Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 54/2021-65
Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení částka s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.
II. Žalobkyně není povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení ničeho.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá. II. Žalobkyně není povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení ničeho.
1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění.
2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne datum, zaplacení dlužného plnění ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum, sjednané s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, s jistinou částka. Konkrétně se domáhala částka na jistině, částka na souhrnném poplatku, částka na kapitalizovaném obchodním úroku v sazbě 29 % ročně z jistiny do datum a dále do zaplacení a na kapitalizovaném úroku z prodlení částka od datum do datum a dále v sazbě 9 % ročně z jistiny do zaplacení. jméno uvedla, že žalovaná již uhradila částka, z dalších uvedených skutečností pak implicitně vyplynulo, že částka bylo alokováno na úhradu souhrnného poplatku. K výzvě soudu doplnila vyjádření (č. l. 50) ke způsobu zkoumání schopnosti žalované úvěr splácet ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru v tehdy platném a účinném znění.
3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Soud žalovanou vypátral, ač k tomu nebyl povinen. Žalovaná přesto, že se soudem hovořila telefonicky, soud odbyla s tím, že má doručovat na evidenční adresu, kterou si pohlídá. Přirozeně se tak opětovně nestalo, soud se proto již napříště spokojí s náhradním doručením, neboť je zjevné, že žalovaná se o obsah písemností nezajímá. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne datum). Nechť se žalovaná sama zamyslí nad tím, kolik platebních povinností hradí zbytečně jen proto, že se o obsah písemností ohledně svých platebních povinností a svá spotřebitelská práva nezajímá.
4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně vypracovala oznámení o postoupení předmětné pohledávky (č. l. 28). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 33) vypracování i zaslání (č. l. 35) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Smlouvou o zápůjčce ze dne datum bylo prokázáno, že žalovaná načerpala jistinu částka, souhrnný poplatek byl sjednán částkou částka (další okolnosti nejsou s ohledem na výsledek řízení podstatné). Dle zákaznické karty č. l. 52 žila s rodiči, měla základní vzdělání, byla svobodná, měla mzdu částka, žádné externí závazky, u věřitelky již splácela částka měsíčně, bankovní účet neměla. Přehledem všech řízení žalované u zdejšího soudu vyplynulo, že tato od roku 2007 konstantně čelila nebo čelí exekučním řízením. Dle sdělení Exekutorské komory ČR ze dne datum měla žalovaná v době sjednávání zápůčky nejméně tři exekuce (které i nadále probíhají) – 139 EX 16084/11, 139 EX 16084/14 a 81 EX 804/17 (zapsána 3. 4. 2017). Dle sdělení právnická osoba, u nich žalovaná pracuje jako anonymizováno od roku 2018 (ulice obec).
5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Postoupení závazku na žalobkyni bylo dostatečně prokázáno oznámením původního věřitele. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku ze dvou smluv o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , s charakterem spotřebitelských závazků. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu (částka), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud dovozuje (a to ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C číslo), že splnění této povinnosti je třeba z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni datum. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému.
6. Pokud se týká zjištění řízení žalované u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost soudu, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalované tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. Jelikož takto zjištěné údaje nelze aplikovat bez doplňujícího ověření data zápisu a výmazu (resp. trvání) v příjmení, soud údaje ověřil u příslušných exekutorských úřadů (zde však obdržel neurčité údaje) a následně u Exekutorské komory ČR. příjmení aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Současně je však uvedeno, že ověřeny byly údaje o jejím příjmu (a o nájmu bytu). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Dle názoru soudu by však měl být nejméně dotaz do Centrální evidence exekucí (dále jen„ příjmení“) učiněn jako naprosté minimum toho, co může věřitel učinit, aby se ujistil, že neposkytuje prostředky k úhradě (obcházení) exekuce a za jakých okolností případně poskytne prostředky i navzdory exekučnímu inhibitoriu u dlužníka. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, příjmení), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či příjmení, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z příjmení je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z příjmení oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalované lépe, když již čelila jiným nejméně třem exekucím, v minulosti však i několika dalším. Žalobkyně se nevyjádřila ani k výzvě, aby objasnila existenci a okolnosti plnění další zápůjčky, která vyplývá ze zákaznické karty.
7. V projednávaném případě žalobkyně neprokazuje další listin y, v zákaznické kartě je toliko záznam o jejich předložení zástupci původního věřitele. Obsah těchto listin však nebyl pro výsledek řízení rozhodný, byť zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Soud tedy nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost těchto listin, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Žalovaná však především sama deklarovala základní vzdělání, dělnickou profesi s příjmem necelých 12 tis. Kč, bydlení u rodičů, mandatorní výdaje, a k tomu nespecifikovaný úvěr. Pro soud je zcela nepochopitelné, proč by v takovém případě u pohledávky s celkovou výší částka neměla být žalovaná důsledně prověřena v databázích, vyzvána k předložení výpisu z účtu a jelikož deklarovala, že jej nemá, důsledně by měla být prověřena k (ne) existenci exekucí, neboť absence bankovního účtu je v dnešní době sama o sobě velmi spolehlivým indikátorem exekučního řízení. To vše přitom zcela zjevně klade o to vyšší nároky na nutnost bedlivého zkoumání věrohodnosti údajů od žalované. Pokud žalobkyně odkazuje soud na výši jistiny úvěru, soud konstatuje, že je třeba brát do úvahy celkovou splatnou částku a ta činila dvojnásobek měsíčního příjmu žalované ze zaměstnání, rozhodně se tedy jednalo o podstatný závazek, u kterého byla na místě značná opatrnost. Ostatně věřitel si účtoval poplatek částka za„ zpracování“ a měl tedy vynaložit několik desítek korun za přístup do příjmení a podobných databází.
8. Žalobkyni nelze klást k tíži záznamy o pozdějších řízeních žalovaného jen u zdejšího soudu, či záznamy, k nimž nemá legitimní přístup. Z jejich četnosti nicméně retrospektivně vyplývá, jak podstatný je právě údaj z příjmení, byť zobrazuje toliko probíhající exekuce, nikoliv již ukončené. Z úřední činnosti zdejšího soudu je však zřejmé, že žalovaná v době sjednávání závazku podléhala exekučnímu inhibitoriu. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel za těchto okolností správně zhodnotil okolnost exekuce (a dotazem do příjmení zjistil, že jsou ve skutečnosti nejméně 3), nemohl by úvěr s rozumným očekáváním splacení poskytnout. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí projednávaného úvěru ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku ze smlouvy o zápůjčce bez dalšího.
9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 (původního) zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání celé tržní odvětví i spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě žalované však byla na místě opatrnost již z důvodu záznamu o probíhající exekuci a plné závislosti na příjmu partnera, s nímž (údajně) dlužnice žila jen několik měsíců, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalované a neprověřila existenci a dostupnost dalšího příjmu v domácnosti. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil).
10. Z těchto důvodů soud posoudil smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. Soud zohlednil údaje o již uhrazeném plnění, které již značně převýšilo i jistinu. Nárok na poplatky, pojistné či obchodní úrok totiž nevznikl vůbec, neboť právní vztah mezi účastníky je třeba posoudit jako nárok na vydání předmětu bezdůvodného obohacení (z plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.). Stejně tak nemohl vzniknout nárok ani na úrok z prodlení, neboť ten je požadován až od doby, do které již mělo být částka uhrazeno. Proto soud žalobu výrokem I zamítnul v celém rozsahu.
11. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Té však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a tomu odpovídá výrok II shora.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).