Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
7 C 14/2021-30
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 11 630 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 230 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 400 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 998,65 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 673,31 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 956,52 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 8 956,52 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 230 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 400 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 998,65 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 673,31 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 956,52 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 8 956,52 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 25. 9. 2020 se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 11 630 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovanou nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené dne 23. 7. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení anonymizována dvě slova – dále též jen„ anonymizováno“) jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem. Na základě této smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit FCI spolu s jistinou úvěru také kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč, poplatek ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek částku 4 000 Kč. Celkovou dlužnou částku měla žalovaná uhradit formou 58 týdenních splátek ve výši 300 Kč. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradila dne 9. 10. 2018. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 23,72% ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradila žalovaná na svůj dluh celkem částku 5 770 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, uzavřené mezi anonymizováno a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávek ze shora specifikované smlouvy o spotřebitelském úvěru na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 29. 11. 2019.
2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 13. 3. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně příjmení splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované. FCI ověřila majetkovou situaci žalované z dokladu o přiznání mateřské/rodičovské a dále též lustrací žalované v insolvenčním rejstříku (dále též jen„ ISIR“), kde ověřila, že proti žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná tehdy uvedla, že má pravidelný příjem z podpory v mateřství ve výši 6 111 Kč a dále příjem od manžela ve výši 13 062 Kč a nemá půjčku ani u právní předchůdkyně žalobkyně, ani u jiné společnosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti žalované pak zajistil skóringový model informačního systému FCI. Žalobkyně dále upozornila na ust. § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. , resp. na relativní neplatnost smlouvy při nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele.
3. K jednání nařízenému na 16. 6. 2021 se bez omluvy nedostavila žalovaná, právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. K žádosti právního zástupce žalobkyně ohledně odročení jednání, pokud soud nebude mít za dostatečná a prokázaná tvrzení žalobkyně, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř. “). Nadto soud již jednou žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů vyzval.
4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:
5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 7. 2017 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi anonymizováno jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou k podpisu smlouvy, v níž se anonymizováno zavázala poskytnout žalované v hotovosti spotřebitelský úvěr v celkové výši 10 000 Kč, a to za úrok ve výši 1 400 Kč, poplatek ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Žalovaná byla podle smlouvy povinna splácet celkovou částku 17 400 Kč v 58 pravidelných týdenních splátkách ve výši 300 Kč. Žalovaná pak na svůj dluh již dle tvrzení žalobkyně zaplatila 5 770 Kč.
6. Přípisem anonymizováno ze dne 29. 11. 2019 byla žalovaná informována o výši dlužné částky ze shora uvedené smlouvy (v celkové výši 13 630 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 29. 11. 2019. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky anonymizováno za žalovanou. Žalovaná byla současně vyzvána k úhradě pohledávky ve lhůtě 10ti dnů od doručení této výzvy. Dne 1. 5. 2020 pak žalobkyně žalované zaslala předžalobní výzvu k plnění ze dne 30. 4. 2021.
7. Ze zákaznické karty žalované datované ke dni 23. 7. 2017 soud zjistil, že tato listin listina obsahuje osobní údaje žalované včetně čísla jejího občanského průkazu, označení druhu bydlení (nájemník), údaj o tom, že žalovaná má 2 nezaopatřené děti, je vdaná a bez vzdělání. Žalovaná dále uvedla, že nemá žádnou půjčku ani úvěr. Dále uvedla, že je na mateřské dovolené, její čistý měsíční příjem činí 6 111 Kč a příjem manžela činí 13 062 Kč čistého měsíčně. Měsíční výdaje na bydlení uvedla ve výši 3 500 Kč měsíčně a osobní výdaje ve výši 10 000 Kč. Žalovaná předložila k ověření svých tvrzení výplatní pásky a doklad o přiznání mateřské.
8. Z výplatních pásek manžela žalované vyplývá, že jeho čistý příjem činil za měsíc leden 2017 11 137 Kč a za měsíc květen 2017 činil 13 062 Kč.
9. Z oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory vyplývá, že žalované byl od 24. 11. 2015 přiznán rodičovský příspěvek ve výši 6 111 Kč.
10. Z nájemní smlouvy na dobu určitou do 31. 12. 2015 žalobkyně soudu předložila pouze 1. stranu, z níž není patrná výše nájemného.
11. Z lustrace žalované v systému ISAS zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalované bylo vedeno exekuční řízení pod sp. zn. 13 EXE 887/2015 a dále pod sp. zn. 15 EXE 2866/2017 .
12. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012 , občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.
13. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
17. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
18. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
19. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.
20. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
21. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (FCI) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 10 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
23. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (FCI) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalované do karty zákazníka. Tyto byly podloženy výplatními páskami manžela žalované, výměrem rodičovského příspěvku a nájemní smlouvou, která však nebyla předložena celá a nebylo možné z ní zjistit výši nájemného. Soudu nebyl předložen doklad o tvrzené lustraci žalované v ISIR. Stejně tak žalobkyně netvrdila, že by FCI zjišťovala z veřejně dostupných registrů dlužníků (např. SOLUS nebo z Centrální evidence exekucí), zda žalovaná řádně hradí svoje závazky u jiných věřitelů. Nadto bylo lustrací žalované v evidenci zdejší soudu zjištěno, že již v roce 2015 proti ní bylo vedeno exekuční řízení a další exekuční řízení proti její osobě bylo zahájeno v roce 2017. Za této situace dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, jak jí ukládají výše citovaná zákonná ustanovení. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 7. 2017 neplatná.
24. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
25. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaná na smlouvu o úvěru již uhradila částku 5 770 Kč; proto je povinna zaplatit žalobkyni zbylých 4 230 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
26. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až po té, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v oznámení FCI o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, a to ve lhůtě do 10 dní od jeho doručení. Toto oznámení bylo žalované podle podacího lístku odesláno dne v pátek 13. 12. 2019. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalované třetí pracovní den po odeslání, tedy ve středu 18. 12. 2019, kdy započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení. Tato uplynula dne 31. 12. 2019. Ode dne 1. 1. 2020 je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 4 230 Kč.
27. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 4 230 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 29. 12. 2019 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
28. Ve zbylém rozsahu, tedy co do zbytku požadované jistiny, poplatků, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
29. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byla žalovaná, která však byla po celou dobu řízení nečinná a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.