Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 201/2020-71
Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Martinem Masárem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 57 055 Kč s přísl.
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 740 Kč od 21. 12. 2019 do 16. 1. 2020 a z částky 25 240 Kč od 17. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 006 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 006 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, dále částku 11 809,15 Kč, a úrok ve výši 82,76 % ročně z částky 38 087,51 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 114 840 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 740 Kč od 21. 12. 2019 do 16. 1. 2020 a z částky 25 240 Kč od 17. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 006 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 006 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, dále částku 11 809,15 Kč, a úrok ve výši 82,76 % ročně z částky 38 087,51 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 114 840 Kč, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 45 246 Kč s příslušenstvím, spočívajícím v zákonném úroku z prodlení od 21. 12. 2019 do zaplacení a dále ve smluvním úroku ve výši 82,76 % ročně z částky 38 087,51 Kč (odpovídající dlužné jistině) od 21. 12. 2019 do zaplacení (max. však do částky 114 840 Kč) a dále přiznání smluvní pokuty ve výši 11 809,15 Kč. Uvedla, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 14. 2. 2019 smlouvu o úvěru číslo (dále jen Smlouva), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v 30 měsíčních splátkách po 3 190 Kč, tedy s efektivním úrokem ve výši 122,62 % ročně. Žalovaný úvěr nejprve splácel, kdy žalobkyni uhradil 4 splátky á 3 190 Kč, a později ještě 4 splátky á 500 Kč, celkem 14 760 Kč. Následně se ocitl u splátek č. 8 a 9 v prodlení o délce 30 dnů, a posléze se ocitla v prodlení o délce více než 65 dnů, a proto došlo ke dni 19. 12. 2019 k zesplatnění celého úvěru. Částka ve výši 38 087,51 Kč odpovídá aktuální dlužné jistině úvěru. V souladu s čl. 6 smlouvy o úvěru požaduje žalobce smluvní pokutu ve výši 998 Kč, za prodlení s platbou 2 splátek úvěru a dle čl. 6 smlouvy smluvní náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč. Žalobce dále požaduje i smluvní pokutu za prodlení žalovaného ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od 21. 12. 2019 do data vyhotovení žaloby v kapitalizované výši 11 809,51 Kč Smluvní úrok v nominální výši 82,76 % ročně (odpovídající efektivní úrokové sazbě 122,62 % ročně) byl sjednán přímo ve smlouvě, a žalobkyně jej požaduje z částky původní dlužné jistiny úvěru.
2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil pouze v tom smyslu, že nemá k dispozici finanční prostředky k úhradě žalované částky, že úvěr zpočátku splácel, poté ovšem přišel o práci a mohl splácet pouze 500 Kč měsíčně, žalobce mu však sdělil, že tato výše splátky je nedostatečná a budou jej žalovat. Žalovaný poukazoval na své zdravotní znevýhodnění s tím, že v krátké době očekává další operaci a s ohledem na svou nemajetnost a absenci jakýchkoli příjmů žádá o možnost splátek ve výši 500 Kč měsíčně. Bydlí u rodičů, kteří jsou však také v insolvenci a nemohou mu více pomoci
3. Z návrhu smlouvy o úvěru číslo ze dne 14. 2. 2019, oznámení o schválení úvěru ze dne 18. 2. 2019, splátkového kalendáře ze dne 18. 2. 2019 a dodejky z 19. 2. 2019 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla dne 15. 2. 2019 žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet úvěr s dohodnutým úrokem ve výši 122,62 % ročně dle podmínek ve smlouvě sjednaných v 30 měsíčních splátkách po 3 190 Kč. Z hodnocení klienta (žalovaného) soud zjistil, že žalovaný částečně uvedl svou finanční situaci, a to příjem ze zaměstnání ve výši 14 200 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalovaného uvedl zprostředkovatel úvěru ve výši 3 410 Kč (životní minimum na osobu), výdaje na dítě 2 000 Kč, výdaje na bydlení 1 200 Kč a ostatní výdaje 497 Kč. Dále žalovaný uvedl, že je ženatý, ale žije sám, má základní vzdělání a bydlí u rodičů. Byla předložena pracovní smlouva žalovaného, mzdové lístky a výpisy z účtu dokladující příjem žalovaného 13 637 Kč až 15 267 Kč čistého měsíčně. Nebylo doloženo inkaso ani žádné doklady týkající se životních nákladů žalovaného, přesto za žalobkyni byl úvěr schválen - doporučen. Z předsmluvního formuláře soud zjistil, že žalovaný podepsal tento formulář, který obsahuje podmínky smlouvy o úvěr, včetně uvedení výše splátek, úrokové sazby, celkovou částku, kterou musí splatit (95 700 Kč) a následky prodlení se splátkami. Ze skóringu žalobkyně soud zjistil, že CBS skóre žalovaného bylo 405 – nízké body, střední riziko). Z dokladu o vyplacení úvěru bylo prokázáno, že na účet uvedený žalovanou ve smlouvě o úvěru byla vyplacena částka ve výši 40 000 Kč. Z výpisu záznamů SOLUS nebylo zjištěno ničeho. Z karty klienta byly zjištěny úhrady a prodlení žalované v souladu se žalobními tvrzeními žalobkyně. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 26. 8. 2020 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě žalovaného dluhu. Z podacího archu ze dne 27. 8. 2020 soud zjistil, že žalovanému byla zaslána tohoto dne zásilka. Z výzev k zaplacení a oznámení zesplatnění ze dne 15. 11. 2019, 16. 12. 2019 a 19. 12. 2019 soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovaného na zesplatnění dluhu, tento zesplatnila k 19. 12. 2019 a vyzvala jej k zaplacení.
