Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
7 C 125/2020-45
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou v právní věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
bytem adresa žalované,
o zaplacení 33 121,96 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 15 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 1. 1. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení 18 121,96 Kč, a dále úroku z prodlení z částky 3 139,08 Kč ve výši 8,5 % ročně od 1. 1. 2018 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 15 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 1. 1. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ohledně zaplacení 18 121,96 Kč, a dále úroku z prodlení z částky 3 139,08 Kč ve výši 8,5 % ročně od 1. 1. 2018 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalované zaplatit 33 121,96 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 139,08 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení. V odůvodnění žaloby uvedla, že dne datum byla uzavřena mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem smlouva o úvěru anonymizováno číslo na jejím základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni úvěr, zaplatit úroky ve výši 19,66 % ročně z čerpané jistiny, administrativní poplatek související s poskytnutím úvěru ve výši 150 Kč měsíčně, a to v měsíčních splátkách splatných vždy k poslednímu dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž došlo k prvnímu čerpání. První splátka byla splatná dne 30. 9. 2017. Sjednaná minimální měsíční splátka činila 1 119 Kč. S první splátkou se žalovaná dostala do prodlení o více než 75 kalendářních dní. V důsledku této skutečnosti byl celý úvěr ke dni 31. 12. 2017 zesplatněn. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka 18 139,08 Kč, kdy tato sestávala z nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč, z nesplaceného úroku ve výši 19,66 % ročně z aktuální vyčerpané jistiny úvěru ve výši 983 Kč, z nesplaceného administrativního poplatku v částce 600 Kč, z nesplacené smluvní pokuty za prodlení se splátkami do zesplatnění úvěru v částce 206,08 Kč a z nesplacených účelně vynaložených nákladů spojených s upomínkou v částce 1 350 Kč. Žalovaná svůj dluh k žalobkyni neuhradila ani po opakovaných výzvách a předžalobní upomínce zástupkyně žalobkyně.
2. V podání došlém soudu dne 3. 6. 2021 žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru, jehož zaplacení se v projednávané věci domáhá, s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, a to vyhodnocením informací získaných z dostupných registrů, konkrétně výpisů z databáze SOLUS a NRKI, hodnocení klienta a prohlášení klienta, dále z dokladů o příjmech žalované, dále nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, prověření žalované v centrální evidenci exekucí, z výše uvedeného je patrné, že celkový čistý měsíční příjem žalované činil 20 000 Kč a celkové měsíční náklady žalované činily 3 410 Kč, tedy výdaje pro účely posouzení schopnosti splácet úvěr, se započtením existenčního minima, celkem tedy 6 860 Kč. Maximální měsíční finanční rezerva tak v daném případě činila 13 140 Kč. Žalobkyně považovala uvedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující, kdy po zhodnocení výše uvedených dokumentů, v jejich vzájemném souladu, a po porovnání příjmů a výdajů, bylo prokázáno, že bylo možno poskytnout úvěr ve sjednané výši.
3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.
4. Soud ve věci nařídil jednání na datum, k němuž se žádný z účastníků (žalobkyně po předchozí písemné omluvě zástupkyně žalobkyně) nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků a zástupkyně žalobkyně dle § 101 odst. 3 o.s.ř.
5. Ze smlouvy o úvěru anonymizováno číslo ze dne datum uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní a dále z Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně bylo soudem zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni uhradit celkem 20 892 Kč, a to v měsíčních splátkách splatných minimálně po 1 119 Kč. Úroková sazba činila 19,66 % ročně. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru podepsaných žalovanou shora uvedeného dne vyplynulo, že žalovaná obdržela uvedené informace o poskytovaném úvěru, kdy tento formulář žalovaná podepsala.
6. Z výdajového pokladního dokladu číslo ze dne 30. 8. 2017 bylo zjištěno, že shora uvedeného data byla žalované v hotovosti vyplacena částka 15 000 Kč. Žalovaná předmětný doklad vlastnoručně podepsala.
7. Z listin y označené jako Rozpis úhrad k úvěru anonymizováno číslo – celé jméno žalované bylo zjištěno, že dne datum žalovaná čerpala v hotovosti 15 000 Kč, přičemž žalovaná na shora uvedený úvěr neuhradila žádnou částku. Celková dlužná částka činí 18 139,08 Kč.
8. Z listin y označené jako Návrh na poskytnutí úvěru- Příloha ke smlouvě o úvěru číslo vyplývá, že žalovaná bydlí v rodinném domě, kdy celkové měsíční příjmy domácnosti činí 90 000 Kč (pravidelný čistý měsíční příjem žalované činí 20 000 Kč, měsíční příjem přítele činí 30 000 Kč a měsíční příjem rodičů činí 40 000 Kč). Celkové měsíční náklady domácnosti činí 34 210 Kč (v kolonce jednotlivec je uvedena částka 3 410 Kč, dále v položce první osoba v domácnosti 3 140 Kč, počet dalších osob v domácnosti 2 – tedy částka 5 660 Kč, dále je v nákladech na bydlení uvedena částka 28 000 Kč, rovněž je uvedena jakási nespecifikovaná částka 8 200 Kč – přízemí platí). V příjmech navrhovatele je uvedena částka 20 000 Kč, celkové výdaje potom činí 6 860 Kč, kdy životní minimum je stanoveno ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení na navrhovatele činí 3 450 Kč, ostatní výdaje (měsíční splátky půjček, úvěrů, leasingů, …, výživné, jiné výdaje či závazky jsou nulové). Dále je zde uvedeno, že žalovaná žalobkyni předložila smlouvu o nájmu, SIPO za tři měsíce, pracovní smlouvu, výplatní listin y za tři měsíce a výpis z účtu za tři měsíce. Z tabulky hodnocení klienta – výpis z nebankovního registru klientských informací (NRKI) vyplynulo, že žalovaná byla vyhodnocena písmenem B (sdílená data), přičemž k datu 21. 8. 2017 byla žalovaná vyhodnocena jako úvěruschopná.
