Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 226/2020-89
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 8 573,09 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 282,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 5 290,98 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 282,11 Kč od 19. 9. 2019 do 25. 11. 2019, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 164,50 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 8 446,61 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 282,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 5 290,98 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 282,11 Kč od 19. 9. 2019 do 25. 11. 2019, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 164,50 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 8 446,61 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 8 573,09 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, na základě níž byl žalovanému poskytnut rovněž úvěr ve formě přečerpání běžného účtu a žalovanému bylo opakovaně umožněno čerpat do povoleného limitu finanční prostředky i přesto, že zůstatek na jeho účtu k tomu nepostačoval. Žalovaný se přitom zavázal nepřekročit povolený limit, splatit úvěr připsáním peněžních prostředků ve prospěch běžného účtu, zajistit, aby souhrn částek připsaných za každý kalendářní měsíc ve prospěch běžného účtu dosáhl minimálně 50 % povoleného limitu a zajistit, aby jeho účet vykazoval po dobu jednoho kalendářního dne kreditní zůstatek, a to alespoň v období minimálně 360 kalendářních dnů. Zároveň se žalovaný zavázal platit z poskytnutého úvěru úroky a dále poplatky za vedení nebo čerpání úvěru dle sazebníku. K tomu, jakým způsobem byla posuzovaná schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel mimo jiné z údajů uvedených žalovaným v žádosti o povolení debetního zůstatku a provedl porovnání příjmu žalovaného s výdaji odhadnutými na základě historických dat Českého statistického úřadu. Příjmy žalovaného ověřil prostřednictvím důchodového výměru, životní náklady odvodil z životního minima vyhlašovaného Ministerstvem práce a sociálních věcí a u nákladů na bydlení vycházel z rodinných rozpočtů poskytovaných Českým statistickým úřadem. Konečně provedl lustraci žalovaného v bankovních a nebankovních registrech, a to za účelem zjištění závazků žalovaného. Po důkladném vyhodnocení získaných údajů dospěl k závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Jelikož žalovaný své výše uvedené povinnosti porušil, převedl právní předchůdce žalobkyně debetní zůstatek z běžného účtu na nově otevřený úvěrový účet. Tento zůstatek byl pak žalovaný povinen splatit v pravidelných měsíčních splátkách společně s úrokem ve výši 29 % ročně. Vzhledem k tomu, že žalovaný předmětný zůstatek neuhradil, došlo ze strany právního předchůdce žalobkyně k zesplatnění úvěru ke dni 6. 11. 2017. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Zažalovaná částka ve výši 8 573,09 Kč pak představuje kombinaci výběrů z účtu, poplatků a úroků a vkladů na účet. Dále žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení úroku ve výši 29 % ročně z částky 8 446,61 Kč od 19. 9. 2019 a s ohledem na prodlení žalovaného také kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 11. 7. 2019 do 16. 9. 2019 v částce 126,48 Kč a zákonného úroku z prodlení od 19. 9. 2019 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba a žalovaným byla dne datum uzavřena„ Smlouva o bankovních produktech a službách“, na základě které se právní předchůdce žalobkyně kromě vedení platebního účtu a neplatebních účtů pro žalovaného rovněž zavázal poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr„ Flexikredit“ povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu a kreditního období na běžném účtu a žalovaný se zavázal nepřekročit povolený limit a hradit úroky a příslušné poplatky dle sazebníku, který žalobkyně doložila. V dokumentu nazvaném jako„ Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách“ bylo mimo jiné upřesněno, že výše povoleného limitu činí 5 000 Kč a výše úrokové sazby činí 21,99 % ročně, kdy tato výše je stanovena doloženým úrokovým lístkem. Nedílnou součástí smlouvy byly dále Základní produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru, v nichž bylo zakotveno oprávnění právního předchůdce žalobkyně pro případ nedodržení kreditního období a pro případ překročení povoleného limitu zrušit povolený limit, otevřít nový úvěrový účet a převést na něj debetní zůstatek z běžného účtu, který bude žalovaný povinen splatit v pravidelných měsíčních splátkách společně s úroky. K předmětné smlouvě žalobkyně doložila i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.
4. Žalobkyně dále doložila žádost žalovaného o povolení debetního zůstatku ze dne 17. 2. 2016. Žalovaný zde uvedl svůj průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši 11 950 Kč, jež měl sestávat z důchodu a nadto uvedl celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 20 000 Kč. V kolonce„ Ostatní životní náklady“ přitom nebyla uvedena žádná částka. Žalovaný měl dle uvedených údajů bydlet v pronajatém domě či bytě. Tvrzení o výši důchodu žalovaný podložil složenkou o výplatě tohoto důchodu, kterou žalobkyně doložila.
5. Dopisem ze dne 10. 4. 2017 bylo žalovanému oznámeno ukončení poskytování Flexikreditu z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek a žalovaný byl vyzván k úhradě celého debetního zůstatku vkladem na běžný účet. Zároveň byl žalovaný upozorněn na skutečnost, že je právní předchůdce žalobkyně oprávněn převést debetní zůstatek z běžného účtu na nově otevřený úvěrový účet. Dopisem ze dne 3. 5. 2017 již bylo žalovanému oznámeno převedení debetního zůstatku na nově otevřený úvěrový účet a žalovaný byl vyzván k jeho úhradě.
