Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
13 C 58/2021-28
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 9 042,16 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 500 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 542,16 Kč, úroku ve výši 0,1 % denně z částky 1 936,88 Kč od 10. 6. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 0,1 % denně z částky 2 000,99 Kč od 10. 7. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 0,1 % denně z částky 2 062,13 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 936,88 Kč od 10. 6. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000,99 Kč od 10. 7. 2020 do 17. 7. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 500,99 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 062,13 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 500 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 542,16 Kč, úroku ve výši 0,1 % denně z částky 1 936,88 Kč od 10. 6. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 0,1 % denně z částky 2 000,99 Kč od 10. 7. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 0,1 % denně z částky 2 062,13 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 936,88 Kč od 10. 6. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000,99 Kč od 10. 7. 2020 do 17. 7. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 500,99 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 062,13 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 9 042,16 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. anonymizováno, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 6 000 Kč, a to převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se pak zavázal tyto finanční prostředky společně s úrokem ve výši 0,1 % denně splatit ve třech splátkách, z nichž první dvě byly ve výši 3 802,88 Kč a poslední ve výši 3 806,06 Kč, přičemž součástí těchto splátek byly kromě jistiny a úroku rovněž poplatky za správu úvěru. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy žalovaný prostřednictvím webových stránek žalobkyně zaslal žádost o úvěr. Poté, co byl žalovaný kontaktován klientským pracovníkem žalobkyně, se přihlásil do klientského portálu žalobkyně, kde vyplnil formulář s osobními údaji a kam nahrál požadované dokumenty včetně řidičského a občanského průkazu, u něhož bylo ověřeno, že není veden v databázi neplatných dokladů, a dokumentů nezbytných k posouzení úvěruschopnosti. Posléze proběhl kontrolní telefonický hovor mezi žalovaným a pracovníkem žalobkyně, v rámci kterého došlo ke kontrole žalovaným uvedených údajů a zároveň byly žalovaným doplněny další potřebné údaje, jež byly pracovníkem žalobkyně zaznamenány do karty klienta. Následně došlo k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomuto žalobkyně konkrétně uvedla, že za účelem ověření příjmů žalovaného si vyžádala jeho pracovní smlouvu a výplatní pásky, ohledně výdajů vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a dále provedla lustraci žalovaného v Centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku za účelem zjištění, zda proti žalovanému není vedeno exekuční či insolvenční řízení. Na podkladě zjištěných skutečností byla stanovena výše možného úvěru a výše pravidelné měsíční splátky tak, aby žalovanému zůstaly finanční prostředky minimálně na náklady spojené se základními životními potřebami a dalšími osobními potřebami. Žalovaný pak smlouvu elektronicky podepsal v klientském portálu žalobkyně a k tomu ještě zaslal ze svého účtu na účet žalobkyně ověřovací poplatek v částce 1 Kč Celkem žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil pouze částku 4 500 Kč, která byla co do 1 920,34 Kč započtena na smluvní pokutu a co do výše 2 579,66 Kč byla započtena na splátku poplatků úvěru u první splátky a v části u druhé splátky a zůstal tak dlužen na jistině, úrocích a poplatcích částku 8 832,16 Kč a 210 Kč na smluvní pokutě. Dále žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení úroku ve výši 0,1 % denně z jistiny úvěru, a to vždy od data, ke kterému měla být splatná jednotlivá splátka, do zaplacení a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou také zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny opět vždy od data, ke kterému byla splatná jednotlivá splátka, do zaplacení. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou.
1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 0,1 % denně a poplatkem za poskytnutí a správu úvěru ve výši 1 680 Kč měsíčně ve třech splátkách, jejichž splatnost byla uvedena ve splátkovém kalendáři, přičemž první splátka byla splatná ke dni 9. 6. 2019, druhá ke dni 9. 7. 2019 a poslední ke dni 9. 8. 2019 (žalobkyně v žalobě zjevně chybně uvádí splatnost ke dni 9. 6. 2020, 9. 7. 2020 a 9. 8. 2020). K této smlouvě žalobkyně doložila také Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Tato smlouva byla v souladu s článkem II.3 Všeobecných obchodních podmínek uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webového portálu žalobkyně, k čemuž žalobkyně doložila protokol o podpisu smluvních dokumentů. Totožnost žalovaného byla ověřena na základě scanu občanského a řidičského průkazu žalovaného, které žalobkyně přiložila. Z doložené historie transakcí na účtu žalobkyně vedeném u právnická osoba je zřejmé, že žalovaný zaslal dne 9. 5. 2019 verifikační platbu ve výši 1 Kč a že téhož dne byla z účtu žalobkyně na účet žalovaného zaslána částka 6 000 Kč. K této transakci žalobkyně vystavila žalovanému výdajový pokladní doklad.
