Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
7 C 11/2021-29
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 7 020 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 100 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 1 100 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, a to ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 920 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 907,26 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 413,16 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 099,25 Kč od 10. 3. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,66 % ročně z částky 6 099,25 Kč od 10. 3. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 100 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 1 100 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, a to ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 920 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 907,26 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 413,16 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 099,25 Kč od 10. 3. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,66 % ročně z částky 6 099,25 Kč od 10. 3. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu :
1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 7 020 Kč s příslušenstvím v podobě zčásti kapitalizovaného smluvního úroku a zčásti kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené dne 5. 6. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení anonymizována dvě slova) a žalovanou. Žalovaná dosud žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradila celkem částku 6 900 Kč.
2. Soud usnesením ze dne 3. 3. 2021, č. j. 7 C 11/2021 -10, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké konkrétní informace byly získány o schopnosti žalované splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, jinak může být se svojí žalobou neúspěšná.
3. Podáním ze dne 13. 3. 2021 doplnila žalobkyně svá tvrzení v tom směru, že schopnost žalované splácet úvěr ověřovala její právní předchůdkyně, přičemž vycházela z údajů poskytnutých samotnou žalovanou v kartě zákazníka. Uvedla, že žalovaná v době podání žádosti o úvěr měla stálý příjem ze starobního důchodu ve výši 6 950 Kč, další příjem ve výši 3 000 Kč a neměla jinou půjčku u její právní předchůdkyně ani u jiné společnosti. Současně si v insolvenčním rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalobkyně dále soud upozornila na ust. § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterého je neplatnost smlouvy v případě neprokázání prověření úvěruschopnosti spotřebitele pouze relativní.
4. K jednání se nedostavil žádný z účastníků a soud proto za splnění podmínek ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř. “) věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení.
5. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 5. 6. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 8 000 Kč za úrok ve výši 1 120 Kč. Dále byl ve smlouvě sjednán poplatek ve výši 1 600 Kč a odměna za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč. Žalovaná se zavázala celkovou dlužnou částku ve výši 13 920 Kč uhradit formou 58 týdenních splátek po částka. Ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaná žije sama v nájmu. Její měsíční příjem činil 6 950 Kč z důchodu a 3 000 Kč z blíže neupřesněného zdroje. Měsíční výdaje na bydlení žalované činily dle zákaznické karty 1 150 Kč, osobní výdaje 5 000 Kč. Žalovaná neuvedla, že by splácela nějakou půjčku ani úvěr. K ověření uvedených údajů předložila žalovaná výplatní pásky, složenky – příjmy a doklad o výměře důchodu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. Žalované bylo zasláno oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva.
6. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75 , § 84 odst. 2 , § 86 , § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“).
7. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení anonymizována dvě slova) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 8 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
8. Pokud se jedná o námitku žalobkyně ve vztahu k povinnosti uchovávat dokumenty, které spotřebitel předkládá při uzavírání smlouvy, kdy žalobkyně argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020 -97, pak je třeba uvést, že jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona 145/2010 Sb. , který však v této věci není aplikován, neboť od 1. 12. 2016 platil již nový zákon o spotřebitelském úvěru, a to zákon č. 257/2016 Sb. , který v ust. § 78 odst. 1 , odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat po dobu 5 let.
9. V právě souzeném případě žalobkyně netvrdila, resp. neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila soudu pouze kartu zákazníka, z níž je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně neměla dostatek dokladů k ověření tvrzených majetkových poměrů žalované (zejm. nájemní smlouvu) a vycházela tak především z jejích tvrzení. Soudu přitom není zřejmé, proč žalobkyně neprovedla alespoň lustraci žalované ve veřejně dostupných registrech dlužníků (např. SOLUS nebo CEE), resp. toto netvrdila a nepředložila o tom soudu žádný doklad. Tvrzenou lustraci v ISIR žalobkyně nijak nedoložila. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně byla soudem vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, považoval soud za nadbytečné nařizovat ve věci jednání, když má za to, že pokud by žalobkyně měla nějaké další důkazy k dispozici, předložila by je soudu jako přílohu k doplnění žaloby. Soud proto rozhodl ve věci bez nařízení jednání. Dospěl přitom k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost Fa anonymizována dvě slova) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 6. 2017 neplatná a žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalované právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
10. Ze žalobních tvrzení přitom vyplývá, že žalovaná žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradila částku 6 900 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 1 100 Kč, která představuje rozdíl mezi jistinou ve výši 8 000 Kč a částkou 6 900 Kč, kterou žalovaná již uhradila. Ve vztahu k částce 1 100 Kč má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
11. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až po té, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, odeslaném dne 13. 12. 2019, a to ve lhůtě do 10 dnů od jeho doručení. Z pravidelného chodu věcí je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalované nejdříve dne 18. 12. 2019, kdy započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení, která skončila dne 31. 12. 2019. Ode dne 1. 1. 2020 je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.
12. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 1 100 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 1. 1. 2020 v prodloužené lhůtě 2 měsíců od právní moci rozsudku s ohledem na skutečnost, že žalovaná je důchodkyně a splácí další závazky.
13. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
14. O nákladech řízení rozhodoval soud dle ust. § 142 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád s tím, že náklady řízení nepřiznal žádnému z jeho účastníků, když ve věci byla úspěšnější žalovaná, neboť ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.