Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
110 C 57/2020-86
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 16 656 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 4 758,24 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 11 313,76 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky ve výši 584,32 Kč a úroku ve výši 89,99 % ročně z částky 10 980,10 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 36 576 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 4 758,24 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení. II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 11 313,76 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky ve výši 584,32 Kč a úroku ve výši 89,99 % ročně z částky 10 980,10 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 36 576 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 16.12.2020 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 16 656 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že jako společnost s povolením obec národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry uzavřela se žalovaným dne 23.7.2019 úvěrovou smlouvu číslo na základě které poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalobkyně vyplatila žalovanému úvěr dne 23.7.2019, a to na jeho účet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s efektivní úrokovou sazbou 138,16 % ročně, a to ve 30 měsíčních splátkách po 1 016 Kč, počínaje srpnem 2019. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovanému ověřila jeho schopnost úvěr splácet, a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI a dále vnitřním skóringem – hodnocením klienta. Žalobkyně prověřila žalovaného v insolvenčním rejstříku a dále zjistila, že doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 24.5.2020 s tím, že do tohoto dne žalovaný uhradil pouze 8 splátek ve výši celkem 7 241,76 Kč. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení částky ve výši 16 656 Kč představující dlužnou jistinu 10 980,18 Kč a dlužný obchodní úrok do zesplatnění ve výši 2 296,18 Kč, a dále částku ve výši 1 996 Kč sestávající ze čtyř smluvních pokut ve výši á 499 Kč za prodlení s úhradou splátky č. 5 - 8 po dobu delší 30 dní. Žalobkyně rovněž požadovala uhradit částku 800 Kč, sestávající z částky 4 x 200 Kč za každou ze splátek č. 5 - 8, s níž se žalovaný ocitl v prodlení po dobu delší 15 dní. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z částky 13 276,28 Kč toliko od 1.11.2020 do 14.12.2020 v kapitalizované výši 584,32 Kč (vzhledem k pandemii Covid-19 nevzniklo v období od 1.5.2020 do 31.10.2020 právo na platby spojené s prodlením) a obchodního úroku z nesplacené jistiny, tj. z částky 10 980,10 Kč ode dne 26.5.2020, avšak maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 36 576 Kč. Žalobkyně požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení běžící od 1.11.2020 do zaplacení z částky 16 072 Kč (tj. z jistiny, obchodního úroku naběhlého do dne zesplatnění, smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením). Žalobkyně zaslala žalovanému před podáním žaloby výzvu k dobrovolnému plnění, žalovaný na ni však nereagoval.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žaloba spolu s předvoláním k jednání ve věci byla žalovanému doručena do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro něj byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb) dne 31.5.2021. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ustanovení § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů. Soud proto jednal podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.
4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.
5. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobkyně má oprávnění poskytovat spotřebitelské úvěry.
6. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru číslo prohlášení klientů spolu s kopií občanského průkazu soud zjistil, že žalovaný podepsal tento návrh dne 23. 7. 2019, a požádal jím o poskytnutí úvěru ve výši 12 000 Kč, s tím, že se zavázal žalobkyni vrátit částku 30 480 Kč v 18 měsíčních splátkách po 1 016 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy, a to zčásti B), bod 1 dále vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalovaném doklady a informace nezbytné pro posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně byla oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným a další zjištění, které bude považovat za nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, k čemuž jí žalovaný podpisem smlouvy výslovně zmocnil. Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byl žalovanému poskytnut i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (viz Předsmluvní formulář z 23.7.2019).
7. Z hodnocení klienta, tj. z údajů sdělených dne 23.7.2019 žalovaným žalobkyni pro účely posouzení jeho úvěruschopnosti, má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v obecním bytě a pobírá invalidní důchod ve výši 6 554 Kč měsíčně. Výdaje v celkové výši 4 710 Kč sestávaly ze životního minima ve výši 3 410 Kč a nákladů na bydlení ve výši 1 300 Kč. S uvedenou rezervou ve výši 500 Kč měl žalovaný k dispozici částku 1 344 Kč.
8. Z přípisu České správy sociálního zabezpečení, obec a číslo ze dne 19.7.2019 bylo zjištěno, že žalovanému náleží invalidní důchod v měsíční výši 6 554 Kč.
9. Z výpisu záznamů z registru SOLUS má soud za prokázané, že žalobkyně provedla šetření v uvedené databázi s negativním výsledkem.
10. Návrh smlouvy byl ze strany žalobkyně akceptován, jak je zřejmé z oznámení o schválení úvěru ze dne 24.7.2019, dodejky a splátkového kalendáře. Žalobkyně proto odeslala na účet žalovaného částku ve výši 12 000 Kč, což potvrzuje doklad o vyplacení úvěru ze dne 23. 7. 2019.
11. Z karty klienta má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalovanému, a že na této kartě mimo jiné vedla záznamy o provedených platbách žalovaného na úvěr. Z evidence pak vyplývá, že žalovaný uhradil dne 21.8.2019 částku 1 016 Kč, dne 23.9.2019 částku 1 016 Kč, dne 1.11.2019 částku 1 216 Kč, dne 25.11.2019 částku 816 Kč, dne 30.1.2020 částku 700 Kč, dne 5.2.2020 částku 477,76 Kč, dne 20.2.2020 částku 1 000 Kč a dne 25.3.2020 částku 1 000 Kč, na poskytnutý úvěr celkem uhradil částku 7 241,76 Kč.
12. Z výzev k zaplacení ze dne 20.1.2020, 18.2.2020, 20.3.2020 a 20.4.2020 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za výzvu k úhradě dlužných splátek.
13. Z oznámení ze dne 24.5.2020 vyplývá, že žalobkyně odeslala žalovanému oznámení o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě celého dluhu ve výši 16 072 Kč. Odeslání výzvy žalobkyně doložila kopií dodejky.
14. Z předžalobní výzvy ze dne 25.11.2020 ve spojení s podacím archem ze dne 26.11.2020 má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalovanému předžalobní výzvu a oznámila mu, že ke dni 24.5.2020 došlo k zesplatnění celého úvěru. žalobkyně současně vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení jeho závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru.
15. Soud pro nadbytečnost zamítl návrh na provedení veškerých dalších důkazů, zejména vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek.
16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o.z. “), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
17. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
21. Podle § 1968 věta prvá o.z. , podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z. , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění.
22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 4 758,24 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně byla povinna, jako subjekt nadaný zvláštním povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet.
23. Žalovaný k posouzení své úvěruschopnosti předložil žalobkyni potvrzení České správy sociálního zabezpečení a dílčí výpis z bankovního účtu, přičemž z těchto důkazů vyplývá, že jeho průměrný měsíční příjem činil pouze invalidní důchod ve výši 6 554 Kč. Žádný další příjem žalovaného nebyl žalobkyní tvrzen ani doložen. Jestliže splátka úvěru činila 1 016 Kč a celkové výdaje žalovaného měly podle hodnocení klienta činit 4 710 Kč, pak je zřejmé, že žalovaný neměl dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru. Žalobkyně, přestože jí tyto skutečnosti musely být zřejmé, se jimi řádně nezabývala. Nad to se žalobkyně pouze spokojila s tvrzením žalovaného, že je svobodný, bydlí v obecním bytě a jeho náklady na bydlení činí 1 300 Kč, a tyto skutečnosti si nijak neověřovala. Soud má pochybnosti o tom, že by v této částce byly zahrnuty rovněž náklady na spotřebu elektrické energie, případně plynu a spotřebu vody, přičemž žalobkyně tyto údaje od žalovaného zjevně nepožadovala, přestože podle článku B) smlouvy tak měla možnost učinit, resp. si ji sama vyhradila. Rovněž s ohledem na invaliditu žalovaného měla žalobkyně řádně prověřit jeho skutečné výdaje, které s jistou pravděpodobností zahrnují náklady na léky. Přestože podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným k posouzení jeho úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovaným zmocněna, žalobkyně výdaje uvedené žalovaným žádným způsoben neověřovala a dále nezkoumala.
24. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že„ poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková“ ...„ Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
25. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, přestože si pro případ nejistoty o úvěruschopnosti žalovaného v zásadě vyhradila právo mu úvěr neposkytnout. Za této situace dospěl soud k závěru, že úvěrová smlouva je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 o.z. neplatná. Žalobkyně pak i přes písemnou výzvu soudu ohledně prokázání dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v tomto směru nic nedoplnila.
26. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z. , neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019 - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
27. Vzhledem k tomu, že však žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet částku ve výši 12 000 Kč, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vrátit ve smyslu § 2991 o.z. Protože však žalovaný uhradil žalobkyni částku 7 241,76 Kč, odečetl soud tuto částku od částky 12 000 Kč, činí zbývající dluh žalovaného 4 758,24 Kč. Z tohoto důvodu přiznal soud žalobkyni nárok na tuto částku, a to spolu s úrokem z prodlení z této částky podle § 1970 o.z. ve výši podle dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , a to ode dne 1.11.2020 do zaplacení jak žalobkyně požadovala, a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku). Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.
28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , když žalovanému, který byl ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).