Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 286/2019-139
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 71 239,96 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 270 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18 270 Kč od 5. 6. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 52 969,96 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 132,84 Kč od 5. 6. 2019 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 24 570 Kč od 5. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 270 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18 270 Kč od 5. 6. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 52 969,96 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 132,84 Kč od 5. 6. 2019 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 24 570 Kč od 5. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 71 239,96 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 402,84 Kč od 5. 6. 2019 do zaplacení, a dále smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 24 570 Kč od 5. 6. 2019 do zaplacení, jakož i nákladů řízení, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo uzavřené mezi stranami dne 23. 1. 2019 s tím, že smlouva o úvěru byla sjednána elektronicky. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč při úrokové sazbě ve výši 23 % ročně. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 72 měsíců a celková částka splatná žalovaným měla činit 37 041 Kč (jistina 20 000 Kč, úroky 17 041 Kč). Uvedená částka měla být uhrazena v 72 měsíčních splátkách po 514 Kč. Účastníci úvěrové smlouvy si dále sjednali doplňkové služby, a to inkasní službu a dále doplňkovou službu PODPORA. Žalovaný však nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 4. 2019. Žalobkyně zaslala žalovanému první písemnou upomínku ze dne 20. 4. 2019, v níž vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky a dále sankce za zaslání této upomínky ve výši 300 Kč, žalovaný však tento splatný závazek neuhradil. Žalobkyně zaslala žalovanému druhou písemnou upomínku ze dne 5. 5. 2019, v níž jej vyzvala k úhradě dlužné splátky včetně sankce za první písemnou upomínku 300 Kč a sankce za druhou písemnou upomínku 500 Kč. Současně byl žalovaný poučen, že neuhradí-li splatné závazky, dojde k zesplatnění celého úvěru a k uplatnění dohodnuté smluvní pokuty. Žalovaný ani poté nereagoval, pročež žalobkyně úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě dluhu ve výši 71 301,07 Kč, což bylo žalovanému oznámeno v dopise žalobkyně ze dne 21. 5. 2019. Částka 71 301,07 Kč sestává z dosud neuhrazené jistiny ve výši 19 735,23 Kč, dlužných úroků ve výši 16 277,12 Kč, zbylé části inkasní služby ve výši 7 280 Kč (70 splátek po 104 Kč), zbylé části doplňkové služby PODPORA ve výši 17 290 Kč (podpora – odklad 4 830 Kč, podpora – nemoc 6 230 Kč, podpora – práce 6 230 Kč), nákladů za upomínku č. 1 ve výši 300 Kč a č. 2 ve výši 500 Kč, jakož i smluvní pokuty za prodlení úvěru ve výši 46,94 Kč, smluvních úroků za prodlení inkasní služby ve výši 4,16 Kč a smluvní pokuty ve výši 9 867,61 Kč. Předmětem řízení je částka ve výši 71 239,96 Kč s ohledem na to, že žalobkyně z výše uvedených položek neuplatňuje pokutu za prodlení s úhradou splátky úvěru ve výši 46,94 Kč, úrok za prodlení s úhradou splátky inkasní služby ve výši 4,16 Kč a zohledňuje platbu žalovaného ve výši 10 Kč. V doplnění žaloby ze dne 24. 10. 2019, učiněném na výzvu soudu ve vztahu k tomu, jakým způsobem žalobkyně při uzavírání smlouvy posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, uvedla, že postupovala v souladu se zákonnými i smluvními ustanoveními, kdy při posuzování bonity dlužníka učinila všechny nezbytné kroky, které v těchto případech lze rozumně očekávat. Žalobkyně posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet pravidelné splátky spotřebitelského úvěru dle podepsaného Dotazníku o posouzení bonity žalovaného, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně si pro účely úvěrové smlouvy a posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalované) vyžádala od spotřebitele následující dokumenty: oboustrannou kopii občanského průkazu, doklad o příjmech a výpis z bankovního účtu spotřebitele. Dále posoudila schopnost spotřebitele splácet podle výpisu z insolvenčního rejstříku, výpisu z centrální evidence exekucí výpisu z databáze neplatných dokladů. Žalobkyně má za to, že ke dni poskytnutí úvěru neexistovala důvodná pochybnost, že dlužník – žalovaný nebude úvěr splácet.
2. Žalovaný se k žalobě na výzvu soudu písemně nevyjádřil, k jednání nařízenému na 6. 5. 2021 se bez omluvy nedostavil, stejně jako žalobkyně, která však svoji neúčast u jednání řádně omluvila a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti. Lhůta k přípravě jednání byla přitom u obou stran sporu zachována, proto soud v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti stran.
3. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, z nichž zjistil: Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo ze dne 23. 1. 2019, včetně příloh, z žádosti o zřízení inkasní služby a z žádosti o doplňkovou službu podpora, je v řízení prokázáno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč, z čehož částka 5 577 Kč měla být vyplacena na účet žalovaného č. bankovní účet, částka 4 000 Kč měla být započtena na náklady žalobkyně v souvislosti s poskytnutím úvěru a částka 10 423 Kč měla být použita na úhradu předchozího závazku žalovaného u žalobkyně. Článek II. smlouvy obsahuje posouzení úvěryschopnosti žalovaného, prohlášení žalovaného o jeho oprávněnosti a schopnosti plnit závazky ze smlouvy, dále prohlášení žalobkyně o posouzení úvěryschopnosti žalovaného na základě uvedených prohlášení žalovaného a jím předané dokumentace, informací z databází a jiných zdrojů, a to výpisu z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, obchodního rejstříku zaměstnavatele žalovaného a občanského průkazu. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 72 měsíců a celková částka úvěru byla splatná ke dni 15. 1. 2025. Úroková sazba činila 23 % ročně a RPSN 38,64 %. V bodě 4.9 smlouvy se žalovaný zavázal splatit poskytnutý úvěr ve výši 20 000 Kč a úrok ve výši 17 041 Kč, tj. celkem částku ve výši 37 041 Kč. Podle bodu 5.5 smlouvy žalobkyně je oprávněna zesplatnit jistinu úvěru, pokud žalovaný ani po dvou upomínkách neuhradí celou dlužnou částku. Pro tento případ byla sjednána jednorázová smluvní pokuta ve výši 50 % zůstatku jistiny. V článku VII. smlouvy byly dohodnuty nepovinné doplňkové služby, a to doplňková inkasní služba a doplňková služba PODPORA s tím, že jejich podmínky jsou upraveny samostatnými smlouvami o inkasní službě a o doplňkové službě PODPORA. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly její přílohy, a to příloha číslo 1 – vzorec pro výpočet roční procentní sazby nákladů, příloha číslo 2 – formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, příloha číslo 3 – evropský standartizovaný informační přehled, příloha číslo 4 – tabulka umořování, příloha číslo 5 – smlouva o inkasní službě, příloha číslo 6 – dotazník k posouzení úvěryschopnosti spotřebitele a příloha číslo 7 – smlouva o zřízení doplňkové služby PODPORA, přičemž smlouva o inkasní službě a smlouva o zřízení doplňkové služby PODPORA byly uzavřeny na žádost žalovaného. Ve smlouvě o inkasní službě žalovaný prohlásil, že má zřízen bankovní účet č. bankovní účet a souhlasil s inkasem z tohoto účtu. Žalovaný se zavázal zaplatit poskytovateli (žalobkyni) za výkon inkasní služby po dobu trvání úvěru částku ve výši celkem 7 488 Kč v měsíčních splátkách po 104 Kč, přičemž tato částka měla být hrazena současně s měsíční splátkou úvěru. Současně bylo dohodnuto pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru, že poskytovatel má nárok na úhradu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z výše dlužné částky do zaplacení. Smlouva o inkasu byla uzavřena na dobu platnosti smlouvy o úvěru. Podle smlouvy o zřízení doplňkové služby PODPORA žalovaný měl možnost využít tří služeb – možnost odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, dále možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců nad rámec v článku V. odst. 5.13 smlouvy o úvěru v případě úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a dále možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců nad rámec článku V. odst. 5.13 smlouvy o úvěru v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. V souvislosti s touto doplňkovou službou se žalovaný zavázal platit žalobkyni 69 Kč měsíčně za službu odkladu 3 splátek úvěru ročně, 89 Kč měsíčně za možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a 89 Kč měsíčně v případě přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání, tj. celkem 247 Kč měsíčně. Doplňková služba PODPORA byla sjednána na dobu platnosti smlouvy o úvěru. Součástí smlouvy o úvěru byl sazebník odměn za bankovní služby. Z detailu pohybu – bezhotovostní příjem na účtu žalobkyně č. bankovní účet, je dále zjištěno, že dne 25. 1. 2019 odešla z tohoto účtu na účet žalovaného částka 5 577 Kč, ze stejného účtu pak byla téhož dne poukázána částka 10 423 Kč na účet číslo částka. Dopisem žalobkyně ze dne 20. 4. 2019, včetně kopie poštovního podacího archu, je v řízení dále prokázáno, že žalovaný byl upomenut k úhradě splátky splatné dne 15. 4. 2019 v celkové výši 865 Kč a současně byl upozorněn, že je povinen uhradit náklady na tuto upomínku ve výši 300 Kč. Stejně tak dopisem žalobkyně ze dne 5. 5. 2019, včetně kopie poštovního podacího archu, je v řízení také prokázáno, že žalovaný byl opakovaně upomenut k úhradě splátky splatné dne 15. 4. 2019 v celkové výši 865 Kč a současně byl upozorněn, že je povinen uhradit náklady na první upomínku ve výši 300 Kč a na tuto upomínku ve výši 500 Kč podle článku 5.4 smlouvy o úvěru. Dopisem právního zástupce žalobkyně, včetně kopie poštovního podacího archu ze dne 21. 5. 2019, je pak prokázáno, že tento oznámil žalovanému zesplatnění pohledávky z úvěrové smlouvy v celkové výši 71 301,07 Kč (z toho jistina 19 735,23 Kč, zbylá část úroků 16 277,12 Kč, zbylá část inkasní služby 7 280 Kč, zbylá část doplňkové služby PODPORA – podpora odklad 4 830 Kč, podpora - nemoc 6 230 Kč, podpora - práce 6 230 Kč, náklady za upomínky v celkové výši 800 Kč, smluvní pokuta za prodlení úvěru 46,94 Kč, smluvní úroky za prodlení inkasní služby 4,16 Kč a smluvní pokuta podle článku V. bod 5.5 smlouvy 9 867,61 Kč); žalovaný byl vyzván k úhradě tohoto dluhu do 14 dnů od vystavení dopisu žalobkyně. Znaleckým posudkem číslo vypracovaným dne 7. 