Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 1/2021-36

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 50 850 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 31. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 350 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 2. 3. 2019 do 30. 7. 2020 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení a mezi úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 132,30 Kč, se řízení zastavuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 31. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 350 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 2. 3. 2019 do 30. 7. 2020 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení a mezi úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 132,30 Kč, se řízení zastavuje. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhá zaplacení 50 850 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o úvěru číslo rok číslo a na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a poplatky ve 13 pravidelných splátkách, z nichž poslední byla splatná ke dni 1. 3. 2019. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl finanční analýzu a úvěrový skóring žalovaného, a to na základě žalovaným poskytnutých podkladů o jeho rodinných poměrech, bydlení, vyživovaných osobách, zdroji a výši příjmů a měsíčních výdajích. Příjmy žalovaného po odečtení jeho výdajů posoudil jako dostačující pro splácení úvěru za situace, kdy výše jeho volných finančních prostředků činila 7 423 Kč měsíčně a výše měsíční splátky činila 3 250 Kč měsíčně. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí a v registrech dlužníků s negativním výsledkem. Konečně žalobkyně podotkla, že její právní předchůdce vycházel z toho, že žalovaný jedná v právním styku poctivě, a tudíž dokládá pravdivé a nefalšované podklady a poskytuje pravdivé a úplné informace o svých příjmech, výdajích, majetku a závazcích. Žalovaný však své závazky ze smlouvy řádně a včas neplnil a právnímu předchůdci žalobkyně neuhradil na poskytnutý úvěr ničeho. Část závodu společnosti právnická osoba zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů byla následně převedena na společnost právnická osoba Posléze byla pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy postoupena společnosti právnická osoba a poté byla konečně postoupena žalobkyni. Žalobkyně pak po žalovaném požaduje zaplacení dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 5 500 Kč, inkasního poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 850 Kč (tento žalobkyně nepožaduje v plné výši), úroku za období od 1. 2. 2018 do 1. 3. 2019 ve výši 7 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 38 350 Kč, kdy tuto žalobkyně požaduje za období od 2. 3. 2019 do 20. 8. 2020 ve výši 20 632,30 Kč (podáním ze dne 9. 10. 2020 žalobkyně„ upřesnila“, že z titulu smluvní pokuty žádá zaplacení pouze částky 12 500 Kč) a s ohledem na prodlení žalovaného rovněž zákonný úrok z prodlení z částky 25 000 Kč od 2. 3. 2019, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti poslední ujednané splátky, do zaplacení. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizováno byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 25 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 25,85 % ročně, poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 1 000 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 5 500 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 4 750 Kč (celkem 43 250 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 13 měsíčních splátkách po 3 250 Kč. V článku V.4 smlouvy pak byla pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovaným a Předpis splátek.

1. Žalobkyně dále doložila Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je zaměstnán na dobu určitou ve společnosti právnická osoba s průměrným měsíčním příjmem za poslední tři měsíce ve výši 14 923 Kč, přičemž však není čitelné, do konce kterého měsíce roku 2018 má trvat pracovní poměr žalovaného (teoreticky se lze pouze domnívat, že namísto čísla konkrétního měsíce je uvedeno písmeno„ r“ a žalovaný má smlouvu uzavřenu do konce roku 2018). Za účelem ověření příjmů žalovaný doložil pracovní smlouvu ze dne datum uzavřenou na dobu určitou do datum a mzdový výměr, dle něhož výše základní měsíční mzdy žalovaného činila 14 800 Kč, a dále měl nárok na osobní ohodnocení do výše 15 000 Kč měsíčně. Žalovaný měl pak bydlet společně s přítelkyní u svého otce, kterému měl připívat na energie částku 3 000 Kč měsíčně, což stvrdil čestným prohlášením. Jako své další výdaje žalovaný uvedl výdaje na stravování ve výši 3 000 Kč měsíčně a ostatní výdaje ve výši 500 Kč měsíčně. Žalobkyně doložila ještě výpis z účtu, jehož majitelkou byla jméno příjmení, kdy se lze domnívat, že se jednalo o přítelkyni žalovaného. Dne datum byla na tento účet připsána částka 1 000 Kč označená jako„ celé jméno žalovaného zaloha na mzdu“, dne datum byla na tento účet připsána blíže neoznačená částka 12 257 Kč, dne datum byla na tento účet připsána částka 2 000 Kč označená jako„ celé jméno žalovaného zaloha na mzdu“, dne datum byla na tento účet připsána částka 500 Kč označená jako„ Mzda celé jméno žalovaného“, dne datum byla na tento účet připsána částka 1 000 Kč označená jako„ Mzda celé jméno žalovaného anonymizováno“, dne datum byla na tento účet připsána částka 500 Kč označená jako„ Mzda celé jméno žalovaného“, dne datum byla na tento účet připsána částka 12 257 Kč označená jako„ Mzda celé jméno žalovaného anonymizována dvě slova rok“, dne datum byla na tento účet připsána částka 2 000 Kč označená jako„ celé jméno žalovaného anonymizováno“, dne datum byla na tento účet připsána částka 2 000 Kč označená jako„ celé jméno žalovaného anonymizováno“, dne datum byla na tento účet připsána částka 12 257 Kč označená jako„ Mzda celé jméno žalovaného anonymizována dvě slova rok“ a dne datum byla na tento účet připsána částka 7 000 Kč označená jako„ Mzda celé jméno žalovaného“. K tomuto žalobkyně doložila finanční analýzu provedenou zaměstnancem právního předchůdce žalobkyně, v rámci níž dospěl tento zaměstnanec po odečtení výdajů žalovaného a měsíční rezervy v částce 1 000 Kč od jeho příjmů k závěru, že žalovanému zůstávají měsíčně k dispozici volné finanční prostředky v částce 7 423 Kč, a tudíž je schopen hradit splátky úvěru. Konečně žalobkyně doložila scoring žalovaného provedený zaměstnancem právního předchůdce žalobkyně, po jehož provedení vyhodnotil tento zaměstnanec žalovaného jako průměrného klienta.

