Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 309/2020-31
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Múčkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 30 852,54 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 2. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 324 Kč, úroku ve výši 15 % z částky 15 000 Kč od 21. 11. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč o 21. 11. 2018 do 1. 8. 2020 a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 2. 8. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 2. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 324 Kč, úroku ve výši 15 % z částky 15 000 Kč od 21. 11. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč o 21. 11. 2018 do 1. 8. 2020 a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 2. 8. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalovaném původně domáhala zaplacení částky 30 852,54 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru číslo kterou s žalovaným uzavřela dne datum právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba Na základě této smlouvy obdržel v hotovosti v den uzavření smlouvy finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu spolu s úrokem, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru a inkasním poplatkem za hotovostní výběr splátek, a to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný z poskytnutého úvěru ničeho neuhradil. Pohledávka za žalovaným byla nejprve postoupena dne datum společnosti právnická osoba a následně dne datum žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 18 824 Kč, která se skládala z jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč, úroku za dobu od 20. 9. 2017 do 20. 11. 2018 kapitalizovaného částkou 1 444 Kč, poplatku za poskytnutí a sjednání úvěru v částce 1 302 Kč a poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1 078 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném smluvní pokutu ve výši 12 028,54 Kč, stanovenou jako 0,1 % denně z částky 18 824 Kč za dobu od 21. 11. 2018 do 20. 8. 2020 Vedle toho se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení z částky 10 625,34 Kč od 21. 11. 2018 do zaplacení.
2. Usnesením ze dne datum rozhodnutí č. j. číslo jednací, zastavil soud řízení co do zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 528,54 Kč podle 96 odst. 1, 2 o. s. ř. o. s. ř. Nadále se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč.
3. Týmž usnesením soud současně k návrhu žalobkyně připustil změnu - rozšíření žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 21. 11. 2018 do zaplacení a dále úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 374,66 Kč od 21. 11. 2018 do zaplacení. Žalobkyně se tedy nově domáhala zaplacení úroku z prodlení z celkové částky 15 000 Kč od 21. 11. 2018 do zaplacení.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.
5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, byla dne datum podepsána smlouva o úvěru – anonymizována dvě slova, na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Za to se žalovaný zavázal uhradit celkem 27 272 Kč, kdy tato částka sestávala z úroku v pevné výši 1 444 Kč (stanovaného ve výši 15 % ročně), úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 6 000 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 078 Kč a inkasního poplatku ve výši 3 750 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného, a to ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení.
6. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum postoupena nejprve společnosti právnická osoba, a následně dne datum stávající žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020.
7. Předžalobní upomínkou ze dne 24. 7. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Výzva byla žalovanému odeslána dne 28. 7. 2020.
8. Žalobkyně dále doložila Žádost o úvěr podepsanou žalovaným. Žalovaný v ní uvedl, že jeho měsíční příjmy dosahují výše 17 979 Kč, kdy je zaměstnán s příjmem 11 100 Kč a dále pobírá důchod či sociální dávky v částce 6 879 Kč. Žalovaný vynakládá měsíčně 2 000 Kč na bydlení a energie, 3 140 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady a dále 600 Kč coby srážky ze mzdy nebo výživné. Jeho použitelný měsíční příjem tedy činí 12 239 Kč. Žalobkyně doložila pracovní smlouvu a pracovní výměr žalovaného, z nichž plyne, že žalovaný pobírá mzdu ve výši 11 000 Kč, dále složenku, dle které od České správy sociálního zabezpečení obdržel v červenci 2016 částku částka a dále že uhradil 340 Kč ve prospěch anonymizována dvě slova. V žádosti dále uvedl, že bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost a nevlastní bankovní účet. Žalovaný v rámci předsmluvního jednání předložil svůj občanský průkaz a rovněž občanský průkaz své sestřenice coby kontaktní osoby.
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Soud má na základě provedeného dokazování za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne datum smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný v den podpisu obdržel v hotovosti částku 15 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
16. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Tato povinnost je přitom ze zákona vázána na poskytnutí jakéhokoliv úvěru a neobstojí proto poukaz žalobkyně, že se v posuzované věci jedná jen o bagatelní částku, a proto nelze na poskytovatele úvěru klást přehnané požadavky.