9. Z výplatní pásky žalované za měsíc květen 2017 vyplývá, že čistá měsíční mzda žalované za shora uvedené období činila 16 218 Kč. Za měsíc červen 2017 činil čistý měsíční příjem žalované 23 248 Kč a za měsíc červenec 19 518 Kč.
10. Z výzev k zaplacení ze dne 15. 10. 2017, 15. 11.2017 a 15. 12. 2017 vyplývá, že žalobkyně vyzývala žalovanou k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Z podacího archu vyplývá, že shora uvedené výzvy byly žalované zaslány dne 19. 10. 2017, 20. 11. 2017 a dne 20. 12. 2017.
11. Z oznámení ze dne 31. 12. 2017 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalované, že s ohledem na její prodlení s plněním povinností z předmětné úvěrové smlouvy tuto zesplatňuje a požaduje okamžité zaplacení celého dluhu. Z podacího archu bylo zjištěno, že shora uvedené oznámení bylo žalované zasláno dne 4. 1. 2018.
12. Z předžalobní výzvy bylo zjištěno, že právní zástupkyně žalobkyně zaslala žalované výzvu k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Z poštovního podacího archu vyplývá, že tato výzva byla žalované před podáním žaloby odeslána.
13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná uzavřela s žalobkyní úvěrovou smlouvu, jak je shora specifikována, a to ohledně předmětu úvěru ve výši 15 000 Kč. Na jejím základě obdržela žalovaná v hotovosti od žalobkyně shora uvedenou částku. Žalobkyni se zavázala vrátit předmět úvěru ve splátkách, jak je shora uvedeno, přičemž žalovaná neuhradila žalobkyni ničeho. Žalobkyně při zkoumání schopnosti žalované řádně úvěr splácet provedla šetření v registru SOLUS, dále v registru NRKI. Ze strany žalobkyně byly žalované zaslány upomínky, oznámení o zesplatnění úvěru a předžalobní výzva.
14. Dle § 2395 občanského zákoníku , se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Dle § 1968 občanského zákoníku , dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Dle § 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Dle § 2048 občanského zákoníku , ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
19. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku , neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
20. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
21. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
22. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
23. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru anonymizováno číslo (dle § 2395 občanského zákoníku ) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná obdržela 15 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
24. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Této argumentaci však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech, doložení tří výplatních pásek žalované), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je však zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalované zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalované, a to pouze třemi doloženými výplatními páskami, aniž by jakkoliv hodnotila komplexnější příjem žalované za delší období. Dále žalobkyně zcela pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených žalovanou, že bydlí s přítelem v rodinném domě, přičemž společnou domácnost sdílí rovněž s rodiči. Je velmi nepravděpodobné, že by výdaje žalované činily pouze 6 860 Kč. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že žalobkyně v otázce výdajů žalované neučinila žádná zjištění, resp. jedno kusé a nevěrohodné spočívající v přijetí prohlášení žalované, že její náklady na bydlení činí 3 450 Kč, a dále že mezi další výdaje náleží již jen životní minimum ve výši 3 410 Kč a ostatní náklady jsou nulové, nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované jako spotřebitele. Žalobkyně sice v Návrhu na poskytnutí předmětného úvěru uvedla, že jí byly předloženy listin y (smlouva o nájmu, SIPO za tři měsíce, pracovní smlouva, výplatní pásky za tři měsíce a výpisy účtu za tři měsíce). Tyto však soudu (kromě výplatních pásek) nedoložila a shora uvedené položky nebyly zahrnuty ani do celkových výdajů žalované. Z výše uvedeného nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti výdajů uváděných žalovanou. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119)
25. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne datum dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku ). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
26. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně uhradila žalované 15 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku ). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku ). Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě upomínka k úhradě dlužné částky, kdy se písemnost dostala do sféry dispozice žalované dne 19. 10. 2017. Jelikož žalobkyně požadovala úroky z prodlení až od 1. 1. 2018, je zřejmé, že k tomuto datu již žalovaná neplnila řádně a včas a je tedy s úhradou v prodlení, žalobkyni tak náleží úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1968 , § 1970 občanského zákoníku ), dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Shora uvedeným závěrům pak odpovídají výroky č. I a II tohoto rozsudku, kdy soud žalobě vyhověl pouze ohledně zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobního nároku žalobu zamítl.
27. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , když měla žalovaná v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se návrhem domáhat výkonu rozhodnutí.