Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
76 C 84/2021-63
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení částky 33 790 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Co do částky 6 912 Kč s úrokem ve výši 62,46 % p.a. z částky 28 924,53 Kč od 28. 5. 2020 do 5. 10. 2020 a z částky 28 428,72 Kč od 6. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do výše souhrnného úroku v částce 114 120,00 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29 327 Kč od 1. 11. 2020 do 1. 4. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 22 415 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 912 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení, a co do smluvní pokuty ve výši 4 463,51 Kč, se žaloba zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 22 415 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 415 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Co do částky 6 912 Kč s úrokem ve výši 62,46 % p.a. z částky 28 924,53 Kč od 28. 5. 2020 do 5. 10. 2020 a z částky 28 428,72 Kč od 6. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do výše souhrnného úroku v částce 114 120,00 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29 327 Kč od 1. 11. 2020 do 1. 4. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 22 415 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 912 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení, a co do smluvní pokuty ve výši 4 463,51 Kč, se žaloba zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 22 415 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 415 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 33 790 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že smlouvou o úvěru č. 9102275504 ze dne 20. 1. 2020 (dále jen„ Smlouva“) se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 29 000 Kč. Žalovaná tento úvěr čerpala, čímž žalované v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných úroků ve výši 62,46 % ročně splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1 585 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení již s druhou splátkou připadající na 22. 3. 2020. V důsledku prodlení žalované o délce 65 dní došlo k zesplatnění celého úvěru. V souladu se smlouvou se tak dosud nesplacené úroky staly součástí jistiny, když nová jistina činí částku ve výši 33 428,72 Kč. Žalobkyni v souladu se smlouvou dále vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 499 Kč za dlužnou splátku, se kterou byla žalovaná v prodlení více jak 30 dní. Žalobkyni v souladu se smlouvou dále vzniklo právo na úhradu nákladů ve výši 400 Kč vzniklých v souvislosti s prodlením žalované. Žalobkyni v souladu se smlouvou dále vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny, a to v případě, že se žalovaná dostane do prodlení s úhradou nové jistiny, a to ode dne prodlení do jejího zaplacení. Žalobkyně požaduje úhradu smluvní pokuty za období od 1. 11. 2020 do 6. 4. 2021 kapitalizovanou částkou ve výši 4 463,51 Kč. Žalobkyni v souladu se smlouvou vznikl rovněž nárok na úhradu smluvního úroku z úvěru ve výši 62,46 % ročně, maximálně však do částky ve výši 114 120 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná neuhradila novou jistinu včetně přirostlých úroků a smluvní pokutu z dlužné splátky řádně a včas, vzniklo žalobkyni právo na úhradu úroku z prodlení v zákonné výši z částky 29 327 Kč. Ohledně kontroly úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutým žalovanou. Dále nahlížela do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a vycházela i z jiných zdrojů. Žalobkyně vycházela zejména z údajů získaných z databází NRKI, SOLUS a rovněž z výpisu z bankovního účtu žalovaného. Žalobkyně vycházela při zkoumání úvěruschopnosti žalované ze svého matematického modelu.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celé řízení zůstala zcela pasivní.
3. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.
4. Žalobkyně je evidována v evidenci ČNB jako subjekt oprávněný poskytovat spotřebitelské úvěry (úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu ze dne 23. 5. 2018).
5. Žalovaná podepsala dne 20. 1. 2020 listin u označenou„ návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru“. Žalobkyně se smluvně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 29 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tento úvěr včetně smluveného úroku, a to v 60 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 585 Kč splatných vždy k 22 dni v měsíci. Celkem se žalovaná zavázala uhradit částku ve výši 95 100 Kč Smluvní strany si sjednaly úrok ve výši 62,46 % ročně. Za prodlení s úhradou splátky v délce 15 dnů náleží žalobkyni náhrada účelně vynaložených nákladů v částce 200 Kč. V případě prodlení žalované s úhradou splátky či její části o více než 30 dní, je žalovaná povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Při prodlení žalované s úhradou splátky o více než 65 dní, dojde k zesplatnění úvěru. V případě zesplatnění úvěru se dosud nesplacené splátky stávají součástí jistiny, kdy tato nová jistina je splatná v den následující po zesplatnění úvěru. V případě, že nebude nová jistina uhrazena řádně a včas je žalovaná povinna uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny za každý den prodlení s úhradou nové jistiny (návrh na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 20. 1. 2020, oznámení o schválení úvěru ze dne 22. 1. 2020, prohlášení klienta ze dne 20. 1. 2020, předsmluvní formulář ze dne 20. 1. 2019, splátkový kalendář ze dne 22. 1. 2020).
6. Žalovaná nebyla ke dni 20. 1. 2020 evidována v registru SOLUS (výpis záznamů z registru SOLUS).
7. Žalovaná poskytnutý úvěrový rámec ve výši 29 000 Kč zcela vyčerpala (doklad o vyplacení úvěru a karta klienta).
8. Žalovaná uhradila celkem částku 6 585 Kč (karta klienta ze dne 6. 4. 2021).
9. Žalovaná při zkoumání úvěruschopnosti obdržela skóre 437 bodů, což odpovídá nízké míře rizika nesplácení (výpis z NRKI).
10. Žalovaná byla upomínána k úhradě dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru a vymáhání dlužných částek v soudním řízení (výzva k zaplacení ze dne 22. 4. 2020 s dodejkou).
11. Žalovaná byla zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě celého dluhu do 15 dnů od data odeslání s upozorněním na možnost podání žaloby (předžalobní výzva ze dne 17. 3. 2021 a poštovní podací arch ze dne 17. 3. 2021).
12. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla měsíční výdaje ve výši 4 410 Kč, konkrétně 3 410 Kč životní minimum, výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč. Jejím jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 7 390 Kč (hodnocení klienta ze dne 6. 11. 2019, oznámení ČSSZ ze dne 11. 12. 2019).
13. Průměrné výdaje jednočlenné domácnosti bez dětí a bez pracujících členů činily v roce 2019 částku 172 921 Kč ročně. Z toho částka 4 919 Kč připadla na výdaje na alkohol a tabák, částka 16 371 Kč na výdaje na dovolenou a kulturu a částka 5 980 Kč na výdaje na restaurace a ubytování (statistika rodinných účtů za rok 2019).
14. Žalobkyně přes poskytnuté poučení dle § 118a o. s. ř. o. s. ř. neprokázala, že žalované odeslal dopis ze dne 26. 5. 2020 obsahující výzvu k zaplacení celého dluhu.
15. Na základě provedených důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:
16. Žalobkyně je evidována v evidenci ČNB jako subjekt oprávněný poskytovat spotřebitelské úvěry. Žalovaná podepsala dne 20. 1. 2020 listin u označenou„ návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru“. Žalobkyně se smluvně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 29 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tento úvěr včetně smluveného úroku, a to v 60 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 585 Kč splatných vždy k 22. dni v měsíci. Celkem se žalovaná zavázala uhradit částku ve výši 95 100 Kč Smluvní strany si sjednaly úrok ve výši 62,46 % ročně. Za prodlení s úhradou splátky v délce 15 dnů náleží žalobkyni náhrada účelně vynaložených nákladů v částce 200 Kč. V případě prodlení žalované s úhradou splátky či její části o více než 30 dní, je žalovaná povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Při prodlení žalované s úhradou splátky o více než 65 dní, dojde k zesplatnění úvěru. V případě zesplatnění úvěru se dosud nesplacené splátky stávají součástí jistiny, kdy tato nová jistina je splatná v den následující po zesplatnění úvěru. V případě, že nebude nová jistina uhrazena řádně a včas je žalovaná povinna uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Žalovaná měla při uzavření smlouvy pravidelný příjem 7 390 Kč měsíčně. Žalovaná nebyla ke dni 20. 1. 2020 evidována v registru SOLUS. Žalovaná poskytnutý úvěrový rámec ve výši 29 000 Kč zcela vyčerpala. Žalovaná uhradila celkem částku 6 585 Kč. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru a vymáhání dlužných částek v soudním řízení. Žalovaná byla zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dluhu do 15 dnů od odeslání výzvy s upozorněním na možnost podání žaloby. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla měsíční výdaje ve výši 4 410 Kč, konkrétně 3 410 Kč životní minimum a výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč. Průměrné výdaje domácnosti činily v roce 2019 částku 172 921 Kč ročně. Z toho částka 4 919 Kč připadla na výdaje na alkohol a tabák, částka 16 371 Kč na výdaje na dovolenou a kulturu a částka 5 980 Kč na výdaje na restaurace a ubytování (statistika rodinných účtů za rok 2019).
17. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).
18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
19. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
23. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
24. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
25. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
26. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 a 87 z. s. ú.
27. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).
28. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.
29. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39).
30. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.
31. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18 , ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.
32. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. . Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, anonymizováno právnická osoba, dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.
33. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ).
34. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený dospěl soud k závěru, že žalobkyně nevynaložila odbornou péči na posouzení úvěruschopnosti žalované, když tvrzení nabídnutá žalovanou nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání, ačkoli údaje samy o sobě musely vzbudit pochybnost o jejich správnosti a úplnosti. Pochybnost musela v žalobkyni vzbudit částka výdajů na bydlení ve výši 1 000 Kč (nájemné a inkaso), jakékoli jiné výdaje žalované specifikovala toliko životním minimem ve výši 3 410 Kč. Takové částky (především na bydlení) se soudu z jeho vlastní úřední činnosti jeví jako enormně nízké, vzbuzující pochybnost o jejich správnosti a úplnosti. Byť soud nevylučuje, že takový údaj může odpovídat skutečnosti, v kontextu dalších žalovanou uváděných údajů a s přihlédnutím k její snaze získat úvěr u nebankovního poskytovatele lichevních úvěrů, se jedná o další skutečnost vyvolávající pochybnost o správnosti a úplnost žalovanou uváděných údajů.
35. Soud při zkoumání disponibilních zdrojů žalované vycházel z doložených příjmů žalované ve výši 7 390 Kč měsíčně z invalidního důchodu. Ohledně výdajů soud vycházel (v souladu se závěry Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ) z průměrných měsíčních nákladů v roce 2019 po odečtení zbytných výdajů na alkohol a tabák, dovolenou, kulturu, restaurace a ubytování ( (172 921 – 4 919 – 16 371 – 5 980) /12). Průměrné měsíční výdaje tak činily 12 137 Kč. Při zohlednění výše splátky na žalovaný úvěr ve výši 1 585 Kč by příjem žalované musel dosáhnout, jednalo-li by se o průměrný vzorek, výše alespoň 13 700 Kč. Není pochyb o tom, že hodnoty měření Českého statistického úřadu jsou pouze orientační a vyjadřují celospolečenský průměr, řečeno jinak, žalovaná mohla vyžít i s nižší měsíční částkou. V projednávané věci však jde o to, že žalobkyně se dle svého tvrzení zcela spolehla na údaje uváděné žalované stran výdajové stránky, aniž by je podrobila kritickému zkoumání, aniž by po žalované požadovala jejich doložení, a to za situace, kdy měla dostatek indikátorů naznačujících možnou neúplnost a nesprávnost poskytnutých údajů. Krom toho, v rámci hodnocení klienta je uvedeno, že žalované zbývá měsíční rezerva ve výši 500 Kč, což by na krytí pravidelné měsíční splátky ve výši 1 585 Kč zjevně nestačilo. Výše příjmů žalované tak byla nedostatečná pro splácení poskytnutého úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesprávně posoudila schopnost žalované splácet úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné prohlášení žalované, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C 449/13, právnická osoba).
36. Soud má přitom zásadní pochybnost, zda údaje skutečně vyplňovala žalovaná, či zda se jedná o standardizovaný postup žalobkyně, která výdaje vyplní za klienta a předloží mu je pouze k podpisu, aniž by skutečné výdaje zkoumala. K pochybnosti soud vede to, že z úřední činnosti je mu známo, že s postupem žalobkyně, kdy v hodnocení bonity klienta je na výdajové stránce uvedeno pouze životní minimum a náklady na bydlení a inkaso ve výši 1 000 Kč, se setkává opakovaně (viz např. věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. spisová značka).
37. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla tedy žalobkyně, která pochybila, když nesplnila povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní. Je totiž zjevně, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhla uzavření smlouvy, nebyla tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.
38. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit několikanásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.
39. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.).
40. Obohacená (žalovaná) je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 22 415 Kč (jistina ve výši 29 000 Kč po zohlednění úhrad ve výši 6 585 Kč). Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 17. 3. 2021 odeslanou téhož dne, a to do 15 dnů od odeslání výzvy, tedy do 1. 4. 2021 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované). Dnem následujícím, tedy 2. 4. 2021, se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).
41. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy nevzniklo žalobkyni, právo na smluvní poplatky, smluvní pokutu, ani smluvní úrok.
42. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyně požadovala přiznání úroku z prodlení ve výši 10 %. Jelikož však soud požadované plnění posoudil podle zásad bezdůvodného obohacení, a žalobkyně současně přes poučení podle § 118a o. s. ř. o. s. ř. neprokázala odeslání dopisu ze dne 26. 5. 2020, v němž byla žalovaná prvně vyzvána k zaplacení celého dluhu, vycházel soud z toho, že prvně byla žalovaná vyzvána k zaplacení celého dluhu (nerozhodno, jak byl dluh žalobkyní právě kvalifikován) až předžalobní výzvou ze dne 17. 3. 2021. Úrok z prodlení, k němuž došlo v dubnu 2021, činí 8,25 % (dle repo sazby ČNB zvýšené o 8 % platné pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení). Soud proto nad rámec již zamítnutého úroku z prodlení zamítl úrok z prodlení co do rozdílu mezi sazbou požadovanou a sazbu, na níž má žalobkyně nárok.
43. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu byla žalobkyni přiznána částka 22 774,71 Kč. Co do částky 31 404,98 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu. Procesně úspěšnější žalované totiž žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté o. s. ř. o. s. ř. , či exekucí dle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb. ).