17. Byť z ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018,
sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019,
sp. zn. 27 Co 221/2009 ). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Jak rovněž plyne z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. , čl. 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl. 23 . Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
19. Žalobkyně v žalobě uvedla, že právní předchůdkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného provedla rešerši v centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku, vždy s negativním výsledkem, tyto však soudu nedoložila. Dále pak vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v rámci žádosti o úvěr s tím, že předpokládala pravdivost a úplnost takto poskytnutých informací ze strany žalovaného. Co se týče samotné této listin y, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech a výdajích, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení.
20. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaný v rámci žádosti o získání úvěru uvedl, že dosahuje příjmu ze zaměstnání 11 100 Kč, k čemuž si právní předchůdkyně žalobkyně správně vyžádala mzdový výměr žalovaného. To, zda je mzda v této výši skutečně žalovanému vyplácena a zda jsou mu z ní strhávány srážky (pouze) v částce 600 Kč, jak uvedl žalovaný v rámci předsmluvních informací k úvěru, však již doloženo nebylo. Žalovaný dále uvedl, že pobírá důchod či sociální dávky ve výši částka, k čemuž žalovaný předložil poštovní poukázku na uvedenou částku, z níž lze poznat to, že žalovanému byla předmětná částka v červenci 2016 vyplacena ze strany České správy sociálního zabezpečení, nikoliv to, že by se jednalo o pravidelný příjem žalovaného. Co konkrétně tato položka v sobě zahrnuje, však nebylo žalobkyní ani dotvrzeno a především nedoloženo žádnými podklady, pro které by bylo umožněno na danou částku nahlížet jako na průkazný ukazatel pravidelné příjmové stránky žalovaného. Co se týče výdajů žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně relevantně prověřovány. Žalovaný doložil, že v prosinci 2016 uhradil ve prospěch anonymizována dvě slova částku 340 Kč. Jiné podklady ohledně výdajové stránky žalovaného žalobkyně soudu nepředložila. Soud tedy nemůže mít za prokázané to, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala a ověřovala jednotlivé výdaje žalovaného a zda si pak na jejich základě mohla učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného.
21. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala výdajovou stránku žalovaného. Nedostála tudíž své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky úvěru. Posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je proto třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.
22. Posuzovanou smlouvu je tedy třeba považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalobkyně tak měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Jelikož žalovaný z dlužné částky ničeho neuhradil, soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení celé poskytnuté jistiny v částce 15 000 Kč. Co do zbývající částky ve výši 3 824 Kč (sestávající z úroku v částce 1 444 Kč za dobu od 20. 9. 2017 do 20. 11. 2018, poplatku za poskytnutí a sjednání úvěru ve výši 1 302 Kč a poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1 078 Kč), smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 21. 11. 2018 do zaplacení, pak soud žalobu z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru zamítl.
23. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně zaplacení zákonných úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 21. 11. 2018, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 2. 8. 2020. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného od zaslání předžalobní výzvy dne 28. 7. 2020. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo třetí pracovní den, tj. dne 31. 7. 2019. Vzhledem k tomu, že v předžalobní výzvě nebylo jakkoliv z časového hlediska specifikováno, kdy má být plnění – bezdůvodné obohacení vydáno, s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. se má za to, že jej žalovaný měl vydat dne 1. 8. 2020. Ode dne následujícího, tj. od 2. 8. 2020, byl pak žalovaný v prodlení. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši 9 % ročně ke dni 21. 11. 2018, která je však vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 2. 8. 2020 (8,25 % ročně). Soud proto žalobu zamítl co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč o 21. 11. 2018 do 1. 8. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně (kladný rozdíl mezi 9 % a 8,25 %) z částky 15 000 Kč od 2. 8. 2020 do zaplacení.
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. o. s. ř. Nahlíženo ryze z procesního hlediska, žalobkyně zpětvzetím žaloby zavinila částečné zastavení řízení a ve zbytku řízení měla také pouze částečný úspěch. Ve věci byl zjevně úspěšnější žalovaný (a to s přihlédnutím i k požadovanému smluvnímu úroku a úroku z prodlení), který by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.