Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
38 C 7/2021-57
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Silvií Hodaňovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 53.580,76 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 49.436,70 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2020 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 4.144,06 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 20.020,76 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 49.436,70 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2020 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 4.144,06 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 20.020,76 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 53.580,76 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení s tím, že se žalovaným uzavřela dne 15. 9. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla finanční prostředky ve výši 50.436,70 Kč. Celý úvěr byl ke dni 29. 2. 2020 zesplatněn. Žalovanou částku 53.580,76 Kč tvoří jistina ve výši 49.436,70 Kč, úrok ve výši 3.143,06 Kč, poplatky ve výši 600 Kč, smluvní pokuta ve výši 351 Kč a náklady vymáhání ve výši 50 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci: Účastníci na základě žádosti žalovaného z 15. 9. 2019 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, kdy žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky až do částky 50.000 Kč s tím, že výše prvního čerpání z aktuálního úvěrového rámce činí 15.290 Kč. Základní roční úroková sazba byla sjednána ve výši 22,68 Kč a dne 15. 9. 2019 byla žalovanému odeslána kreditní karta (žádost a doklad o doručení). V žádosti o poskytnutí úvěru je uvedeno, že je majitelem domu či bytu, svobodný, bydlící na adrese obec a číslo od roku 1993. Jako zaměstnání je uvedena obsluha strojů a zařízení v právnická osoba v obec. Čistý měsíční příjem 24.900 Kč a celkové náklady domácnosti 3.500 Kč. Neměl žádné finanční závazky jako další úvěry (žádost).
4. Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku . Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaný je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.
6. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
7. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
8. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.
9. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku , kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.
13. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku , tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C -240/98 Océano Grupo Editorial versus Roció Murciano a rozhodnutí ve věci C -243/08 Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala.
14. Pokud jde o úvěruschopnost, žalobkyně uvedla, že si původní věřitel úvěruschopnost posoudil na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru s ním, přičemž tyto údaje si ověřil nahlédnutím do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a shledala, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr. Posuzovala především schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů na základě informací, které žalovaný poskytl při ústním pohovoru. Dále uvedla, že původní věřitel telefonicky kontaktoval zaměstnavatele žalovaného ke zjištění jeho příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného ke zjištění osobního rozpočtu žalovaného.
15. Následně byla žalobkyně v rámci jednání poučována podle § 118a občanského soudního řádu o tom, aby potvrdila skutečnosti ohledně posuzování úvěruschopnosti, tedy aby uvedla, s kým žalovaný vedl ústní pohovor, zda to bylo přímo se zástupcem banky nebo se zprostředkovatelem, kde a jakou formou tento pohovor probíhal. Zda po žalovaném požadovala nějaké doklady prokazující jeho příjem a pravidelné měsíční výdaje a zda údaje uvedené žalovaným nějakým způsobem ověřovala a k tomuto nechť navrhne důkazy.
16. K tomuto žalobkyně uvedla, že původní věřitel úvěruschopnost posoudil na základě osobního pohovoru se žalovaným. Získané informace si ověřil nahlédnutím do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti. Zejména do BRKI, NRKI, databází sdružení SOLUS a insolvenčního rejstříku ISIR. Telefonicky kontaktoval zaměstnavatele žalovaného ke zjištění jeho příjmové stránky a ověřoval dostupné pohyby na účtu.
17. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, předložila žalobkyně jediný důkaz, a to výpis transakcí platební kartou, z níž jsou zřejmé pohyby v září a říjnu 2019. Z údajů předložených žalobkyní a jí předložených popisů je zřejmé, že pokud jde o platby kartou, byl několikrát použit znak pro nedostatečné dispo (listina č. l. 28 spisu).
18. Po posouzení tvrzení, které uváděla žalobkyně k tomu, jakým způsobem prověřovala úvěruschopnost, soud konstatuje, že tvrzení nebyla dostatečná. Žalobkyně byla u jednání soudu poučena o tom, jakým způsobem má svá tvrzení ohledně úvěruschopnosti žalovaného doplnit, a to tak, že měla uvést konkrétní osobu a způsob jakým probíhal osobní pohovor se žalovaným, kdo tento pohovor vedl, zda to byl pracovník přímo banky či jiný zprostředkovatel a jakým způsobem informace získané od žalovaného ověřovala. Žalobkyně předložila jediný důkaz, kterým prokazovala ověření úvěruschopnosti žalovaného, a to pohyby transakce platební kartou na účtu žalovaného, což vůbec nevypovídá o stavu účtu žalovaného a jeho finančních poměrech. Přesto z toho lze získat povědomost o tom, že při užití karty byl několikrát avizován nedostatečný disponibilní zůstatek na účtu, což svědčí o nedostatku finančních prostředků, které žalovaný na účtu měl. Dále pak soud zjistil nahlédnutím do katastru nemovitostí, že žalovaný není vlastníkem předmětného domu v adresa, kdy se jedná o rodinný dům, který je psán na jiné majitele. Pokud tedy žalobkyně nedoplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem údaje získané žalovaným prověřovala a nepředložila žádné důkazy o tom, že by žalovaný měl dostatečný příjem a zároveň měl výdaje, které tento příjem pokrývá a umožňoval mu splácet úvěr poskytnutý předchůdkyní žalobkyně, pak soud dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posuzována náležitě.
19. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
20. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil na smlouvu, přičemž dle tvrzení žalobkyně činí jistina částku 49.436,70 Kč. Tuto částku, jako bezdůvodné obohacení získanou žalovaným na základě absolutně neplatné smlouvy, je žalovaný povinen vrátit. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 20.020,76 Kč, přičemž tato částka představuje 84,54 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 92,27 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 7,73 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2.144 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 53.580,76 Kč sestávající z částky 3.260 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 17.800 Kč ve výši 3.738 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu ).