Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 92/2021-87
Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení částka s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částka s úrokem z prodlení v kapitalizované výši částka a dále v sazbě 10 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částek částka, částka, úroku z prodlení z částky částka od datum do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 20 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Co do částek [částka], [částka], úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne datum, zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru ze dne datum, sjednané žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, jako věřitelem, s původní jistinou částka. Konkrétně požaduje uhradit jistinu částka, částka jako poplatky a smluvní pokuty, částka jako kapitalizovaný obchodní úrok do datum a dále v sazbě 20 % ročně z jistiny částka do zaplacení, úrok z prodlení v kapitalizované výši částka do datum a dále do zaplacení v sazbě 10 % ročně z částky částka. Úvěr byl předčasně zesplatněn ke dni datum. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek k výzvě soudu podáním č. l. 51 doplnila, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady, prověřil interní i externí databáze (BRKI, NRKI, IR, databáze MVČR), zjistil, že žalovaná má u třetího subjektu úvěr se splátkou částka měsíčně, dále stanovil výši měsíčních disponibilních zdrojů dlužnice a úvěr poskytl.
2. Soud k projednání věci musel nařídit jednání, neboť žalobkyně s jiným postupem nesouhlasila a nebylo možno jí plně vyhovět. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, soud po jejím pobytu musel pátrat, avšak bez kladného výsledku, ani nadále soud s určitostí nezná faktické bydliště žalované (pokud se od trvalého pobytu, kde nemá označenou domovní schránku, liší). Neuvědomuje si však zřejmě, že skrýváním se (před soudním exekutorem?) se současně účinně připravuje o veškerá svá procesní práva v tomto i v jiných řízeních, neboť jí zpravidla bude doručováno na adresu trvalého pobytu fikcí, jako k tomu došlo i v tomto případě. Od novely občanského soudního řádu , provedené zákonem č. 7/2009 Sb. , je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listin y nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012 ). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne datum).
3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o úvěru ze dne datum (č. l. 27) s pojištěním schopnosti splácet („ anonymizována dvě slova“) žalobkyně prokázala, že se žalovaná zavázala uhradit 40 měsíčních splátek po částka včetně pojistného (částka), resp. poslední splátka činí částka. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno ujednáním o 20 % ročně na straně 2 smlouvy, na téže straně jsou řádně sjednány poplatky za poskytnutí úvěru za další situace. Z žádosti o úvěr č. l. 53 vyplývá, že žalovaná má trvalé bydliště shodné s faktickým, bydlí v nájemním bytě/domě, má odborné/učňovské vzdělání, pracuje v gastronomii pro jméno příjmení, IČO na dobu neurčitou od ledna 2016 s příjmem částka měsíčně, další příjem v domácnosti činí částka, nemá žádné srážky ze mzdy ani splátky (sic!), nemá vyživovací povinnost, nemá bankovní účet. Z výpisu č. l. 30 vyplývá, že na úvěr nebylo žalovanou uhrazeno nikdy ničeho. Z výpisů účtu č. l. 54 až 65 a 72 vyplynulo, že úrok z prodlení byl poprvé vyčíslen v únoru 2019 z dlužné první splátky. Dopisem č. l. 31 bylo prokázáno odstoupení od smlouvy ke dni datum (použitá adresa žalované„ ulice a číslo“ v obec však z žádné podkladové listin y nevyplývá a soud ji ve vztahu k žalované nezná ani z úřední činnosti). Z výpisu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 39) vyplynulo, že do roku 2019 čelila nebo čelí deseti exekucím, četným trestním řízením (dle výpisu CEVO č. l. 78 také strávila více než pět let života ve výkonu trestu odnětí svobody). Údaje o alespoň dvou exekučních řízeních (69 EXE 4319/2017 a 45 EXE 973/2016 ) soud ověřil dotazem u příslušných soudních exekutorů, pohledávky zdejšího soudu pak soud ověřil u oddělení vymáhání. Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá informaci o stavu příjmení a ani příjmení neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Soudní exekutoři zprávami č. l. 47 a 49 potvrdili, že exekuce byly do příjmení zapsány před únorem 2019, jedna byla dne datum ukončena, zápis (i exekuce) v druhém případě dodnes trvá. Zdejší oddělení vymáhání (č. l. 44 a 45) sdělilo, že od roku 2006 je soudem dodnes marně vymáháno částka. Dalších dotazů na konkrétní exekutorské úřady ohledně exekucí tak již zjevně nebylo třeba. Dopisem ze dne datum (č. l. 25) žalobkyně prokázala, že právní předchůdce vypracoval oznámení o postoupení pohledávky a již tím žalobkyně prokázala, že na ni pohledávka za žalovanou přešla (totéž pak prokazovala i smlouvou č. l. 18, dohodou č. l. 23, potvrzením o zaplacení č. l. 24 a seznamem postoupených pohledávek č. l. 22). Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne datum a podacím lístkem (č. l. 34) prokázal vypracování a zaslání jednoduché (sice obsáhlé, nicméně vzorové a neobsahující právní kvalifikaci) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. o. s. ř. , na adresu dle smlouvy. Ze zprávy Úřadu práce ze dne datum vyplývá, že od datum je žalovaná v evidenci uchazečů o zaměstnání, naposledy uvedla adresu adresa. Shodné údaje vyplývají i ze zprávy ze dne datum (č. l. 38), kde je uvedeno, že žalovaná je společně posuzovanou osobou s jinou (neuvedenou) osobou, čerpající dávky hmotné nouze. Obsahový význam technického výpisu č. l. 73 soudu není zřejmý, zřejmě se jedná o výstup z programu na posouzení úvěruschopnosti žalované. Byly doloženy tři upomínky (č. l. 74 až 75), na jedné z nich se rovněž objevuje adresa„ ulice a číslo“ v obec. Z oznámení č. l. 75 p. v. vyplývá, že účet žalované u právního předchůdce byl„ zablokován“
4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , s charakterem spotřebitelského závazku. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C číslo), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni datum a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb. ).
5. Pokud se týká zjištění řízení žalované u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalované), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalované tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. Jelikož takto zjištěné údaje nelze aplikovat bez doplňujícího ověření data zápisu a výmazu (resp. trvání) v příjmení či u konkrétního soudního exekutora, soud proto alespoň dva údaje ověřil. příjmení aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila úvěrovou žádost, netvrdí, že by údaj o zaměstnavateli ověřovala, současně však konstatuje, že zjistila úvěr u třetí osoby, který však žalovaná v žádosti nepřiznala. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Dle názoru soudu by však měl být nejméně dotaz do Centrální evidence exekucí (dále jen„ příjmení“) učiněn jako naprosté minimum toho, co může věřitel učinit, aby se ujistil, že neposkytuje prostředky k úhradě (obcházení) exekuce osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, příjmení), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá (nejde-li o nesrozumitelnou listin u č. l. 73 ohledně„ celkové angažovanosti“). Informace z registrů typu BRKI, NRKI či příjmení, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z příjmení je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z příjmení oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalované lépe, když v předchozí době již několika exekucím čelila.
