Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 11/2021-46

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 15.580 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4.810 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4.810 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci částku 10.770 Kč, úrok ve výši 10,31 % ročně z částky 7.000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 659,51 Kč, úrok z prodlení z částky 4.810 Kč ve výši 10 % ročně od 21. 5. 2020 do 2. 1. 2021, úrok z prodlení z částky 4.810 Kč ve výši 1,75 % ročně od 3. 1. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 3.430 Kč ve výši 10 % ročně od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4.810 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4.810 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci částku 10.770 Kč, úrok ve výši 10,31 % ročně z částky 7.000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 659,51 Kč, úrok z prodlení z částky 4.810 Kč ve výši 10 % ročně od 21. 5. 2020 do 2. 1. 2021, úrok z prodlení z částky 4.810 Kč ve výši 1,75 % ročně od 3. 1. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 3.430 Kč ve výši 10 % ročně od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 5. 1. 2021 domáhal proti žalované zaplacení částky 15.580 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o úvěru číslo uzavřené s právním předchůdcem žalobce, který na základě této smlouvy žalované poskytl 7.000 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru byly sjednány ve výši 6.020 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 13.020 Kč se žalovaná zavázala uhradit v měsíčních splátkách po 910 Kč, což však nedodržela a ke dni 16. 9. 2019 došlo k zesplatnění dlužné částky. Úvěrovou smlouvu uzavřela s žalovanou společností právnická osoba, jejíž část byla převedena na společnost právnická osoba Tato společnost předmětnou pohledávku za žalovanou postoupila na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020. Žalobce požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny 7.000 Kč, úrok za sjednanou dobu úvěru 1.240 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru 1.540 Kč, úhradu za administrativní činnost 1.050 Kč, smluvní pokuty 4.750 Kč, smluvní úrok po zesplatnění ve výši 10,31 % z dlužné jistiny a dále zákonný úrok z prodlení. V podání ze dne 25. 5. 2021 žalobce doplnil, že schopnost žalované splácet úvěr byla posouzena na základě informací získaných od žalované, které tato uvedla v žádosti, což bylo ověřováno doklady, a dále nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná v žádosti uvedla příjem na mateřské dovolené ve výši 8.100 Kč a výši měsíčních výdajů 5.515 Kč, takže její použitelný měsíční příjem činí 2.585 Kč.

2. Za použití ustanovení soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 16. 7. 2018 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi úvěrujícím právnická osoba a žalovanou jako úvěrovanou a jejím předmětem bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 7.000 Kč na dobu určitou do splatnosti poslední čtrnácté měsíční splátky. Za dobu poskytnutí úvěru byl sjednán úrok ve výši 28 %. Dále byl sjednán poplatek za uzavření smlouvy 280 Kč, poplatek za správ úvěru 1.540 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek 2.240 Kč. Celkovou dlužnou částku 13.020 Kč se žalovaná zavázala zaplatit ve čtrnácti měsíčních splátkách po 910 Kč. V článku V. byla sjednána možnost zesplatnění úvěru pro případ prodlení žalované se splácením úvěru a dále byla sjednána pro případ prodlení žalované s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení. Z výzvy ze dne 18. 12. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky do 2. 1. 2021, přičemž z podacího lístku vyplývá, že tato výzva byla zaslána žalované doporučeně. Z výpisu z obchodního rejstříku a z notářského zápisu ze dne 27. 9. 2018 bylo zjištěno, že část závodu společnosti právnická osoba, který byl tvořen divizí spotřebitelských úvěrů, byla převedena na společnost právnická osoba Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobce. Z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 16. 7. 2018 bylo zjištěno, že žalovaná zde uvedla příjem z rodičovského příspěvku ve výši 8.100 Kč, náklady na bydlení 4.015 Kč a náklady na stravování 1.500 Kč. Z příjmových pokladních dokladů byly zjištěny náklady žalované na bydlení 4.015 Kč měsíčně a z poštovních poukázek její příjem od úřadu práce ve výši 8.100 Kč měsíčně.

4. Podle a odst. 2 věty první , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná.

5. Podle , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaná uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení , soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se mu spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. , podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu provedenou , kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu , a to pro rozpor se zákonem tedy Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením , a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, Faber C – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele.

8. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle věty první a pro nedostatek odborné péče právního předchůdce žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalované, když podle věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru měl být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Žalovaná prokázala žalobci svůj čistý měsíční příjem pouze ve výši 8.100 Kč měsíčně, a to z rodičovského příspěvku, z čehož je zřejmé, že tento nízký příjem slouží k zabezpečení potřeb žalované a jejího nezletilého dítěte, s nímž je na rodičovské dovolené. Žalovanou doložený čistý příjem je evidentně velmi nízký pro vyžití dvou osob v domácnosti žalované, když žalovaná uvedla, že žije v domácnosti s jedním nezletilým dítětem navíc bez partnera, který by mohl zlepšit příjmovou situaci v dané domácnosti. Žalovaná uvedla velmi nízké náklady na stravování dvou osob a to ve výši pouhých 1.500 Kč měsíčně, kdy tyto nedosahují ani výše životního minima. Současně nebyly zjišťovány konkrétní individualizované měsíční životní náklady žalované ani jejího nezaopatřeného dítěte. Ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru přitom vyžaduje porovnat příjmy a výdaje spotřebitele, takže aby bylo vyhověno tomuto zákonnému požadavku, je nezbytné vycházet z konkrétních individualizovaných výdajů dané osoby a nikoli z částek dokonce nižších než je životní minimum. Nelze totiž předpokládat, že běžný občan zabezpečí své měsíční životní potřeby pouze z částky životního minima, která je stanovena zákonem pouze jako minimální příjem fyzické osoby k zajištění opravdu základní výživy a základních životních potřeb nezahrnující náklady na bydlení. Bez posouzení konkrétních individualizovaných výdajů žalované a jejího nezletilého dítěte (zohledňujících skutečné náklady dané osoby, které jsou ovlivněny např. věkem, životními zvyky, individuálními názory a preferencemi, náklady na zájmovou činnost, zdravotní stav apod.) nelze učinit s odbornou péčí závěr o schopnosti úvěr splácet. Posuzování poměrů žalované mělo být provedeno ve vzniklé situace důkladněji a konkrétněji a to především s individualizací měsíčních nákladů žalované i jejího nezletilého dítěte. Posuzování úvěruschopnosti mělo být obezřetnější také s přihlédnutím ke zjištění o velmi omezeném příjmu žalované na rodičovské dovolené. S ohledem na shora uvedené zjištění a závěry žalobce nemohl ve vzniklé situaci dospět bez důvodných pochybností k závěru o schopnosti žalované úvěr splácet

9. V postupu poskytovatele úvěru nelze shledat odbornou péči, kterou vyžaduje ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru a které se vztahuje i k úpravě obsažené v ustanovení § 86 cit. zákona. Součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článku 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“.

10. Pokud by poskytovatel úvěru k uzavření smlouvy o úvěru přistupoval s odbornou péčí, nemohl by na podkladě žalovanou uvedených evidentně podhodnocených a tedy nedostatečných údajů dospět bez důvodných pochybností k závěru o její schopnosti úvěr splácet. K takovému závěru by poskytovatel úvěru nemohl dospět ani s ohledem na minimální výši příjmů žalované potřebného pro vyžití dvou osob na rodičovské dovolené. Veškeré shora popsané nedostatky při zjišťování a posuzování úvěruschopnosti vedou soud k závěru, že poskytovatel úvěru bez jejich odstranění nemohl bez důvodných pochybností dospět k závěru o schopnosti spotřebitele úvěr splácet a tento byl poskytnut v rozporu s ustanovením , což vede k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu cit. zákona a ke vzniku nároku žalobce na bezdůvodné obohacení, které bylo žalobci přiznáno za použití ustanovení ve výši 4.810 Kč v situaci, kdy soud není vázán právní kvalifikací učiněnou žalobcem. V řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalované v rozsahu plnění ze strany žalobce, tedy 7.000 Kč, kdy z této částky již žalovaná zaplatila celkem 2.190 Kč a zbývá ji tedy vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 4.810 Kč. Zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán za použití ustanovení , vládního , při aplikaci domněnky dojití podle , a to od 3. 1. 2021 na základě lhůty k plnění stanovené ve výzvě k úhradě ze dne 18. 12. 2020, která byla žalované prokazatelně zaslána. Splatnost bezdůvodného obohacení je třeba posuzovat podle . Zbylý žalobní požadavek na zaplacení plnění sjednaných v předmětné smlouvě soud ve výroku II. tohoto rozsudku zamítl, a to včetně příslušenství (kromě zákonného úroku z prodlení z přiznané částky), když smluvní ani zákonný nárok žalobci na tato plnění s ohledem na neplatnost smlouvy nevznikl.

11. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení , podle něhož v řízení převážně úspěšné žalované vzniklo podle rozdílu úspěchu a neúspěchu právo na částečnou náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí a exekuci.