1. Z doloženého notářského zápisu sepsaného dne datum vzal soud za prokázané, že právnická osoba anonymizováno převedla část svého obchodního závodu tvořeného divizí spotřebitelských úvěrů na společnost právnická osoba Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost právnická osoba a na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 24. 7. 2020, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Soud se domnívá, že právní předchůdce žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

1. Co se týče příjmové stránky žalovaného, tak právní předchůdce žalobkyně dostatečným způsobem prostřednictvím pracovní smlouvy, platového výměru a výpisu z účtu ověřil pouze tolik, že žalovaný byl zaměstnán do 31. 12. 2017 a že mu byla za jednotlivé měsíce roku 2017 vyplácena mzda zhruba odpovídající jím tvrzené mzdě. Předmětná smlouva však byla uzavřena až dne 1. 2. 2018 a žalovaný měl splátky hradit po následujících třináct měsíců. Není pak vůbec zřejmé, že by právní předchůdce žalobkyně prověřoval, zda došlo k prodloužení pracovního poměru žalovaného u jeho zaměstnavatele a zda tak má žalovaný i nadále nárok na příjem ze mzdy. Pokud jde o výdaje žalovaného, a to konkrétně zejména o náklady spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého, zde se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze s čestným prohlášením žalovaného o tom, že společně se svou přítelkyní bydlí u svého otce, a tudíž se v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky spoléhal pouze na nedoložené osobní prohlášení žalovaného. Za účelem ověření žalovaným tvrzené skutečnosti mohl přitom právní předchůdce žalobkyně požadovat k čestnému prohlášení žalovaného právě ještě čestné prohlášení jeho otce, v němž by otec potvrdil, že u něj žalovaný skutečně bydlí a jakou částkou přispívá na chod domácnosti.

1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne datum, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 25 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením 879 , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na úhradu jistiny v plné výši, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 24. 7. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení ,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v  , který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ byla žalovanému tato upomínka doručena dne 29. 7. 2020 a byl tak povinen plnit dne 30. 7. 2020. Ode dne následujícího, tj. od 31. 7. 2020, byl pak žalovaný v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 2. 3. 2019, tj. ve výši 9,75 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 31. 7. 2020, tj. 8,25 % ročně. Soud tak žalobu zamítnul co do částky 13 350 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 2. 3. 2019 do 30. 7. 2020 a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení a mezi úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení.

1. Co se týče zbylé části smluvní pokuty, tj. částky 8 132,30 Kč, od požadavku na zaplacení této částky žalobkyně následně ustoupila, neboť si uvědomila, že původní požadavek přesahoval zákonnou výši smluvní pokuty. Ačkoli žalobkyně nazvala své podání jako„ upřesnění“ žaloby, dle obsahu se jedná o zpětvzetí žaloby, a soud ohledně této částky řízení dle zastavil.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.