Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 81/2021-22
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Šimkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupené advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalované: osobní údaje žalované
trvale bytem adresa žalované
o zaplacení částky 7 586,01 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 586,01 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 142,88 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 751,25 Kč, s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částky 4 572,98 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s 15 % ročním úrokem z částky 4 383,24 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 586,01 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 142,88 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 751,25 Kč, s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částky 4 572,98 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s 15 % ročním úrokem z částky 4 383,24 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou ze dne 10. 12. 2020 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 586,01 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 30. 4. 2015 smlouvu o úvěru č. 0112830, jejíž nedílnou součástí byly i smluvní podmínky. Na základě této smlouvy jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy o úvěru. Žalovaná se zavázala uhradit právní předchůdkyni úrok v pevné výši 963 Kč. Dále se žalovaná ve smlouvě o úvěru zavázala úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 7 223 Kč v 14 měsíčních splátkách po 1299 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 30. 6. 2016. Žalovaná však sjednané splátky neuhradila řádně
a včas, poslední příslušná splátka byla uhrazena dne 12. 4. 2018 ve výši 1 000 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím lhůty po úhradě poslední splátky žalované právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky, která činila na jistině 4 383,24 Kč a na dlužném poplatku 3 202,77 Kč. Pohledávka za žalovanou byla dne 24. 6. 2020 postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalované oznámeno. Na dlužnou částku doposud nebylo ničeho žalobkyni uhrazeno, a to ani přes předžalobní upomínku jejího zástupce. Žalovaná tak žalobkyni dluží částku, sestávající z dlužné jistiny ve výši 4 383,24 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 1 042,83 Kč, poplatku ve výši 3 013,03 Kč, úroku od 1. 7. 2016 do postoupení pohledávky z dlužné jistiny ve výši 3 751,25 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 2 142,88 Kč, úroků ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 4 383,24 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky ve výši 4 572,98 Kč od
21. 5. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavila, ani z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv byla soudem řádně v dostatečném předstihu předvolána, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v její nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř. ,
a zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru č. 0112830 vzal za prokázané, že společnost právnická osoba, IČO, podepsala dne 30. 4. 2015 smlouvu
o úvěru s žalovanou v částce 10 000 Kč s tím, že se žalovaná zavázala zaplatit společnosti poplatek v částce 7 223 Kč (součet poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 723 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 500 Kč) v 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na 30. 6. 2016. Žalovaná se dále zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok v pevné výši 963 Kč. Žalovaná žalobkyni uhradila celkem částku 10 600 Kč Součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o úvěru upravující mimo jiné v případě, že nebude včas splněna povinnost uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku na žalobkyni smlouvou
o postoupení ze dne 24. 6. 2020, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020. Žalobkyně žalovanou vyzvala předžalobní upomínkou ze dne 23. 11. 2020 k úhradě celkového dluhu včetně příslušenství. Tyto skutečnosti má soud za prokázané ze smlouvy o úvěru, předpisem splátek, transakční historií, smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy
a seznamem postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, předžalobní výzvou s dokladem o odeslání.
4. Při právním posouzení věci v případě smlouvy o úvěru soud vycházel z ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ OZ“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Podle § 1802 OZ mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Dle § 1813 OZ se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Ohledně dalšího příslušenství soud vycházel z § 1970 OZ , dle kterého po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením. Neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Úrok z prodlení pro posuzované období stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o postoupení pohledávky, soud vycházel z ustanovení § 1879 OZ občanského zákoníku , podle kterého věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
5. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ aplikovatelný ZoSÚ“). Podle § 9 aplikovatelného ZoSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 1 věta druhá aplikovatelného ZoÚS se spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.
6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru podepsaná mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne 30. 4. 2015 je neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 9 aplikovatelného ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalované zkoumala, v žalobě toto ani nijak netvrdila.
9. K otázce zkoumání úvěruschopnosti dále soud v podrobnostech uvádí, že samotný formulář vyplněný a podepsaný žadatelem, byť je v něm potvrzeno předložení listin, je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů nedostatečná a řádné zkoumání úvěruschopnosti (tj. podklady apod.) z něj nelze dovodit. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , (PR 21/2018 s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
10. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 588 o. z. z důvodu neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, zabýval se dále soud posouzením věci podle § 2991
o. z., zda u žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč dne 30. 4. 2015, přičemž žalovaná zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně 10 600 Kč, jak rovněž vyplynulo z obsahu spisu. Žalovaná tak poskytnuté peněžní prostředky již vrátila, respektive vrátila ještě více,
a k bezdůvodnému obohacení tak u ní nedošlo. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť procesně úspěšnější žalované v souvislosti s tímto sporem žádné náklady řízení nevznikly, ani je nepožadovala.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není možné podat odvolání. (§ 202 odst. 2 o.s.ř. )
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).