5. 2018 znalcem z oboru ekonomika, titul jméno příjmení, za účelem posouzení podmínek žalobkyně při poskytování spotřebitelských úvěrů, je v řízení prokázáno, že úroková sazba i sazba RPSN, jak je nabízí žalobkyně u spotřebitelských úvěrů. Odpovídá situaci na trhu dalších nebankovních společností a v některých případech i bankovních domů, dobrovolné doplňkové služby jsou pro klienty spíše pozitivní a co do ceny i podmínek použití na trhu obvyklé, sankční ujednání jsou na tuzemském trhu obvyklá a zároveň přiměřená ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, žalobkyně posuzuje úvěruschopnost klienta řádně a obezřetně, v určitém ohledu i mírně nad rámec zákona. Výpisem z insolvenčního rejstříku ze dne 18. 1. 2019, výpisem z centrální evidence exekucí ze dne 18. 1. 2019, výpisem z databáze neplatných dokladů ohledně žalovaného, kopií občanského průkazu žalovaného, jakož i výpisem z bankovního účtu žalovaného vedené u právnická osoba pod č. bankovní účet za období od 1. 12. 2018 do 31. 12. 2018, je dále prokázáno, že žalobkyně si před poskytnutím úvěru žalovanému ověřila, že tento neprochází ani nikdy neprocházel insolvencí, na jeho jméno není veden žádný neplatný osobní doklad, přitom pravidelně mu je na jeho účet vyplácená mzda ze strany jeho zaměstnavatele – označení zaměstnavatele anonymizováno ve výši cca 30 000 Kč měsíčně, počáteční zůstatek na účtu činil - 5 486,77 Kč, konečný zůstatek pak 1 560 Kč. Dotazníkem ke smlouvě o úvěru je pak prokázáno, že žalovaný uvedl ke svým osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, pracuje ve anonymizována dvě slova s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 30 372 Kč, jiný příjem nemá, jeho pravidelné měsíční činí 2 000 Kč na bydlení a dále 1 055 Kč, 1 191 Kč, 1 155 Kč a 1 327 Kč na splátky dalších úvěrů.
4. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
5. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo se žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 25. 1. 2019 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaný převzal a současně se zavázal vrátit bance celkem částku 37 041 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 17 041 Kč jako kapitalizované úroky, a to formou 72 měsíčních splátek po 514 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 15. 1. 2025; současně se strany dohodly na doplňkových službách, a to inkasní službě a službě podpora; ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 38,64 %; přičemž strany si ve smlouvě sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ; při sjednávání smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měl žalovaný být svobodný, neměl mít žádnou vyživovací povinnost, měl pracovat s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši cca 30 000 Kč a jeho jedinými náklady měly být náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč měsíčně a náklady na splátky dalších půjček; přičemž žalobkyně při uzavírání smlouvy měla k dispozici pouze výpis z bankovního účtu žalovaného za číslo. Žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnil řádně, když uhradil podle tvrzení žalobkyně toliko částku 1 730 Kč.
6. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měla mít při uzavírání smluv k dispozici pouze výpis z jeho bankovního účtu za jeden kalendářní měsíc bezprostředně předcházející uzavření smlouvy. Soud má přitom za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo v daném případě dostatečné a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že žalovaný v době uzavírání smlouvy měl mít měsíční náklady na bydlení toliko 2 000 Kč, ačkoliv měl bydlet sám, přitom taková tvrzená částka nevyplývá ani z jeho bankovního výpisu a s ohledem na výši běžných nájmů se jeví jako zcela podhodnocená. Navíc dle bankovního účtu žalovaný měl nakládat se svými finančními prostředky tak, že byť měl pravidelný příjem, na bankovním účtu činil byl zůstatek debetní, resp. blízký nule, nebyly prověřovány žalovaným tvrzené splátky dalších půjček, jeho platební morálka ve vztahu k těmto půjčkám, když ani tyto splátky půjček jednoznačně nevyplývaly z předloženého výpisu z účtu. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
12. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalobkyně poskytla žalovanému celkem částku 20 000 Kč, přičemž tento vrátil žalobkyni částku 1 730 Kč a dosud tedy žalovaný dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 18 270 Kč (20 000 Kč – 1 730 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby je žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 23. 11. 2020. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 21. 5. 2019, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 24. 5. 2019. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 4. 6. 2019. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 5. 6. 2019 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 %, která odpovídá vládnímu nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
13. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 18 270 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 71 239,96 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ), že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.