Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
14 C 14/2021-38
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 30 850 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se co do částky 6 930,30 Kč zastavuje.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 15 000 Kč od 12. 12. 2018 do 26. 7. 2020 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od 27. 7. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 27. 7. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 27. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení se co do částky 6 930,30 Kč zastavuje. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 15 000 Kč od 12. 12. 2018 do 26. 7. 2020 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od 27. 7. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 27. 7. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 27. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 30 850 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdce společnost právnická osoba dne datum uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splatit spolu s poplatkem za správu úvěru ve výši 3 300 Kč, inkasním poplatkem ve výši 850 Kč a úrokem ve výši 4 200 Kč. Žalobkyně též požadovala smluvní pokutu ve výši 14 430,30 Kč, přičemž svou žalobu následně opravila a požadovala již pouze smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla právním předchůdcem žalobkyně ověřena tím způsobem, že si od žalovaného vyžádal informace o jeho rodinných poměrech, o bydlení, o vyživovaných osobách a o výši měsíčních příjmů a výdajů. Dále byla scoringem zhodnocena finanční situace žalovaného a konečně bylo prověřeno rovněž to, zda proti žalovanému není vedeno exekuční řízení či zda nežádá o povolení oddlužení. Žalovaný však své povinnosti splatit úvěr řádně nedostál a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen zažalovanou částku. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena nejdříve na společnost právnická osoba, právnická osoba a poté byla postoupena na žalobkyni. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 15 000 Kč od 12. 12. 2018 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne datum podepsána smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na základě níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky při podpisu smlouvy ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 25,85 % ročně a poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, za správu úvěru ve výši 3 300 Kč a za hotovostní inkaso ve výši 2 850 Kč v 13 měsíčních splátkách po 1 450 Kč. V čl. V odst. 4 byla pro případ prodlení žalovaného sjednána smluvní pokuta ve výši 0, 1 % denně z dlužné částky. Ke smlouvě pak žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.
4. Dále žalobkyně doložila čestné prohlášení žalovaného, dle kterého žalovaný přispívá matce do rozpočtu domácnosti částku 5 000 Kč. Dle pracovní smlouvy ze dne datum byl žalovaný zaměstnaný s hrubou mzdou 12 000 Kč. Dle žádosti o poskytnutí úvěru má žalovaný příjem 10 200 Kč, za příspěvek na domácnost hradí 5 000 Kč. Dle finanční analýzy lze žalovanému poskytnout úvěr s maximální měsíční splátkou 4 200 Kč, výdaje žalovaného činí 5 000 Kč, minimální výdaje 3 500 Kč a rezerva 1 000 Kč Dle credit scoringu lze žalovanému poskytnout úvěr do 25 000 Kč.
5. Dle notářského zápisu anonymizováno číslo, spisová značka společnost právnická osoba koupila společnost právnická osoba Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost právnická osoba a na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 24. 7. 2020, která byla dle podacího lístku téhož dne odeslána.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 1970 občanského zákoníku , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Podle § 1879 občanského zákoníku , věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
12. Z provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne datum finanční prostředky v celkové výši 15 000 Kč, které měl žalovaný splatit společně se sjednaným poplatkem a úrokem ve splátkách. Pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
13. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdce žalobkyně řádně dostál své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalovaného ale také o výdaje, ohledně těchto žalobkyně ničím nepodložila, že právní předchůdce ověřoval údaje sdělené žalovaným. Žalobkyně předložila pouze čestné prohlášení žalovaného, kterými však skutečné výdaje žalovaného nelze nijak ověřit a pracovní smlouvu rok starou, která však nevypovídá nic o aktuálních příjmech žalovaného. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
14. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
15. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
16. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
17. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
18. Žalovaný neuhradil na úvěr ničeho a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 15 000 Kč. Co do této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na úroky z prodlení, nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Žalobkyně doložila předžalobní upomínku ze dne 24. 7. 2020 a dle podacího lístku téhož dne také odeslala žalovanému. Soud proto mohl žalobkyni přiznat právo na zaplacení úroku z prodlení až od 27. 7. 2020 (soud vzal za prokázané, že oznámení o postoupení pohledávky spojené s výzvou k úhradě dluhu bylo žalovaného doručeno třetí den ode dne podání zásilky k přepravě a následující den se žalovaná ocitla v prodlení). Žalobkyně pak požadovala úrok z prodlení ve výši ke dni 12. 12. 2018, tj. ve výši 9 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 27. 7. 2020. Soud proto žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od 12. 12. 2018 do 26. 7. 2020 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od 27. 7. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 27. 7. 2020 do zaplacení, zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
19. Jelikož žalobkyně podanou žalobou požadovala smluvní pokutu ve výši 14 430,30 Kč a následně svým podáním ze dne 9. 10. 2020 požadovala již jen smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč, avšak doposud nebylo o tomto zpětvzetí rozhodnuto, soud v souladu s § 96 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen„ osř“), řízení co do částky 6 930,30 Kč zastavil.
20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 osř , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byl úspěšnější žalovaný a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.