Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 C 46/2021-21

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 2 199,99 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2 199,99 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 487,02 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 883,87 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 326,19 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 1 305,17 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2 199,99 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 487,02 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 883,87 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 326,19 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 1 305,17 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

ve smyslu ustanovení :

1. Podanou žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným zdejšímu soudu dne 10. 12. 2020 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž bude žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 2 199,99 Kč s příslušenstvím ve formě úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení, a to z titulu dosud nesplněné povinnosti žalované vyplývající ze smlouvy o poskytnutí úvěru číslo uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba) a žalovanou dne 21. 3. 2016. Sjednaná výše úvěru činila 12 000 Kč.

2. Soud usnesením ze dne 1. 3. 2021, č. j. -10, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalované splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení.

3. Podáním ze dne 7. 4. 2021 doplnila žalobkyně svá tvrzení v tom směru, že schopnost žalované splácet úvěr ověřovala její právní předchůdkyně, přičemž vycházela z údajů poskytnutých samotnou žalovanou v žádosti o úvěr. Odkázala dále na ověřené dokumenty, které žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně dle žádosti o úvěr předložila. Dále sdělila, že žalovaná uvedla měsíční příjem ve výši 32 600 Kč a měsíční výdaje ve výši 19 600 Kč. Použitelný příjem tak činil 13 000 Kč měsíčně.

4. V souladu s  , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ “), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření ( ).

5. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 21. 3. 2016 uzavřen smlouva o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 12 000 Kč za úplatu 4 800 Kč, úrok ve výši 1 155 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 857 Kč a za inkasní poplatek ve výši 3 000 Kč Celkem se tak žalovaná zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně částku 21 812 Kč ve 14 měsíčních splátkách po částka. Dle přehledu plateb předložených žalobkyní uhradila žalovaná celkem na svůj dluh částku 19 612 Kč Poslední splátku přitom uhradila dne 14. 6. 2018 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 přešla s účinností od datum pohledávka za žalovanou na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020.

6. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. a , (dále též jen „o.z.“) a zákona č. , o spotřebitelském úvěru, ve znění (dále též jen„ ZoSÚ“).

7. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet, resp. poskytla žalované zápůjčku (úvěr) za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna tento úvěr splácet.

8. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně vycházela především z údajů poskytnutých žalovanou v rámci žádosti o úvěr. Tyto údaje měly být doloženy občanským průkazem, povolením k pobytu, nájemní smlouvou, výměrem státní podpory a mateřské. Uvedené doklady však nebyly soudu předloženy k dokazování, a není tedy zřejmé, zda byly skutečně žalovanou předloženy, resp. jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni poučil o tom, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena. V žádosti o úvěr ze dne 21. 3. 2016 žalovaná uvedla příjem přítele ve výši 12 500 Kč, který byl započítán do příjmu domácnosti žalované, avšak není zřejmé, o jaký konkrétní příjem se jednalo a jak byl ověřen. Žalobkyně navíc ani netvrdila, že by žalovanou lustrovala v jiné, veřejně dostupné databázi dlužníků (např. SOLUS, ISIR nebo CEE), což soud považuje za zcela základní podmínku pro řádné posouzení úvěruschopnosti každého spotřebitele.

9. Soud při svém rozhodování vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

10. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“

11. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. -39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci anonymizováno číslo, právnická osoba v . jméno příjmení a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“

12. Dle názoru soudu prvního stupně nebyla s ohledem na shora citovaná soudní rozhodnutí mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má proto vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o.z.

13. Z údajů poskytnutých samotnou žalobkyní však vyplývá, že žalovaná již na svůj dluh uhradila celkem částku 19 612 Kč, která přesahuje poskytnutou jistinu úvěru ve výši částka. Proto nezbylo soudu než žalobu jako celek zamítnout.

14. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná a podle ust. by jí tak náležela plná náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla po celou dobu řízení nekontaktní a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly, rozhodl soud tak, že náklady řízení nepřiznal žádnému z jeho účastníků.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.