1. Dále žalobkyně doložila žádost žalovaného o poskytnutí spotřebitelského úvěru, v níž žalovaný uvedl, že je zaměstnán s měsíčním čistým příjmem ve výši 22 449 Kč a nadto má ještě blíže nespecifikované vedlejší příjmy ve výši 10 000 Kč. K tomuto žalobkyně doložila Dodatek k pracovní smlouvě, z něhož plyne, že již existující pracovní poměr žalovaného u jeho zaměstnavatele byl od 1. 1. 2014 prodloužen na době neurčitou, výplatní pásku žalovaného za měsíc leden 2019, dle které čistá mzda žalovaného za tento měsíc činila 23 389 Kč, výplatní pásku žalovaného za měsíc únor 2019, dle které činila čistá mzda žalovaného za tento měsíc 20 882 Kč a výplatní pásku žalovaného za měsíc březen 2019, dle které činila čistá mzda žalovaného za tento měsíc 23 076 Kč. Žalovaný měl pak bydlet v nájmu. Konečně žalovaný uvedl své„ povinné výdaje“ ve výši 6 000 Kč a„ ostatní výdaje“ ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně dále ověřila, že proti žalovanému nebylo v době poskytnutí úvěru vedeno exekuční ani insolvenční řízení, což doložila lustrací v Centrální evidenci exekucí a lustrací v insolvenčním rejstříku.
1. Dle doložených příjmových dokladů uhradil žalovaný z titulu předmětné smlouvy žalobkyni dne 13. 8. 2019 částku 1 000 Kč, dne 17. 10. 2019 částku 500 Kč, dne 3. 12. 2019 částku 1 000 Kč, dne 15. 1. 2020 částku 500 Kč, dne 20. 2. 2020 částku 500 Kč, dne 16. 4. 2020 částku 500 Kč a dne 25. 5. 2020 částku 500 Kč.
1. K úhradě dlužných splátek byl žalovaný vyzván upomínkami ze dne 24. 6. 2019 a 11. 7. 2019, jejichž odeslání žalobkyně prokázala podacím archem. K úhradě celkové dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 9. 7. 2020, jejíž odeslání žalobkyně opět prokázala podacím archem ze dne 9. 7. 2020.
1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
1. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku tak, jak to dovoluje § 561 odst. 1 občanského zákoníku :„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ Kdy je v případě právního jednání učiněného elektronicky zachována písemná forma upravuje navazující § 562 odst. 1 občanského zákoníku :„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb. , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 „ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 .“
1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu, jenž byl tvořen kombinací kliknutí žalovaného na příslušné pole v prostředí jeho osobního profilu vytvořeného v klientském portálu žalobkyně po předložení dokladů totožnosti, kam měl po přihlášení přístup pouze žalovaný, a zaslání verifikační platby. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis, kdy tato se sice vztahovala k předchozímu zákonu o elektronickém podpisu, avšak je dle názoru soudu použitelná rovněž pro současnou úpravu zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016 ).
1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o s spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
1. Co se týče příjmů žalovaného, ohledně těch žalobkyně prokázala, že byly z její strany částečně ověřeny co do příjmů žalovaného ze zaměstnání, a to na základě doložených výplatních pásek. Jestliže však jde o žalovaným uváděné„ vedlejší příjmy“, tak není vůbec zřejmé, z čeho konkrétně měly sestávat a jakým způsobem měly být ověřovány. Pokud jde o výdaje žalovaného, ty zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány, a to ani co do nákladů spojených s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Pakliže žalovaný uváděl, že bydlí v nájmu, bylo povinností žalobkyně toto tvrzení ověřit a za tímto účelem po žalovaném požadovat kupříkladu předložení nájemní smlouvy s uvedenou výší měsíčního nájemného. Žalobkyně se však v tomto ohledu v rozporu s výše citovanou judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu České republiky spokojila pouze s tvrzením žalovaného o souhrnné výši jeho výdajů. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že řádně splnila svou povinnost řádně prověřit příjmy a výdaje žalovaného. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila.
1. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 6 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
1. Žalovaný uhradil celkovou částku 4 500 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 1 500 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím archem a v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě do 17. 7. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 18. 7. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ve zbývající části, tj. co do částky 7 542,16 Kč, úroku ve výši 0,1 % denně z částky 1 936,88 Kč od 10. 6. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 0,1 % denně z částky 2 000,99 Kč od 10. 7. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 0,1 % denně z částky 2 062,13 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 936,88 Kč od 10. 6. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000,99 Kč od 10. 7. 2020 do 17. 7. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 500,99 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 062,13 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení, musel soud žalobu zamítnout tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.