Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
9 C 109/2021-44
Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Sádovskou ve věci
žalobce: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, titul za jménem.
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 26 029,68 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.
II. Žalobní návrh se zamítá co do částky 11 029,68 Kč s úrokem z prodlení, dále co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 921,25 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 987,50 Kč a co do smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky 15 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalobní návrh se zamítá co do částky 11 029,68 Kč s úrokem z prodlení, dále co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 921,25 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 987,50 Kč a co do smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky 15 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1 Žalobce se žalobou podanou dne 30. 3. 2021 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 26 029,68 Kč s příslušenstvím, představované jistinou ve výši 15 000 Kč a poplatkem ve výši 11 029,68 Kč. Dále požadoval kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 987,50 Kč a dosud nevypočtený úrok z prodlení ve výši 9 % od 21. 1. 2020 z částky 15 000 Kč a kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 921,25 Kč do 20. 1. 2020 a od 21. 1. 2020 ve výši 29 % ročně z částky 15 000 Kč do zaplacení. Uvedl, že jeho právní předchůdce, společnost právnická osoba uzavřela dne 14. 2. 2018 s žalovaným smlouvu o zápůjčce číslo na částku 15 000 Kč. Kromě této jistiny se žalovaný zavázal zaplatit žalobci i poplatek ve výši 12 320 Kč, který představoval součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžení prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 676 Kč, odměnu za zpracování a doručení ve výši 5 339 Kč, poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 305 Kč a úrokovou sazbu 29 % ročně. Žalovaný se tak zavázal zaplatit celkovou dlužnou částku 27 320 Kč v 18 měsíčních splátkách po 1 518 Kč a poslední splátka měla být uhrazena 14. 8. 2019. Žalovaný na svůj dluh však žádnou částku neuhradil. Celkově činila výše pohledávky bez příslušenství ke dni postoupení pohledávky částku 34 829,68 Kč, v níž je zahrnuto navýšení účtované původním věřitelem, které však není žalobou uplatňováno. Ani od postoupení pohledávky do sepisu žaloby nebyla žádná částka žalovaným uhrazena. Ke dni 20. 1. 2020 tak činila dlužná jistina částku 15 000 Kč a dlužný poplatek 11 029,68 Kč. Tyto částky žalovaný neuhradil na základě předchozích výzev, ani na základě předžalobní výzvy. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno téhož dne.
2 Ve věci nebyl vydán navrhovaný elektronický platební rozkaz a žalovanému byla následně zaslána žaloba spolu s jejím doplněním a s výzvou k vyjádření na adresu uvedenou v informačním systému základních registrů a doručeno bylo postupem dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Žalovaný na výzvu soudu k vyjádření nereagoval. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, když žalovaný byl poučen o tom, že nevyjádří-li se k navrhovanému postupu, bude soud mít za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobním návrhu. Soud tak rozhodl na základě listinných důkazů ve spise založených.
3 Ze smlouvy číslo ze dne 14. 2. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný se společností právnická osoba uzavřel smlouvu o zápůjčce – označenou ulice v hotovosti, na základě které si půjčil částku 15 000 Kč a zavázal se tuto splatit spolu s poplatkem ve výši 12 320 Kč sestávajícím z úroku ve výši 3 676 Kč, poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 5 339 Kč a za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 305 Kč, celkem tak zaplatit 27 320 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách po 1 518 Kč. Úrok byl dohodnut ve výši 29 % ročně jako pevný po celou dobu trvání smlouvy. Smluvní podmínky nebyly žalovaným podepsány.
4 Z transakční historie plateb bylo zjištěno, že žalovaný na uvedenou zápůjčku žádnou částku neuhradil, což uvedl i žalobce v žalobním návrhu.
5 K výzvě soudu žalobce doplnil žalobní návrh v otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, kdy sdělil, že posouzení učinil na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, kdy byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaným od žalovaného. Právní předchůdce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v zákaznické kartě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla smlouva uzavřena, neboť dospěl k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná.