6. Z doloženého výpisu z běžného účtu žalovaného vedeného u právního předchůdce žalobkyně plyne, jakým způsobem žalovaný čerpal finanční prostředky a jak mu byly účtovány úroky a poplatky, přičemž lze vyčíst, že celková částka 5 290,98 Kč byla v průběhu vedení účtu stržena právním předchůdcem žalobkyně na následující pohledávky z titulu smlouvy o úvěru: poplatky, sankční poplatky a smluvní úroky z čerpaných částek (to vše účtované dle sazebníku poplatků pro„ část Flexikredit“ a dle úrokového lístku„ Flexikredit“). Z doložené platební historie je zřejmé, že konečný dluh žalovaného na běžném účtu činil ke dni 2. 5. 2017 celkem 8 446,61 Kč, kdy k úhradě této částky měl být žalovaný následně vyzván dopisem ze dne 6. 11. 2017. Z doložené tabulky je patrná výše žalobkyní požadovaného kapitalizovaného úroku z prodlení.
7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 2. 10. 2019, jehož odeslání dne 8. 10. 2019 žalobkyně prokázala podacím archem.
8. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 18. 11. 2019, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem. Žalovanému přitom byla poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů.
9. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o účtu, tak jak ji upravuje § 2662 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.“ V souvislosti s touto smlouvou vznikla žalovanému povinnost hradit příslušné poplatky dle ceníku právního předchůdce žalobkyně.
10. Dále je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
11. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
12. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“
13. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.
14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
15. Soud se domnívá, že právní předchůdce žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Co se týče příjmů žalovaného, ohledně těch lze mít za to, že byly částečně ověřeny co do příjmů představujících důchod žalovaného, neboť zde se právní předchůdce žalobkyně nespokojil s pouhým prohlášením žalovaného, že pobírá důchod v uvedené výši, nýbrž si za účelem ověření tohoto tvrzení vyžádal složenku k výplatě tohoto důchodu. Z údajů uvedených v žádosti žalovaného o povolení debetního zůstatku však nelze vyčíst, z čeho měly sestávat další příjmy domácnosti žalovaného nad rámec jeho důchodu. Podstatné však je zejména to, že se právní předchůdce žalobkyně zjevně žádným způsobem nezajímal o výdaje žalovaného, a to ani, pokud jde o náklady na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce. Tyto náklady přitom musely žalovanému za situace, kdy měl bydlet v pronajatém domě či bytě, nutně vznikat. Nutno uvést, že se jeví jako přípustné, aby právní předchůdce žalobkyně vycházel z částky životního minima, jestliže jde o výdaje na zajištění výživy a ostatních základních potřeb žalovaného, neboť jde v tomto případě o výdaje, jejichž výši lze relativně rychle snížit v závislosti na aktuální sociální situace jednotlivce. To však již nemůže platit ve vztahu k výdajům na bydlení. Výše nájemného není žádným způsobem regulována, určení výše nájemného závisí prakticky zpravidla čistě na vůli pronajímatele, a tudíž se může výrazně lišit od dostupných statistických údajů stanovících průměrné výdaje na bydlení jednotlivých domácností, vzhledem k těmto skutečnostem není dle názoru soudu přípustné, aby právní předchůdce žalobkyně vycházel v tomto směru ze statistických údajů.
16. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.
17. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku . Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku :„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku :„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
18. Předmětnou smlouvu o úvěru je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit pouze vyčerpanou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.
19. Jak již bylo uvedeno, žalovanému byla právním předchůdcem žalobkyně z účtu stržena (mimo jiné) také částka 5 290,98 Kč na pohledávky spojené se smlouvou o poskytnutí úvěru (a to na pohledávky odlišné od samotné pohledávky na vrácení čerpaných částek), která však byla sjednána neplatně. Tyto stržené platby je tedy nutno zohlednit a ponížit o ně žalobkyní požadovanou částku. Zbývající částka 3 282,11 Kč představuje čerpané (a dosud nevrácené) peněžní prostředky, případně též nároky související se samotným vedením účtu. Co do částky 3 282,11 Kč proto soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou.
20. Žalobkyně nespecifikovala, kolik z vypočteného debetního zůstatku na účtu připadá na samotné částky čerpané žalovaným a kolik na ostatní právním předchůdcem žalobkyně účtované položky, nelze tedy jednoznačně říci kolik z částky 3 282,11 Kč představuje nárok vzniklý z titulu bezdůvodného obohacení (vzniklého na základě neplatně uzavřené úvěrové smlouvy) a kolik případně připadá na částky účtované na základě (platné) smlouvy o vedení účtu. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud proto vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 18. 11. 2019 žalobkyně prokázala podacím lístkem, neboť nejpozději na základě této výzvy se stala celá dlužná částka splatná. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „ (1) Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka obsažená v § 573 občanského zákoníku , stanoví:„ Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předžalobní upomínka doručena dne 21. 11. 2019. Jelikož dle upomínky byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 25. 11. 2019 a ode dne následujícího, tj. ode dne 26. 11. 2019, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši odpovídající zákonné výši úroku z prodlení ke dni 26. 11. 2019. Co do úroku z prodlení z částky 3 282,11 Kč od 19. 9. 2019 do 25. 11. 2019 a co do úroku z prodlení z částky 5 164,50 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení soud žalobu zamítnul, zároveň soud žalobu zamítnul i co do úroku ve výši 29 % ročně z částky 8 446,61 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.