Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
17 C 272/2020-15
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Šárkou Zemanovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 22.450 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní tohoto rozsudku částku 5.200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5.200 Kč od 19. 12. 2019 do zaplacení.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 17.250 Kč, spolu s úrokem z prodlení z částky 17.461,04 Kč ve výši 9,75 % ročně od 3.5.2019 do 18. 12. 2019, s úrokem z prodlení z částky 12.261,04 Kč ve výši 9,75 % ročně od 3.5.2019 do zaplacení, úrokem ve výši 2.004,76 Kč, úrokem 18,96 % ročně z částky 17.461,04 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní tohoto rozsudku částku 5.200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5.200 Kč od 19. 12. 2019 do zaplacení. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 17.250 Kč, spolu s úrokem z prodlení z částky 17.461,04 Kč ve výši 9,75 % ročně od 3.5.2019 do 18. 12. 2019, s úrokem z prodlení z částky 12.261,04 Kč ve výši 9,75 % ročně od 3.5.2019 do zaplacení, úrokem ve výši 2.004,76 Kč, úrokem 18,96 % ročně z částky 17.461,04 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhá proti žalovanému zaplacení nároků vyplývajících ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 1. 3. 2018 mezi právnická osoba, právním předchůdcem žalobkyně, a žalovaným. Tvrdí, že právnická osoba žalovanému poskytla částku 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal částku spolu s úrokem ve výši 18,96 % ročně, odměnou za administrativní činnost ve výši 4.000 Kč, za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000 Kč vrátit ve splátkách. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný uhradil pouze 14.800 Kč a domáhá se částek uvedených ve výroku I a II tohoto rozsudku.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. bylo o věci rozhodnuto bez nařízení jednání.
4. Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že dne 1. 3. 2018 právnická osoba uzavřela s žalovaným, spotřebitelem, smlouvu o zápůjčce částky 20.000 Kč, kterou mu téhož dne předala. Žalovaný se zavázal zápůjčku s úrokem ve výši 32,15 % ročně, odměnou za administrativní činnost ve výši 4.000 Kč, za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000 vrátit v 60 týdenních splátkách po 600 Kč.
5. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že dne 1. 3. 2018 žalovaný vyplnil žádost o zápůjčku, ve které uvedl svůj čistý příjem z podnikání ve výši 15.700 Kč, výdaje 8.500 Kč, z toho výdaje osobní 3.500 Kč, na výživné 3.000 Kč, na bydlení 2.000 Kč, předložil daňové přiznání, jinou smlouvu o bydlení než nájemní. Uvedl, že je rozvedený, bydlí s partnerkou v nájmu, má 3 nezaopatřené děti, nemá zápůjčku ani úvěr, není proti němu vedena exekuce.
6. Pohledávky za žalovaným byly postoupeny žalobkyni postupní smlouvou. Postoupení bylo žalovanému oznámeno zásilkou podanou u pošty dne 13. 12. 2019. Zároveň byl vyzván k platbě. (zjištěno ze smlouvy o postoupení, z oznámení a podacího lístku)
7. Podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
8. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. právnická osoba byla dle § 86 ZosÚ povinna zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.
12. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.
13. Ustanovení § 1 je transpozicí směrnice 2008 /48/ Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 Kűhne Heitz a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39.
14. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§75 an, § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ § 110 , § 117 an. § 122 ). Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.
15. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 číslo nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.
16. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“
17. Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
18. právnická osoba povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnila, neboť dostatečně neověřovala výdaje žalovaného – výdaje na bydlení, jejichž výši uvedl žalovaný nižší, než jaká je obvyklá, výši výživného a existenci jiných dluhů žalovaného, než vzniklých z úvěrů a půjček. Rovněž dostatečně neověřovala příjmy žalovaného, když pouze z daňového přiznání nelze aktuální čistý příjem dovodit.
19. Pokud by přistupovala k uzavření smlouvy tak, jak jí ukládá § 86 ZosÚ, musela by u žadatelů o úvěr, u kterých je jejich příjem nižší nebo srovnatelný jako jejich výdaje, vyhodnotit, že dle § 86 odst. 1 věty druhé ZosÚ není oprávněna úvěr poskytnout.
20. právnická osoba porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného porušila jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ho nadměrně zadlužují. Porušením povinnosti uložené § 86 ZosÚ zároveň porušila veřejný pořádek; v daném případě ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností. ¨
21. právnická osoba smlouvu o úvěru uzavřela s vědomím sjednání vysokého úroku a zajištění svého závazku smluvními sankcemi a poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřené smlouvy jako právní úkony uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní úkony ve smyslu § 580 a 588 o.z. absolutně neplatné.
22. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14.3.2018, č. j. 8 Co 47/2018 -50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 ). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08 , EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577/, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41).“
23. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
24. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
25. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.
26. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
27. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.
28. Ve smyslu § 2993 o.z. má žalobkyně právo jen na to, co plnila, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny v částce 5.200 Kč (20.000 Kč 14.800 Kč). Ve zbylém rozsahu, vyjma úroků z prodlení, nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není.
29. Úroky z prodlení z přiznané jistiny byly přiznány v souladu s § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Bezdůvodné obohacení se stalo splatným na výzvu učiněnou v oznámení o postoupení, když z lhůty uvedené ve smlouvě, nelze pro neplatnost smlouvy vycházet. U lhůty k plnění (doručení oznámení) bylo přihlédnuto k § 573 o.z.
30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. – převážně úspěšný je žalovaný, kterému náklady v řízení nevznikly.
31. V souladu s § 164 o.s.ř. byla ve výroku II opravena oproti vyhlášenému znění rozsudku zjevně nesprávnost ve vyčíslení úroků z prodlení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.