6. V projednávaném případě žalobkyně netvrdila, že by kontrolovala údaje, uvedené žalovanou, ani z jakých údajů v žádosti konkrétně vycházela, zmínila pouze zjištění splátek u třetího subjektu. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částky, kterou má dlužník reálně uhradit – cca 45 tis. Kč) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být velmi pečlivé a mělo být zkoumáno, jaká je povaha dalšího příjmu v domácnosti žalované (částka). Již celkově splatná částka zcela zjevně klade o to vyšší nároky na nutnost bedlivého zkoumání věrohodnosti údajů od žalované, tím spíše, pokud sám věřitel zjistí, že žadatel uvedl nepravdivý údaj (o neexistenci jiného úvěru/splátek). Již v ten okamžik měl přistoupit k bedlivému uvěření všech údajů od žalované a ke kontrole příjmení. Z úřední činnosti zdejšího soudu je zřejmé, že žalovaná v době sjednávání obou závazků podléhala exekučnímu inhibitoriu nejméně dvou exekucí (a podléhá dosud). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel učinil dotaz do příjmení, musel by takovou skutečnost zjistit (a úvěr neposkytnout). K tomu pak přistupuje absence bankovního účtu (významného indikátoru možnosti probíhající exekuce), což je samo o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by schopnost žalované řádně zkoumala, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Soud tak nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost těchto listin, ani zhodnotit jejich obsahový význam ani v případě, že žádosti s vyznačením předložení takových listin y k dispozici jsou (odkazované rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 231/2020 tak v projednávané věci zcela jistě aplikovatelné není). To však pro věc rozhodné nebylo. Žalovanému přitom mohl účtovat poplatek částka za poskytnutí úvěru (byť jej z neznámého důvodu dle výpisů z účtu zřejmě neúčtoval), nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč neučinil dotaz do příjmení, i když je tento dotaz pro soukromé subjekty zpoplatněn. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí takové úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru číslo 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek absolutní neplatnost (a to ex tunc) závazku bez dalšího.
7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9, resp. 86 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě žalované však byla na místě opatrnost již z důvodu záznamu o probíhající exekuci, absence bankovního účtu a uvedení nepravdivých údajů v žádosti, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalované (které žalovaná v žádosti samozřejmě nepravdivě neuvádí a není na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění ani tázána – s výjimkou údaje„ srážky ze mzdy“, což však samozřejmě nepředstavuje všechny možné způsoby provádění exekuce). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil).
8. Z těchto důvodů soud posoudil spotřebitelskou úvěrovou smlouvu (úvěr) za absolutně neplatný. Přiznal tak pouze nárok na vydání předmětu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku , tedy jistiny částka. Žalobkyni dále náleží úrok z prodlení ve smyslu § 1970 tamtéž, když v prodlení byla žalovaná již načerpáním jistiny, soud tak mohl přiznat jak požadovaný kapitalizovaný úrok, tak i běžící od datum do zaplacení, ale toliko z jistiny částka. Nárok na poplatky, smluvní pokuty ani obchodní úrok nevznikl a soud proto žalobu ve zbytku výrokem II zamítnul.
9. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (70,06 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části (40,12 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, po částka a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á částka ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu (např. 19 C 74/2021 , 18 C 78/2021 , 17 C 102/2021 ), a nepochybně nejen u zdejšího soudu, když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy. Za doplnění žaloby o tvrzení o způsobu splnění povinnosti dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru samostatná náhrada nepřísluší, neboť se jedná o nezbytný okruh tvrzení, který je obligatorní součástí (formulářové) žaloby ze spotřebitelského úvěru a nejde tak účelně vynaložené náklady. Ostatně tato tvrzení nepostrádají jiné formulářové návrhy téže žalobkyně a téhož právní zástupce např. ohledně pohledávek, vzešlých z činnosti právnická osoba, či právnická osoba, právní zástupce tak nemůže účelně tvrdit, že si není vědom důsledků § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (jen v senátu 20 C byl o existenci tohoto ustanovení a jeho důsledcích poučen v odůvodnění mnoha desítek rozsudků). Účast při jednání dne datum pak již nelze honorovat dle § 14b advokátního tarifu a zde odměna sestává z mimosmluvní odměny dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, v částce částka a paušální částky náhrady hotových výdajů á částka ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s účastí při jednání soudu, které nepřesáhlo dvě hodiny trvání. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši částka. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.
10. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro jinou, než základní pariční (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Žalovaná je zjevně předlužena, podléhá exekučnímu inhibitoriu, o své povinnosti nedbá a odkladem plnění by tak soud pouze zhoršil postavení žalobkyně a právního zástupce ve vztahu k pořadí pohledávek ostatních věřitelů žalované.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.