Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
115 C 193/2020-30
Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Slanou ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno
sídlem adresa, obec
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 5 439,46 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 600 Kč od 21. 4. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 839,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 839,46 Kč od 20. 10. 2018 do 20. 4. 2020, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 600 Kč od 21. 4. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 839,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 839,46 Kč od 20. 10. 2018 do 20. 4. 2020, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 8. 2020 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit částku 5 439,46 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (právnická osoba) a žalovanou byla dne 19. 9. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalované převodem na bankovní účet poukázána částka 2 600 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 839,46 Kč. Žalovaná neplnila řádně a včas smlouvou sjednané povinnosti, dluh do 19. 10. 2019 neuhradila ani zčásti a vůči právnímu předchůdci žalobkyně jí tak vznikl dluh, který je předmětem této žaloby. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 9. 2019 došlo ze strany právního předchůdce žalobkyně k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni.
2. Žalovaná se k žalobě, která jí byla doručena, nevyjádřila.
3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (účastníci, resp. jejich zástupci s tímto postupem soudu za použití ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlasili).
4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy č. B0001975213409545 soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla elektronicky (prostřednictvím zařízení umožňující komunikaci na dálku) dne 19. 9. 2018 uzavřena smlouva o úvěru. Žalované byla bezhotovostně převodem na její bankovní účet č. bankovní účet poskytnuta částka ve výši 2 600 Kč (jak dále plyne z potvrzení o platbě ze dne 19. 9. 2018), kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 839,46 Kč. Úvěr byl splatný jednorázovou platbou dne 19. 10. 2018 Smlouva byla uzavřena na základě žádosti žalovaného o úvěr, ve které žalovaná neuvedla, žádné skutečnosti stran osobních a majetkových poměrů.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 9. 2019 soud zjistil, že pohledávka byla právním předchůdcem žalobkyně (právnická osoba) postoupena na žalobkyni. Právní předchůdce žalobkyně přípisem ze dne 17. 4. 2020 oznámil postoupení pohledávky žalované.
7. Z předžalobní upomínky ze dne 17. 4. 2020 soud zjistil, že žalobkyně žalovanou na výši dluhu upozornila a vyzvala ji k jeho úhradě do tří dnů.
8. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.
9. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o.z.“).
10. Podle § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko z části.
16. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobkyně, resp. její právní předchůdce, v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.
17. V posuzované věci právní předchůdce žalobkyně dostatečným způsobem nezjišťoval a neposuzoval schopnost žalované řádně splácet úvěr, nezkoumal pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalované či její osobní a majetkové poměry, nevyžádal si doklady k ověření úvěruschopnosti žalované a ani sám aktivně neprovedl žádná šetření, která by osvědčila schopnost žalované řádně splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně v reakci na výzvu soudu nadto uvedla, že úvěruschopnost žalované ověřoval právní předchůdce žalobkyně výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, žádným způsobem však nedoložila, jaké konkrétní údaje sdělila žalovaná a jaké údaje byly právním předchůdcem žalobkyně skutečně ověřovány.
18. Právní předchůdce žalobkyně tedy nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“
19. Nadto je třeba uvést, že rovněž i samotné ujednání o smluvním úroku je třeba považovat za absolutně neplatné. Obchodní úrok dohodnutý při poskytnutí úvěru představuje úplatu za užívání jistiny. Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze obchodní úrok sjednat. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše obchodního úroku závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o úvěru, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení, když i pro tuto dohodu platí základní zásady občanského práva (§ 1 -8 občanského zákoníku ), podle kterých má každý povinnost jednat poctivě a výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96 , uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96 , uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 , uveřejněným pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
20. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoký obchodní úrok sjednaný ve smlouvě o úvěru je obecně považován za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy je v rozporu s dobrými mravy. Smlouva je uzavřena na předtištěném formuláři žalobkyně, přičemž obchodní úrok sjednaný ve smlouvě o zápůjčce činil 2 839,46 Kč, což odpovídá 109,1 % poskytnuté jistiny zápůjčky. V tomto kontextu je pak zřejmé, že takto sjednaná výše obchodního úroku byla sjednána v rozporu s dobrými mravy, když výše obchodního úroku v době jeho sjednání podstatně přesahuje obvyklou výši úroků v daném místě a čase. Nelze rovněž přehlédnout, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu, neboť právní předchůdce žalobkyně vystupoval při uzavírání a plnění smlouvy v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti. Naopak žalovaná při uzavírání a plnění smlouvy nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Soud proto uzavřel, že ujednání o obchodním úroku je rovněž neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
21. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná a žalobkyni vzniklo, resp. bylo jí postoupeno, toliko právo na vydání toho, oč se žalovaná bezdůvodně obohatila, tedy částky ve výši 2 600 Kč.
22. Žalobkyně má právo rovněž na zaplacení úroku z prodlení (§ 1970 o. z.). Žalovaná se do prodlení dostala marným uplynutím lhůty splatnosti. Splatnost neoprávněného majetkového prospěchu je odvozena od výzvy k jeho vydání; v daném případě lze za výzvu k úhradě považovat předžalobní výzvu ze dne 17. 4. 2020, ze které se podává splatnost žalované částky ke dni 20. 4. 2020. Soud proto žalobkyni přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení počínaje dnem 21. 4. 2020 ve výši odpovídající nař. vlády č. 351/2013 Sb. k tomuto dni.
23. Z důvodů shora uvedených soud žalobě zčásti vyhověl (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.).
24. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná byla ve věci úspěšnější, žalobkyně by proto měla být zavázána k náhradě nákladů žalované. Žalované však žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
25. Výrok IV. tohoto rozsudku je odůvodněn § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyni vznikla poplatková povinnost ve výši 400 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl vydán. Z přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb. , konkrétně z položky 2 vyplývá, že pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Dle položky 1 bod 1 písm. a) činí poplatková povinnost žalobkyně částku 1 000 Kč. Na základě výše uvedeného uložil soud žalobkyni výrokem IV. tohoto rozsudku, aby uhradila na účet soudu doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 600 Kč
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí, popř. exekuci.