6 Z předložené zákaznické karty žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl, že je zaměstnán jako operátor s čistým příjmem 15 488 Kč. Běžné odhadované výdaje jsou uvedeny jednotnou částkou 2 000 Kč. Doložena měla být pracovní smlouva, potvrzení o příjmu a tři výpisy z bankovního účtu. Bydlení bylo uvedeno v nájmu, osobní stav – ženatý, bezdětný, důvodem zápůjčky byly neočekávané výdaje.
7 Podle § 2390 a § 2392 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ o.z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
8 Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
9 Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
10 Podle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11 Po zhodnocení všech důkazů ve spise založených soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný, ale pouze částečně.
12 Soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky, resp. právní předchůdkyní žalobce a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo tak nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Dle těchto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13 Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
14 Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15 Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá již z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či 33 Cdo 201/2018) i z příjmení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost jako taková.
16 Výše uvedená rozhodnutí se sice v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU z 5. 3. 2020 ve věci C číslo, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.
17 Vycházeje z uvedených hledisek, je však třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem. V případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.
18 V daném případě je z žalobcem předložených listinných důkazů zřejmé, zejména ze zákaznické karty žalovaného, že neprovedl řádně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. V kartě je sice uveden čistý příjem žalovaného ve výši 15 488 Kč, který měl být ověřen pracovní smlouvou, potvrzením o příjmu a třemi výpisy z bankovního účtu, avšak výdaje žalovaného jsou stanoveny pouze odhadem na částku 2 000 Kč měsíčně, přitom se nejedná ani o životní minimum jedné osoby a žalovaný byl ženatý. Z karty dále vyplývá, že žalovaný bydlí v nájmu a s takovýmto výdajem rovněž počítáno, není žádným způsobem uveden, natož ověřen. Nejsou uvedeny ani výdaje žalovaného spojené se stravováním, užíváním mobilního telefonu, který žalovaný vlastní, náklady na dopravu a běžné výdaje. Žalobce jako věřitel tak vycházel především z údajů žalovaného jako spotřebitele, které si řádně všechny neověřil, přitom je třeba jeho určité obezřetelnosti a k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale je třeba jejich prověření a či doložení těchto tvrzení. Zejména nebyly žádným způsobem zjištěny výdaje žalovaného, natož ověřeny, a přitom vyplývaly se samotných údajů žalovaného uvedených v kartě zákazníka.
19 Soud tak má za to, že prověření úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobce neodpovídalo kritériím uvedeným v ustanovení § 86 a 87 zák. o spotřebitelském úvěru, naopak si právní předchůdkyně žalobce vystačila pouze s informacemi od žalovaného, aniž by byly všechny ověřeny, soudu také nebyly předloženy. Absence objasnění životních výdajů a závazků žalovaného tak neumožňuje zjistit poměr mezi jeho příjmy a výdaji a je tak nutno konstatovat, že právní předchůdkyně žalobce se zabývala úvěruschopností žalovaného zcela povrchně. Vztah účastníků, je proto třeba posoudit pouze jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a dosud nevrátil, tedy svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobci, který získal pohledávku postoupením, celou částku, kterou si půjčil, tedy částku 15 000 Kč, neboť žádná její část nebyla uhrazena. Žalovaný tuto částku navrátil, ač byl žalobcem k vrácení vyzván, je proto zároveň povinen hradit i úroky z prodlení, které činí 9 % ročně z uvedené částky. Co do zbývající částky ve výši 11 029,68 Kč i spolu s příslušenstvím, tj. úroky smluvními a z prodlení, kapitalizovanými i běžícími, byl žalobní návrh, jako nedůvodný zamítnut. Jednalo se pouze o bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce, které je tak povinen žalovaný vrátit.
20 O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když úspěchy účastníků byly pouze částečné, a proto nebyla žádnému z nich náhrada nákladů řízení přiznána. Žalovaný měl sice ve věci větší úspěch, ale žádné náklady řízení, jak vyplývá ze spisu, mu nevznikly.
21 S ohledem na skutečnost, že tato lhůta byla požadována v žalobním návrhu a s ohledem na výši žalované částky soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř. lhůtu k plnění v délce 15 dnů.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do l5 dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích písemně prostřednictvím Okresního soudu v Pardubicích.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat soud o soudní výkon rozhodnutí - exekuci.