4. Soud má tedy za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 19. 2. 2019 (doručením akceptace žalovanému) smlouva o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splácet v 30 měsíčních splátkách á 3 190 Kč měsíčně. Úroková sazba úvěru byla sjednána jako pevná ve výši 122,62 % ročně. Žalovaný přestal řádně a včas platit splátky a žalobkyně úvěr zesplatnila a uplatnila za žalovaným smluvní pokuty za prodlení, které vyjmenovává ve svém tvrzení. Žalovaný při žádosti o úvěr uvedl své příjmy, které doložil. Výdaje žalovaného nebyly zkoumány ani dokládány.
5. K výzvě soudu podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “), žalobkyně netvrdila a neprokázala zkoumání výdajů žalovaného, bez nichž nelze posoudit schopnost žalované splácet poskytovaný úvěr. Žalobkyně poukazovala na to, že nemá reálně možnost výdaje žalované posoudit, a je zcela závislý na tvrzeních žalované.
6. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ NOZ“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
7. Podle § 2395 NOZ se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 580 odst. 1 NOZ je nepatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
12. Podle § 2991 odst. 1 NOZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
13. Podle § 1970 NOZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , stanoví výši úroku z prodlení.
14. Soud se z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
15. Žalobkyně dle soudu neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet žalovaný úvěr ve výši 40 000 Kč s RPSN 122,62 %. Žalobkyně k výzvě soudu ohledně unesení břemene tvrzení o platnosti uzavřené smlouvy podle zákona o spotřebitelském úvěru, sdělila, že zkoumala schopnost žalovaného splácet, kdy byly zjištěny volné zdroje ve výši 6 093 Kč při doloženém příjmu cca 14 200 Kč a poukázala na skutečnost, že žalovaného prověřila v databázi SOLUS. Soud neshledal postup žalobkyně dostačujícím, neboť zjištění, že žalovaný doložil příjem, avšak již žádným způsobem netvrdil ani nedoložil výdaje a žalobkyně se spokojila s tvrzením zprostředkovatele úvěru o (podezřele nízkém) výdaji na bydlení ve výši 1 200 Kč, výdaji na dítě 2 000 Kč, životním minimu jako nákladech a částce 497 Kč jako ostatními výdaji žalovaného, což nemohlo postačovat k závěru o„ volných zdrojích ve výši 6 093 Kč“. Právě naopak, při hodnocení situace žalovaného s takto nízkým příjmem, měla být žalobkyně obezřetná a vyžádat si prokázání životních výdajů vč. nájemného a inkasa na bydlení, či výpisu z běžného účtu k výši obvyklých životních nákladů, a přistoupit k poskytnutí úvěru až v případě tohoto doložení. Žalobkyně však nepřistoupila ani k vyžádání čestného prohlášení žalovaného, ale spokojila se s údaji zprostředkovatele úvěru. Praxe žalobkyně, kdy od deklarovaného příjmu formálně odečte obecné„ životní minimum“ v částce 3 410 Kč aniž by reflektovala zdravotní stav, náklady na dopravu do zaměstnání a neprokázané (podezřele nízké) výdaje na bydlení, vyživovací povinnosti a další výdaje, a dojde k výsledku, který se jí hodí, aby mohla poskytnout úvěr osobě, u které předpokládá prodlení se splátkami, je v rozporu se zákony i dobrými mravy. Navíc i prohlášení klienta (pokud by bylo vyžádáno) musí žalobkyně prověřovat, nestačí se na něj spolehnout (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , ze dne 25. 7. 2018) a tvrzení žalobce, že se musí pouze spoléhat na tvrzení klienta v tomto světle neobstojí, když navíc v tomto případě ani tvrzení klienta ohledně výdajů nebyla vyžádána, ale doplňující údaje uvedl pouze zprostředkovatel úvěru.
16. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republik y). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb. ), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému ASPI), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. V neposlední řadě také rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (např. sp. zn. C -679/18), jakož i odvolacího soudu (např. č. j. 8 Co 114/20119 -39) směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání).
17. Po právní stránce proto soud věc posoudil tak, že mezi žalobkyní a žalovaným uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 NOZ pro rozpor se zákonem. Obdobně také srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39, který byl aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1742/2015 . Z uvedeného důvodu soud žalobu ohledně všech smluvních nároků žalobce včetně smluvních pokut i úroků zamítl.
18. Pokud jde o jistinu samotnou, tedy částku 25 240 Kč (úvěr poskytnutý žalovanému žalobkyní ve výši 40 000 Kč ponížený o zaplacené splátky v celkové výši 14 760 Kč) dospěl soud při právním posouzení k závěru, že v této výši se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a proto v souladu s § 2991 odst. 1 , 2 NOZ má soud za to, že plnění žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Žalobkyni také podle § 1970 NOZ náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , ve znění účinném v době počátku prodlení.
19. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že smlouva o úvěru je neplatná dále i pro rozpor s dobrými mravy pro lichevní úroky. Při posouzení platnosti, resp. neplatnosti úvěrové smlouvy je třeba také posoudit výši úroků, zda je přiměřená či nikoliv. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR lze za nepřiměřenou výši úroků zpravidla mít takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje výše obvyklého úroku poskytovaného bankami dvakrát až třikrát (NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ). Z veřejně dostupných zdrojů na webových stránkách České národní banky, www.cnb.cz, (Hlavní menu, Statistika, ARAD-systém časových řad, Výběr dat, Měnová a finanční statistika, Měnová statistika, Úrokové sazby MFI, Nové obchody, Úrokové sazby) vyplývá, že RPSN spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem se splatností 1 – 4 roky činila v I. pololetí 2019 cca 8,6 – 8,8 %. V daném případě tak RPSN přesahuje obvyklou míru v bankovním sektoru v roce 2019 poskytovanou domácnostem nikoliv třikrát, ale třináctkrát. Z toho lze učinit nepochybný závěr, že sjednaná míra úrokové sazby je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy, což činí úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou dle § 588 NOZ . Shora uvedený judikát lze vztáhnout i na období po účinnosti nového občanského zákoníku , neboť filosofií nového občanského zákoníku zjevně není oslabit pozici spotřebitelů při sjednávání spotřebitelských smluv s podnikateli.
20. Soud se také zabýval oddělitelností ujednání o nepřiměřené úrokové míře od ostatních ujednání smlouvy a dospěl k závěru, že toto ujednání není od ostatních částí smlouvy oddělitelné, je naopak jeho integrální součástí a za neplatné je tak nutno prohlásit nejen ujednání o nepřiměřeném úroku, ale celou úvěrovou smlouvu. Tento závěr soud učinil na základě skutečnosti, že výše úrokové sazby byla v adhezní formulářové úvěrové smlouvě pevně stanovena, když jiná možnost výše úroku připouštěna nebyla. Bez sjednání tohoto nepřiměřeného úroku by tak nedošlo k poskytnutí úvěru žalovanému. Z těchto okolností lze dospět k závěru, že neplatně sjednaný úrok činí absolutně neplatnou celou smlouvu o úvěru. Viz také rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 95 Co 146/2017 . Vzhledem k tomu, že ujednání o úrocích je ve smlouvě o úvěru jedním z nejzásadnějších ujednání, a je podstatnou náležitostí takové smlouvy, má soud za to, že neplatnost tohoto ujednání nelze oddělit od ostatních částí smlouvy o úvěru, když nelze rozumně předpokládat dle § 576 o. z., že by obě strany smlouvu uzavřeli i bez tohoto ujednání, pokud by jeho neplatnost rozpoznali včas.
21. Ostatními důkazy týkajícími se odkladu splátek v roce 2019 k žádosti žalovaného se soud nezabýval, neboť na rozhodnutí soudu nemohou mít žádný vliv.
22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. , když účastníci měli s přihlédnutím k příslušenství přibližně stejný úspěch ve věci.
23. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro uložení lhůty jiné neshledal splnění zákonných předpokladů. K žádosti žalovaného o splátky v maximální výši 500 Kč je soud nucen konstatovat, že tato výše je příliš nízká a dluh by byl splácen déle než 4 roky, a v souladu s ustálenou judikaturou nelze žalobce nutit k takto dlouhému čekání, když s výší splátky nesouhlasí. Proto soud také k této otázce zamítl návrhy žalovaného na dokazování, neboť i kdyby žalovaný prokázal svou nemajetnost, nedostatek příjmů a zdravotní hendikep, nebylo možné vyhovět návrhu na přiznání výhody takto nízké splátky dluhu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím zdejšího soudu.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon tohoto rozhodnutí.