudy zamítly určovací žaloby stěžovatelů s poukazem na nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti předmětných smluv, zasáhly tak do práva stěžovatelů na přístup k soudu. V řešené věci je to však žalobce, kdo se může svobodně rozhodnout, zda a případně vůči komu se bude domáhat vydání předmětného stroje, přičemž rozhodně nelze tvrdit, že by se jeho právní postavení stalo nejistým v důsledku toho, že doposud nebylo autoritativně rozhodnuto o jeho vlastnickém právu ke stroji.
18. Ze shora popsaných důvodů tak soud uzavřel, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení jeho vlastnického práva k předmětnému stroji ve smyslu § 80 o. s. ř. o. s. ř. , a žalobu zamítl, aniž by se jí zabýval po stránce věcné.
19. Vzhledem k tomu, že žaloba byla zamítnuta, je třeba za procesně úspěšného účastníka v řízení považovat žalovaného. Tomu by tak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. mělo vůči neúspěšnému žalobci svědčit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaný však zůstal po celou dobu trvání řízení nečinným, na podanou žalobu nereagoval a se soudem nekomunikoval. Dle obsahu spisu mu žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Odvolání se podává u Okresního soudu ve Svitavách.