Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 36/2021-30

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 10 309 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 309 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 7 000 Kč od 13. 1. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 000 Kč od 20. 1. 2017 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 000 Kč od 20. 1. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 309 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 7 000 Kč od 13. 1. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 000 Kč od 20. 1. 2017 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 000 Kč od 20. 1. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 10 309 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o půjčce číslo na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 7 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 7 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně v celkové výši 637 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 100 Kč a poplatek za pojištění ve výši 172 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 43 týdenních splátkách po 263 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný, kdy tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci jejímu právnímu předchůdci pouze předkládají při uzavření smlouvy. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Dále právní předchůdce v insolvenčním rejstříku ověřil, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Veškeré získané informace byly vyhodnoceny prostřednictvím skóringového modelu právního předchůdce žalobkyně zahrnujícího kritéria vycházející ze statistických dat. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradil žalovaný pouze celkovou částku 1 000 Kč. Tato částka byla co do výše 637 Kč započtena na úrok, co do výše 151,64 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost, co do výše 195,36 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek a co do výše 16 Kč byla započtena na poplatek za pojištění. Žalovaný tak zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 7 000 Kč na jistině, 1 248,36 Kč na poplatku za administrativní činnost, 1 904,64 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek a 156 Kč na poplatku za pojištění. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 20. 1. 2017, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 20. 1. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 645,11 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 20,98 % ročně za dobu od 13. 1. 2017, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 13. 1. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 4 316,05 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 7 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 637 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 100 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 172 Kč (celkem 11 309 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 43 týdenních splátkách po 263 Kč.

4. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovaným. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí půjčky zaměstnán s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 11 500 Kč, což mělo být ověřeno prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek. Žalovaný měl přitom bydlet s rodiči a jeho výdaje spojené s bydlením měly činit 3 000 Kč měsíčně. Jako další výdaje žalovaný uvedl výdaje na domácnost zahrnující výdaje na telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení ve výši 4 000 Kč měsíčně.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka z titulu výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni, kdy žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od obdržení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 7. 1. 2020. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 10. 5. 2020.

6. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje , :„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“

7. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“

9. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

10. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

11. Příjmy žalovaného ze zaměstnání měly být údajně ověřeny prostřednictvím výplatních pásek, které však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou stránku žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil“. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Pokud jde o výdaje žalovaného, ty zjevně nebyly ze strany právního předchůdce žalobkyně žádným způsobem ověřovány, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Jestliže žalovaný uváděl, že bydlí s rodiči, bylo dle názoru soudu povinností právního předchůdce žalobkyně tuto skutečnost ověřit. Za tímto účelem si mohl právní předchůdce žalobkyně od žalovaného vyžádat kupříkladu čestné prohlášení jeho rodičů o tom, že s nimi žalovaný skutečně bydlí a jakou částkou jim případně přispívá na domácnost. To však právní předchůdce žalobkyně neučinil a spoléhal se pouze na ničím nepodložené tvrzení žalovaného.

12. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

14. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v  . Ohledně neplatnosti právního jednání stanoví následující:„ Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. :„ Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v  :„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

15. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 7 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením 879 , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

16. Žalovaný uhradil dle tvrzení žalobkyně celkovou částku 1 000 Kč a zbývá mu tak uhradit na poskytnutou jistinu částku ve výši 6 000 Kč. Co do této částky soud žalobě vyhověl včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 7. 1. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení „ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v  , který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ bylo žalovanému toto oznámení doručeno dne 10. 1. 2020. Jelikož dle oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 20. 1. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 21. 1. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“. Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 20. 1. 2017, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 21. 1. 2020, tj. 10 % ročně. Ve zbývající části, tj. co do částky 4 309 Kč, co do úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 7 000 Kč od 13. 1. 2017 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 000 Kč od 20. 1. 2017 do 20. 1. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 000 Kč od 20. 1. 2017 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný (soud při určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci počítal rovněž s úroky a úroky z prodlení kapitalizovanými ke dni sepsání tohoto rozsudku, tj. ke dni 25. 5. 2021) a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.